Čas a svoboda. O bezprostředních datech vědomí podobné

Bergsonův esej vyšel poprvé r. 1888 a byla to jeho první kniha. I když je stará více než sto let, zdá se mi, že je nyní právě aktuální: problém vědomí se stává centrálním problémem tzv. kognitivních věd a tento problém nelze řešit (natož vyřešit) bez rehabilitace času. Čas byl v novověku eliminován, spacializován, přeměněn na sled bodů na přímce, a náš diskurz o světě, způsob, jak o světě hovoříme a jak jej vykládáme, se stal atemporálním. Výsledkem je neživý popis neživé přírody (i příroda živá je vposledku popisována jako neživá). Čas není něco takového jako 'mentální stav' a změny těchto mentálních stavů; takový 'stav' je sám už změnou, není to fait accompli; fakt uskutečněný, hotový, daný (a z takových faktů že bychom pak zase mohli všechno sestavit a oživit), nýbrž je tomu tak, že 'děj se děje', je to fait accomplissant. Pojetí 'faits accomplis' je 'kinematografické': nemáme než hromadu mrtvých obrázků, řezů, stavů atd. Nejznámějším Bergsonovým příměrem je melodie: tóny následují za sebou - to 'vidíme' přece z jejího specializovaného, do linek osnovy dvourozměrného papíru promítnutého notového zápisu; ten opravdu vypadá jako fait accompli, ačkoli všichni, kdo máme hudbu rádi, víme, že podstatný je fait accomplissant, tedy trvání (durée) této melodie.... celý text