Krev pro divoženku
novinky
PR článek, 07.11.2023
Rusalky, žínky, meluzíny, divoženky a další magicky nadané bytosti žijí na okraji moderní společnosti a stále si stráží svá tajemství před lidmi. Jenže s lidmi se to má tak, že tajemství nesnášejí a chtějí zjistit i to, co by pro ně možná bylo lepší nevědět. Eliška Blažková slouží prvním rokem na malém slezském oddělení Centrály speciálních činností a její snahou je právě jedno tajemství odhalit. Jak to, že dokázala sama zabít divoženku? Kde se v ní taková síla vzala? A jak to změní křehké soužití lidí a víl?
Vítejte ve špinavém světě víl, krve a prastaré magie, světě, který z Kristýny Sněgoňové udělal takřka přes noc hvězdu české fantastiky.
Po úspěšném debutu Krev pro rusalku, vydaném roku 2018, se Kristýna Sněgoňová do bezútěšného a temného světa lidí a víl vrací podruhé v navazujícím pokračování s názvem Krev pro divoženku. Brněnské prostředí prvního dílu vystřídá Moravskoslezský kraj, konkrétně malá ústředna Centrály speciálních činností v Těrlicku, kde působí i mladá absolventka Eliška Blažková. Ta se musí potýkat nejen s předsudky kolegů, kteří v ní vidí jen mladou a nezkušenou dívku, ale také hlavně s krutým krajem, v němž ne lišky, nýbrž víly dávají dobrou noc, jež může být pro člověka tou poslední. Většina jejích parťáků navíc působí dojmem, že je tu snad za trest, nikoliv z vlastního přesvědčení. Ostatně Amor hominum nostra lex, motto Centrály hlásající Láska k lidem je náš zákon, působí mnohdy pouze jako nucená berlička dávající příslušníkům státní moci aspoň malou iluzi morálního kodexu. Je to zkrátka svět, v němž práci speciálních agentů můžou dělat jen ti nejsilnější, a i z nich se stanou buď hajzlové, nebo ignoranti.
Svou pílí a zápalem pro věc chce Eliška dokázat sobě i svému okolí, že je plnohodnotnou členkou oddělení. „Jenom nebuď blbá,“ poradil jí kolega Baran, jehož jako jednoho z mála považuje za opravdovou kapacitu. A nebýt blbá znamená nedat na sobě znát strach před těmi, které má na starost – vílami. Ukázat strach totiž znamená nabídnou jim kousnutí do lidského masa, které chutná vílám ze všeho nejvíce. V tomhle světě jsou totiž rusalky, meluzíny, žínky i divoženky přirozenými predátory lidí. Aby se lidstvo chránilo, vytvořilo represivní útvar, zákony i výchovná zařízení omezující víly v jejich přirozenosti. Kam taková situace může vést? Lze vůbec křehké příměří mezi lidmi a vílami udržet?
Poznání vratkosti systému a propad do hlubin deziluze čeká také na snaživou, lehce naivní Elišku. Stačí jedno překvapivé setkání s divoženkou a nic už nebude jako dřív. Co znamenala poslední divoženčina slova? Lze vílám vůbec věřit? Vlivem následujících událostí, do jejichž víru je Eliška vtažena, se začíná rozplétat krutá pravda, kterou by raději nikdy nepoznala. Křehké soužití mezi vílami a lidmi visí na vlásku a příměří Pospolitosti na sklonku roku 1986 je v ohrožení jako nikdy předtím.
Ukázka z knihy:
Blonďák s vílou spolu zápasili před těžním soustrojím ve středu místnosti.
I když zápasili nebylo to správné slovo.
Divoženka byla zakousnutá do Kyselova předloktí, a jak sebou trhal, na betonovou podlahu dopadaly cákance rudých slin. Hltala krev a trhala mu maso i přes tlustou látku zimní uniformy, čelisti rozevřené doširoka jako had. Pistoli už policista neměl a pokoušel se od sebe divoženku odtrhnout druhou rukou.
Marně.
Namířila jsem na vílu vlastní zbraň. „Stůj!“
Ani se na mě nepodívala a já se nemohla odhodlat stisknout spoušť. Divoženka Kyselou cloumala sem a tam jako vzteklý pes. Nenacházela jsem na jejím těle jediné místo, do kterého bych se odvažovala střelit bez obav, že zasáhnu jeho.
A tak jsem čézetu zvedla a vypálila do vzduchu.
Ohlušující výstřel se rozlehl věží.
Divoženka Kyselu pustila a zajela mezi kola těžního stroje jako ještěrka.
Blonďák dopadl na kolena, jednou rukou si tiskl ránu, bílý jako závěje venku. Očima ale nepřestával těkat ze strany na stranu, nejspíš hledal ztracenou pistoli. Nespouštěla jsem pohled z prostoru mezi koly a se zbraní namířenou před sebe jsem přeběhla k němu.
Sehnula jsem se, a přestože jsem sotva pohnula rty, měla jsem hrozný pocit, že divoženka schovaná ve stínech slyší každé moje slovo tak zřetelně, jako bych jí ho šeptala do ucha. „Jak jste na tom?“
Někde pod námi, možná v přízemí, cosi bouchlo a rána se prohnala skipovou věží jako vítr komínem.
Čekala jsem, že Kysela bude v šoku, tohle se mu přece nestávalo každý den, ale hlas mu zaskřípal jako nehty po tabuli. „Jak bys asi myslela?“
Když tykačka, tak tykačka. „Ukaž mi tu ruku.“
Poslechl.
Vypadalo to škaredě, ale ne tak vážně. „Kde máš zbraň?“
„Kdybych to věděl, tak bych se tu s ní nepřetahoval jako blbec,“ procedil mezi zuby.
Nový český fantasy noir Krev pro divoženku chytře a znepokojivě dekonstruuje pohádkové archetypy, které zasazuje do alternativní tuzemské historie.
První dáma české fantastiky Kristýna Sněgoňová vás svým poutavě čtivým a ostrým stylem vtáhne do skličujícího a krutého světa, z něhož nebudete chtít odejít dřív, než obrátíte list poslední stránky. Do brutálního světa masožravých víl a drsných detektivů se můžete ponořit zde.
Krev pro divoženku
Kristýna Sněgoňová
Rusalky, žínky, meluzíny, divoženky, magicky nadané bytosti žijící na okraji moderní společnosti a stále si strážící svá tajemství před lidmi. Jenže s lidmi se to má tak, že tajemství nesnášejí a chtějí zjistit i to, co by pro ně ... více