Dnes půjdu za ženu podobné

Knižní prvotina mladé děčínské básnířky Anicy Jenski. Anica je básnířkou ryze ženskou, ostatně název sbírky tomu napovídá. Její poezie je zároveň velmi osobní i osobitá. Je z ní začasto cítit zpověď, reálná životní peripetie. To však neznamená, že by autorka naříkala nad bolístkami bytí. Ač osobní a velmi intimní, získávají její básně platnost širší, lze je chápat v měřítku obecném. Problémy, jež ve své juvenilní sbírce řeší, jsou zásadní. Jak žít s novým životem? Je mé dítě darem pro mne, či jsem já darem dítěti? Proč není láska ve vztahu tím, čím byla na začátku? Dalo by se hovořit o banálnosti otázek a nemožnosti „správných“ odpovědí, jenže není toho zapotřebí. Nemáme tu čest s poezií snažící se nalézat „pravdu“, ani s poezií zbytečné romantiky a přetažených gest. Naopak, jazyk básnířky je strohý, často bez metafor či symbolů. Autorka sama se na výše nastíněné otázky odpovídat nesnaží, jen se ptá a vyřčené otázky nechává viset provokativně ve vzduchu. Táže se a mudruje – někdy křehce, jindy s břitkou ironií. Někdy zvesela a jindy až mráz běhá po zádech. Anica Jenski není jednoznačná. Nenapovídá, neodpovídá, nedopovídá. A tak je její poezie plná zámlk – prázdných míst, která vyzývají k rozkrytí.... celý text