Tunika oblíbené citáty

„ Každého dne svého života si musíte být vždycky zcela jisti vším, zač bojujete. /Ulička tisíce květů - str. 30/“
— Gail Tsukiyama

„ Když dokážeš snášet těžkosti, můžeš zažít radost větší, než je bolest. Dnem i nocí, hodinu po hodině jsou lidé zaplavováni vlnami bolesti a radosti. Jedna se vrší na druhou. Když začneš toužit jenom po radosti, odkloníš se od života. A pakse všechna radost vytratí (str. 853 - Učitel Musaši, Musaši)“
— Eidži Jošikawa

„ Proč ulpívat na životě kráse a vášni tak vzdáleném? Půvabné jsou pivoňky, leč přijdou o své květy a uvadnou. Když snažím se, hory na mne shlíží. Když odpočívám, vzhlížím já na ně. Může to vypadat stejně, ale tak to není, neboť snažení nepředčí zahálení. I když zrovna kvetou, smutek visí nad květy. Myslí snad na to, že také jednou opadají? (str. 450 - Oheň z pivoněk, Musaši)“
— Eidži Jošikawa

„ Opravdu statečný je ten, kdo má rád život a váží si ho jako pokladu, který, když ho jednou ztratí, nemůže už nikdy získat zpět. Žít znamená mnohem více, než přežívat. Na délce trvání života, ať to bylo dvacet nebo sedmdesát let, nesejde. Délka jednoho života byla jen bezvýznamným okamžikem v nekonečném proudu času. (str. 491- Mezi stromy, Musaši)“
— Eidži Jošikawa

„ Místo aby ses snažil být takový nebo makový, staň se tichým obrem, kterým nic nepohne. Nemarni čas tím, že se budeš snažit dělat dojem na lidi. Pokud se staneš takovým člověkem, který si zaslouží respekt, budou tě lidé respektovat, aniž by ses o to snažil. (str. 651 - Vstup do města, Musaši)“
— Eidži Jošikawa

„ Dyž ale má ňákej člověk majetek, kterej nemůže ani vobhlídnout, dyž ani nemá kdy, aby na něm něco sám vodpracoval, nebo dyž ani nemůže u něho vostávat, aby ho alespoň vobcházel - tak co? Pak je ten člověk jen kus ze svýho vlastního majetku. Von potom nemůže dělat ani myslet, co by sám chtěl. Von je jenom kus vlastního majetku, a ten majetek je silnější než von. von je potom malej, ne velikej. Jenom jeho majetek je velikej - ten člověk je votorkem svýho majetku. Tak je to. /Hrozny hněvu str. 39/“
— John Steinbeck