Fremr
komentáře u částí děl
Zvláštní povídka. Kdo ví, jaký smysl měla pro Bradburyho nebo proč ji vlastně napsal. Ale jednou větou bych ji popsal asi takto: Oheň neuhasíš tím, že do něj budeš házet klacky.
Představa osamění v hlubině jiného světa, čekání na někoho kdo nepřijde. Milujeme víc než jsme milováni a nikdy neztrácíme naději v lásce. Možná je lepší zničit to co milujeme, abychom na to mohli zapomenout. Ray Bradbury dokáže tohle vložit do pár stran, které vyprávějí o tvorovi z moře a dvou chlapcích na majáku...
Jakou rychlost má svět? Co je vlastně svět? Život je tady a teď, nemusíš jezdit s ostatními po silnici. Vlastně... pokud to nejsme my, kdo už dojeli. Na pár stránkách hodně podnětů a myšlenek. Vynikající povídka.
