TomKl42 komentáře u knih
Začnu tím, co tahle knížka není.
Pokud si přečtete oficiální představení knihy (tady na Databázi knih nebo kdekoli jinde), z věty
"Marcellus, který je ve skutečnosti skvělý detektiv, vydedukuje, co se stalo té noci, kdy…"
můžete teoreticky usoudit, že jde o detektivku. Ne, nejde. Přinejmenším ne v tom smyslu, že by zde byl v hlavní roli zločin a jeho vyšetřování.
V recenzi na stránkách Luxoru se píše, že to je good feeling story. Fakt? Hlavní hrdinové jsou: Marcellus - velká chobotnice žijící v zajetí už tak dlouho, že i kdyby se vrátila do oceánu, nedokázala by tam přežít, Tova - 70letá žena, která si nese svou bolest ze ztráty syna a Cameron, 30letý muž s traumatem, že ho odložila vlastní matka. Minimálně první polovinu knihy to nevypadá, že by se zmínění hrdinové cítili aspoň trochu good, ani že byste se z toho, jaký děj příběh vypráví, měli good feeling cítit vy.
A o čem to tedy je?
Bavilo mne a přišlo mi úžasné, že až do strany 220 jsem to nevěděl a zůstával zvědavý. Na straně 221 jsem pochopil, jak se věci mají. Jenže Tova ani Cameron stále nevěděli, a tak jsem byl zvědavý dál – ne jestli na to přijdou (bylo jasné, že ano), ale jak se to stane.
(Pokud se nyní chcete pochlubit, že jste pochopili dřív než já, tak gratuluji! A přeji, ať vám to pálí i dál stejně dobře! :)
Děj posouvá dopředu chobotnice, je to fajn a milý nápad, i když ne tak originální, jak se některým recenzentům zdá (vzpomenu za všechny příběhy, kde nečekané zvíře je hybatelem děje, třeba „Prodavač minulostí“ od José Eduardo Agualusa, kde děj posouvá ještěrka tygrovaná).
Kratičké kapitoly, v nichž Marcellus mluví v první osobě, mají nicméně velké kouzlo a umožňují autorce odhlédnout od příběhu a přinést kratičká poselství o tom, jací my lidé také jsme (třeba: „…Připadá mi to jako typický znak lidské rasy: ubohé komunikační schopnosti. Popravdě, ne že by na tom jiné druhy byly lépe, ale i sleď pozná, kam směřuje hejno, ke kterému patří. Proč lidi nedokážou využít miliony slov, které znají a říct jeden druhému, po čem touží?“)
Nakonec ani nevadí, když se Marcellus přizná, že umí číst, takže mne hned napadne, že kdyby chtěl, prostě by svůj vzkaz Tově napsal – třeba pomocí z písku tvarovaných písmenek na podlahu vedle jeho akvária. Ale pak by byl příběh příliš jednoduchý a já bych si neužíval zvědavost až do strany 220!
Aha, nějak jsem zapomněl, že chci napsat o čem příběh je. Za mne - je to příběh o naději. O naději, že v kterémkoli věku můžeme dojít k nějakému poznání a katarzi, která nás osvobodí nebo nám aspoň pomůže přijmout, že život je těžký.
Začal jsem tím, pro koho knížka není a teď skončím tím, pro koho příběh je – samozřejmě pro čtenáře, kteří jsou rádi zvědaví (a ano, mohou to být i muži) a baví je postupný vývoj příběhu, i když není příliš rychlý. A pak také pro romantické duše, hlavně pak ty, které zrovna tak trochu ztrácí naději. Těm bych chtěl vzkázat: prosím nevykládejte si příběh tak, že k naději potřebujete potkat chobotnici se zvláštními schopnostmi a musí vám pomoci spousta nepředvídatelných, ale dobře načasovaných náhod. Tak to chodí v příbězích, aby nás zvědavé bavily. K udržení naděje stačí mít odvahu dál žít, hledat a nevzdat se. A občas nějaká ta dobrá knížka…