Veronikajetu komentáře u knih

Hned na úvod se sluší říct, že tato kniha v člověku jednoznačně rezonuje i dlouho po dočtení. Způsob, jakým Petr Fejk zachází s českým jazykem je u českých autorů ojedinělý a pro mě po mnoha odložených knihách i zcela osvěžující. Má velmi jemný cit pro gradaci příběhu, takže vás dokáže upoutat i přesto, že vás strasti vrcholného managementu ani zvířata v zoo vůbec nezajímají. Určitě se při čtení pobavíte i dojmete, rozhodně to ale není žádná prvoplánová ždímačka emocí. Petr Fejk používá jemný a inteligentní humor, řekla bych až cimrmanovského střihu. Ani dojmout se vás nesnaží patosem nebo lacinými vějičkami, jak to občas v knihách o zvířatech bývá, ale vyprávěním, které zní upřímně a věrohodně. Tak jako mám celý život ambivalentní vztah k zoo, měla jsem ovšem i při čtení této knihy trochu smíšené pocity. Kdybych ji měla připodobnit k jídlu, bude to nejspíše salát. Barevný, lákavý salát plný chutí, který vás baví od prvního sousta. Salát, který si celou dobu tak trochu šetříte, protože víte, že vám jednou dojde a na přidání už nebude. Čas od času ale narazíte na nějakou kyselou zelenou olivu, která zanechá divnou pachuť a celkový dojem vám tak trochu zkazí. V tom příběhu jsou podle mě těmi olivami osobní půtky autora s konkrétními lidmi s reálnými jmény. Pokud by to byla fikce, příliš se nad tím nepozastavíte. Prostě hlavní hrdina bojuje se zlem a lidskou hloupostí. Tohle je ovšem autobiografie. Čtenář nedostává žádný prostor pro vytvoření vlastního postoje, jelikož kdo je padouch, úplatkář nebo prospěchář je z vyprávění jasné a nedá se to rozporovat. Kniha není televizní debata, o tom žádná, přesto tam ovšem chybí ten náhled z druhé strany. Příběh vnímáte optikou autora, odsouzení odsouzených se zdá být nasnadě. Mezi velmi poutavými historkami z prostředí zoo tak narazíte na autorovu vlastní obhajobu, reakci na útočný článek, nebo osvětlování starých křivd a nedořešených konfliktů. Tu pachuť si s sebou pak nesete až do další kapitoly, kde vás ovšem autor opět strhne zpátky poutavými vzpomínkami. Jako největší přínos této knihy vnímám to, že vnesla světlo do našich vzpomínek na ničivou povodeň z roku 2002. Nebyla to ani tak ta živelná katastrofa, která nám způsobila šrámy na duši, jako spíš tehdejší novinářská práce, bulvární titulky a šokující fotografie. Pokud jste byli v té době také dítě, jako já, pravděpodobně se vám tyto události otiskly do paměti o to silněji. O co větší trauma, o to více nezodpovězených otázek. Petru Fejkovi se vyprávěním podařilo na většinu odpovědět a ty šrámy téměř zacelit. Kdyby nic jiného, za tohle má můj obdiv a poděkování. Jsem ráda, že do knihy nepoužil fotografie potápějících se zvířat ani zdevastované zoo, ačkoliv se to vlastně nabízelo. Že se jeho vyprávění nezvrtlo bulvárním způsobem, jak bývá u popisování dramatických událostí zvykem. Je dobře, že je na titulní straně jeho obličej, protože je to kniha více o něm než o zoo. Přesto jsem se z ní dozvěděla více zajímavých informací o zvířatech než na všech třech stupních vzdělávacího systému. Kniha si určitě zaslouží pozornost.

3 27.01.2024