Provokativně drzá zpověď mladé dívky o komplikovaném čase dospívání

novinky

PR článek,
Provokativně drzá zpověď mladé dívky o komplikovaném čase dospívání

Dorota Ambrožová: POSLEDNÍ LÉTO

Zapovězená láska, vymezování se vůči učitelům i rodičům, sny a naděje, které nevyhnutelně naráží na realitu.
Jak dospět a najít vlastní cestu, když k vám ti, od nichž čekáte odpověď, nejsou upřímní?
V energickém a jazykově suverénním vyprávění deníkového rázu autorka dává nahlédnout do vnitřní proměny výtvarně nadané Hany v turbulentním období mezi patnáctým a devatenáctým rokem života, tedy v době velkých proměn a hledání sebe sama, a zpřítomňuje věčně aktuální lolitovský motiv vztahu mezi zralým mužem a dívkou na kraji dospělosti.

Ukázka z knihy
Kavárna je vzdušná čtvercová místnost s impozantní prosklenou výlohou. Po ránu musím železnými nástavci vytočit zaprášené pruhované pergoly, aby se interiér nepřehříval. Poté se vrhnu na zápas s obřími okny, jejichž prastarý výklopný mechanismus se občas odmítne podvolit mé muší síle. To pak musím nechat dveře dokořán, aby se vzduch uvnitř alespoň trošku hýbal. Ve dnech, kdy se okna otevřít podaří, profukuje prostorem příjemný vánek, hosté se tolik nepotí a méně konzumují. Po všech stránkách výhodné, takže to pokaždé páčím, dokud se úplně neoddělám. Není to nejvytíženější podnik, po ranní rozcvičce tam obvykle bývám nějakou dobu sama. To si pak sednu za barem na bobek, zabořím obě ruce do pytle s kávou a rozjímám. Tmavá zrnka mi šimrají čáry života. Zavírám oči, nořím se tam celá a vylézám, až když někdo zatlačí do prosklených dveří. Čmárám si kávová zrna do poznámkového bloku i na ubrousky. Detailně je zkoumám. Vypadají těžká, a přitom jsou lehoučká. Když zavřu oči, v dlani je ani necítím. Jednou moje malůvky vidí majitel kavárny a líbí se mu natolik, že mě poprosí, zda bych mu nenakreslila nějaký větší formát. Dal bych si ho tady, říká a ukazuje přesné místo, kde by měl obraz viset – nad hlavami měšťanů, kteří si přišli dopřát sváteční snídani nebo litanie s kamarádkou. Myslí to vážně, protože mi koupí sololitovou desku i nějaké barvy. Všechno podle mých instrukcí. Dokonce mi to doveze přímo do bytu a vynese do patra. Zatím nemám ani stůl, kde bych na tom mohla pracovat, tak dělám na zemi. Snažím se, chtěla bych to mít fakt pěkný. Na pár dní mě to úplně pohltí a ten zápal je skoro léčivý. Když mám hotovo, jsem spokojená asi den. Říkám chlápkovi, že už jsem to dodělala, že to spolu můžeme odnést, ale naštěstí nemá čas, protože když večer přijdu domů, najednou vidím, že ten objekt, co jsem namalovala, nemá se sametovým povrchem na hřbetu mojí ruky vůbec nic společného. Leží si uprostřed bílého pozadí jak uprděná fazole, tváří se distingovaně a šíleně mě dráždí. Vztekle ho otočím ke stěně, abych se na něj nemusela dívat, a mám okamžitou potřebu napravit si reputaci. Stáhnu z postele prostěradlo a z kufru vyhrabu uhel. Čmárám jako smyslů zbavená, před desátou běžím do malého supermarketu za rohem a těsně před zavíračkou kupuju velké balení nejlevnější kávy. V přestávkách si do ní strkám ruce a jen tak sedím se zavřenýma očima, vnímám občasný pohyb hladkých zrn, jak balancují jedno na druhém a jak se vlivem toho úplně nejnepatrnějšího pohybu sváží kousek na stranu. Pak ji chci uvařit a zjistím, že to nemám čím rozemlít. Snažím se zrno rozdrtit ve stolním mixéru i paličkou na maso. Naštvaná sousedka mě přijde upozornit, že je půlnoc. Ukáže se, že vlastní mlýnek na kávu, tak jí promptně nabídnu skvělý obchod – ticho za sto gramů mleté kávy. Kávu pak roztírám po těch dlaních na prostěradle. Obřadně je kropím hnědou tekutinou a ona čaruje jak hena na rukách nevěsty. Když si ve tři ráno zapaluju v okně cigaretu úplně černýma rukama, na zemi za mými zády leží nejjemnější výjev, jaký jsem kdy nakreslila, nejhrubší technikou, jakou jsem kdy použila. Spolu s cigaretou do sebe vtahuju noční klid. Město spí. Už i družičkám zhasly lampy, jenom já spokojeně bdím. Koukám do noci na protější baráky, všude jsou jen baráky. Nevidím žádný horizont, žádné listí neševelí tichou noční hudbu, jenom v cigaretě občas zapraská pálící se tabák, když potáhnu.

Dorota Ambrožová (*1994) pochází z Olomouce. Vystudovala Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na JAMU v Brně. Kromě autorské tvorby se věnuje také kulturní publicistice. Poslední léto je jejím literárním debutem.

Dorota Ambrožová: Poslední léto, vydává nakladatelství Listen, 216 stran, doporučená cena 299 Kč - Knihu můžete koupit zde

Poslední léto Poslední léto Dorota Ambrožová

Provokativně drzá zpověď mladé dívky o komplikovaném čase dospívání. Zapovězená láska, vymezování se vůči učitelům i rodičům, sny a naděje, které nevyhnutelně naráží na realitu. Jak dospět a najít vlastní cestu, když k vám ti, od ... více

Přejít na komentáře