stavlamich komentáře u knih

Tohle byl dost zvláštní zážitek. Ještě nikdy jsem se nesetkala s magickým realismem (pokud nepočítáme Spalovače mrtvol, který se asi nedá stoprocentně počítat). Ještě nikdy jsem nečetla jihoamerického autora. Bylo to silné, to jo, ale nedokázala jsem se s ničím z toho úplně ztotožnit. Těžko se to popisuje. Rozhodně kniha nadhazuje spoustu myšlenek, nad nimiž stojí zato se pozastavit. O životě, o smrti, o tom, co děláme a kam naše činy vedou...

7 07.12.2020

Je fakt, že na jednu stranu se k této knize hlas Vandy Hybnerové hodí, na druhou stranu mě poměrně štvala a ta anglická výslovnost byla taky trošku moc počeštěná. Ale jinak mi audioknižní provedení přišlo fajn. Co se námětu týče - jsem ráda, že Hájíček dokázal najít spoustu nových témat a námětů k přemýšlení, že se neopakoval (tolik, jak jsem čekala). Přeci jen když v každém díle rozebírá úpadek vesnic v jižních Čechách, trošku se to po čtyřech přečtených knihách omrzí. Ale přidal sem také krizi osobnosti, ženskosti. Nepochopení, vykořenění, osamělost, touhu něco změnit, ale co? A protože jsem se právě s těmito motivy dokázala ztotožnit, dávám čtyři hvězdičky - čistě subjektivně.

7 07.12.2020

Bylo to nesmírně silné a čtivé, ačkoliv jsem potřebovala dva měsíce a spoustu pauziček. Všechny charaktery mi připadaly tak živé! Je to až k neuvěření. Pořád mě některá ze sester štvala, neustále jsem měla chuť zaklapnout knihu a už se s tím Laurencem nebo jinými lidmi nerozčilovat. Ale samozřejmě jsem se vždycky vrátila k příběhům plným lidskosti - lásky, chyb, silných slov, usmiřování a odpouštění. Moc se mi líbil kontrast mezi těmi dvěma knihami (částmi), mezi dětstvím a dospělostí. A přesto nedokážu říct, která část byla "lepší", protože byly prostě každá trochu jiná. Nakonec jsem ale měla radost, že vše dopadlo tak, jak mělo.
Určitě bych mohla napsat ještě spoustu pocitů - a měla bych, abych je nezapomněla! Jenže jak je mým špatným zvykem, dnes jsem dočítala téměř celý den a jsem už unavená. Na film se nejspíš jen tak nepodívám, i když jsem to samozřejmě měla nejdřív v plánu. Kniha se mi líbila a já ji chci mít v hlavě, včetně Jo, Meg, Amy a Beth, tak, jak je autorka vykreslila a jak si je já představuji. :)

7 28.11.2020

Ráda bych se o této knížce víc rozepsala, ale momentálně nemám moc času a bojím se, že mezitím zapomenu, co jsem měla na srdci. Nebyla to špatná knížka - a zároveň byla. Už od první stránky mi autorka (respektive vypravěčka) nebyla sympatická, nechápala jsem její pohnutky a nedokázala mě jako čtenáře přesvědčit o smysluplnosti svých rozhodnutí. Vše bylo popsáno velice stroze a já jsem nedokázala úplně soucítit s její velkou láskou k muži, s nímž sotva zvládla mluvit a který prostě necítil to, co ona. Neustále si něco nějak interpretovala a někdy to bylo směšné, někdy smutné. Pořád se snažila z Afriky udělat Švýcarsko. Neustále nechávala ostatní, aby za ni něco dělali, a neustále je kritizovala, protože jinak mysleli, jinak vnímali a jinak žili. Jasně že bych tam nechtěla žít a nechtěla tam zůstat, chápala jsem, proč musí odejít, ale sakra, všechny je takhle démonizovat - všechno věděla už od začátku, nebyl tam žádný zvrat jakože najednou se k ní někdo choval ošklivě. Spíš jí prostě po třech letech došla síla při snaze změnit Afriku a domorodce.
No nevím, jsem rozpačitá. Kniha byla pořád lepší než film, ale mám k ní výhrady.

7 22.10.2020

Ačkoliv mi trvalo několik měsíců přečíst tuto knihu, zamilovala jsem si ji. Tedy, byla opravdu skvělá. A přitom tak smutná. A tak moc odrážející všechno dobré i špatné v lidech, ať už v těch žijících ve středověké Paříži nebo v současnících. Mezi mé nejoblíbenější pasáže jednoznačně patří soužití Quasimoda a Esmeraldy ve věži Chrámu Matky Boží. Bylo to dojemné a smutné a navzdory všemu, co o autorovi a jeho románech vím, jsem doufala, že se třeba Esmeralda probere ze své podivné zamilovanosti a že se na obludného ubožáka dokáže podívat srdcem. To ráno, kdy Quasimodo do její komůrky položil dvě vázy s květinami - jedna byla krásná, skleněná, ale prasklá a květiny v ní uvadly. Druhá byla hliněná, obyčejná, vodu však udržela. Esmeralda však přirovnání lidských zevnějšků a vnitřků nepochopila, do vlasů si zapletla uvadlé květiny, a nakonec zemřela. Možná nemusela. Ale to by to nebyl romantický román od Victora Huga, kdyby nekončil smutně. I když, shledání matky s dcerou (které jsem sice tušila už dřív, ale stejně mi udělalo radost) nebo poslední Quasimodovy činy, to všechno bylo na jednu stranu tragické, na druhou vlastně docela dobré, protože přineslo postavám aspoň na chvíli útěchu.

7 30.06.2020

Myslím, že jsem právě dočetla jednu z nejlepších knih roku - a to je teprve březen. Uličku tisíce květů mám doma už několik let a dlouho jsem ji odkládala. Možná teď tuším proč. Bylo to krátké i dlouhé zároveň. Nedalo se to číst moc rychle, ale zároveň jsem nesměla dělat velké pauzy, abych se lépe sžila s postavami a zapamatovala si jejich jména. Tak nějak splnil tento příběh všechno, co by splnit měl. Byl krásný, romantický, pohádkový. A zároveň strašně smutný a tragický a plný bolesti. Hiroši, Kendži, Aki, Haru, Jošio, Fumiko, Akira a další postavy se staly mými přáteli. Byli to charaktery nesmírně odlišné, bohaté, pestré, živoucí. Dějiny se tu mísily s tradicemi, budoucnost s minulostí, vzpomínky s vizemi. Co mě tato kniha naučila? (Kromě toho, že mám teď pocit, že bych mohla rozumět nějakému japanologovi, až bude mluvit o japonské kultuře.) Že úspěch neznamená nutně štěstí. Že je nesmírně důležité odpouštět. Že někdy je lepší neohlížet se. Že je velice těžké říct o člověku, že jej známe. Že každý v životě něco ztratil a některé druhy bolesti zkrátka nepolevují, některé jizvy prostě nezmizí.
Co mě na této knize trochu rozesmutňovalo, byla osamělost všech postav. Připomnělo mi to, co už jsem o Japoncích slyšela - že prostě takoví jsou. Víceméně uzavření. Kdo ví, co je na tom pravdy, ale v tomto příběhu to bylo pokaždé především o jejich nitru spíš než o tom, co vyplouvá na povrch.

7 19.03.2019

Nemůžu jinak - ta pátá hvězdička je částečně odměna pro mě za to, že jsem tu knížku dočetla. Nechápejte mě špatně, bylo to skvělé a vlastně i čtivé a hrozně obsáhlé. Úplně jsem zapomněla, jaký realismus umí být, už jsem ho zase dlouho nečetla. A myslím, že ruský realismus jsem ještě vůbec nečetla, takže Bratři Karamazovi od Dostojevského jsou má prvotina. Myslím, že jsem si vybrala dobře, i když místy mi z toho šla trochu hlava kolem a myslím, že ještě chvíli potrvá, než si uspořádám myšlenky a zjistím, jaké přesně je vlastně poselství téhle knihy. Jako by jich tam byla celá řada.

7 08.03.2019

Jak já miluju tyhle básně. Čtu je pořád dokola, své oblíbené třeba dvakrát do měsíce. Škoda, že autor toho nestihl vybásnit víc. :) ♥

7 07.02.2016

První díl byl z celé série nejlepší a kdyby se autorka rozhodla zůstat jen u tohohle prvního dílu a nenapsala zbytek trilogie, taky by to stálo za to. Mám chuť přečíst si Hunger games v originále. :)

Těžko se tahle knížka, tenhle příběh, to období, dá popsat. Remarque dokázala hrůzný příběh krásně a výstižně popsat, mnohdy se mi zatajil dech a mnohdy jsem nevěděla, co si o chování hlavních hrdinů myslet. Co si vlastně myslet o Ztracené generaci, o té hrozné a nesmyslné válce...

7 16.11.2013

Naprosto skvělé! Jestliže se mi první díl líbil a druhý mě moc bavil, ten třetí byl fakt jízda, pecka, you name it... ! Jednak už se konečně lépe vyznám v postavách, jednak mě strašně bavili sépiané, různé roviny, na nichž se příběh odehrával. To, jak je to celé týmová práce, jak autor nešetří na vybarvovaní charakterů postav, i když je pak pošle na smrt. Fakt se mi to líbilo a doufám, že se brzy můžu těšit na pokračování! :-)

6 20.09.2022

Zamyšlená jsem tuto knihu začala číst, mnohem zamyšlenější ji nyní dočítám. Geniální - a mrazivé, protože v každém z dopisů poznáváte, jak moc jsme všichni ovlivňováni našimi vlastními Tasemníky. Ale vždycky je naděje, že prohlédneme. A že budeme žít lépe, s ohledem na sebe i na lidi kolem nás.

6 14.01.2022

Tohle bylo hodně silné - ale to jsem ostatně věděla už dávno. Věděla jsem přesně, co čekat. A stejně mě mrazilo. Jeden den. Hlas Miloslava Mejzlíka, který tomu dodal úplnou atmosféru. Je zvláštní tuhle knihu hodnotit - nemá příběh, nemá hrdinu, nemá rozuzlení. Má ale důležitou výpovědní hodnotu a je děsivější než kdejaký thriller. Zaujaly mě také úvahy o jídle, "přátelích", svobodě a víře.

6 15.02.2021

Tyhle knížky z edice Fortuna Litera mě snad ještě nikdy nezklamaly. I Zapomenutá mě nesmírně bavila, příběh neobyčejně obyčejný, zajímavé myšlenky i čtivé provedení. Mohu doporučit a s autorkou jsem ještě neskončila! :)

6 19.12.2020

Volejte sláva a tři dny se radujte. Fakt jsem nevěřila, že to někdy dočtu. Ke Švejkovi jsem byla skeptická už několik let předtím, než jsem ho v dubnu otevřela a rozhodla se přečíst kvůli svému literárnímu přehledu, řekněme. První díl byl vlastně docela dobrý, nemůžu říct, že bych to shledávala geniálním, ale občas jsem se zasmála a říkala jsem si, že možná chápu, proč tahle kniha sklízí takový úspěch i po sto letech. I druhý díl se ještě dal vydržet, objevilo se zde pár nových charakterů a anekdoty ještě měly vtip. Třetí díl šel však s kvalitou už hodně dolů a čtvrtý, který už ani nepsal Hašek, byl prostě jen omíláním toho samého pořád dokola. Vážně, za prvních sto stránek Osudů dobrého vojáka Švejka bych dala pět hvězdiček (zvlášť když připočítám ilustrace Josefa Lady), jenže s tím zbytkem... No, určitě ze mě milovník Švejka nikdy nebude, ale teď už aspoň můžu říct proč vlastně.

6 19.12.2020

Tak tahle kniha se do vás zapíše. Není to o válce, je to o lidech. Kteří mají různý charakter. Někteří chytí příležitost za pacesy, jiní ještě přemýšlí v nějaké morální rovině. Je ale smutné, co má převahu...

6 19.12.2020

en pár slov. Nejčastější myšlenka během čtení: No ty vole. OMFG. Tohle je síla. Protože jo, to není mrtvá knížka. Ta je tak živá, až to bolí. Závislost... achjo, to slovo je tak osudové, tak ničivé. Kolik lidí je na něčem závislých? Kolik z nich se ještě může obrátit zpátky a komu už není pomoci? Tak moc mě to děsí, až jsem úplně ve stavu úzkosti.

6 19.12.2020

Na tomhle dílku je znát, že patří k autorově rané tvorbě. Ale nevadí, protože se mi líbilo. Navíc mám pocit, jako bych už Loupeznika někdy předtím četla. Jen jsem to asi nezaevidovala nikde. Mladá láska, láska ženy, láska muže... Co je vlastně láska?
PS: miluju nadávky z divadelních her z dvacátých let. :D

6 19.12.2020

I made it! ???? Nee, nebylo to tak hrozné. Vlastně jsem u toho ani moc netrpěla, jen mi trvalo, než jsem si zvykla na jazyk a vůbec tu celou alegorii. Ale má to hezkou útěšnou myšlenku. Sama sice asi spokojenosti nedocílím a smysl svého života nenajdu, ale i proto se mi líbí, když někdo nějaký najde. A je jedno, jakou má podobu a povahu.

6 19.12.2020

Lakomce mám ráda. Je to jedna z těch her, které znám, ačkoliv jsem ji doposud neměla přečtenou ani jsem ji neviděla v divadle. Ale probírali jsme to ve škole a pouštěli si ukázku z inscenace s Donutilem coby Harpagonem. A nějak mi to zůstalo v paměti. Dokonce mi ani nevadí Deus ex macchina. :)

6 19.12.2020