Minulý čas podobné

Román Donáta Šajnera MINULÝ ČAS, který vznikl v nejtěžších letech autorova těžkého a tvrdého života, vychází teprve nyní, po šesti letech. Dříve nesměl. Dr A. M. Píša říká v doslovu k této knize: „Přes to vše, co lze vyvodit z dosavadního díla Donáta Šajnera, toto vyprávění překvapí u něho samotného, natož v obrazu naší soudobé prózy. Neboť kdeže se tu pojednou vzala, jako bludný balvan, tato próza tak zavile psychologická? ” Není nesnadné pochopit, že do úst, srdce i duše hrdiny této psychologicky i formálně odvážně pojaté románové práce, jejíž těžiště je mimo děj, uložil autor sama sebe. Očistnou zpověď, vedoucí k jasnějším cestám. Člověk na pokraji největší životní mizerie objeví, že je ještě někdo, kdo je níž než on sám. Hotová životní troska, nemající ani trochu odvahy pozvednout se ze své lhostejnosti k životu. Tato lhostejnost vyprovokuje v prvém skoro živelnou touhu po odstranění podobného parasita. Málem dochází k vraždě. Hledání východisek a kladů, tápání mezi únikem ke klidu a rváčským burcováním sama sebe i jiných k odvaze a víře v život je pak náplní podivuhodného přátelství dvou individuí na opačných pólech. „Pohrdat — to přece dělá velkým a silným" — říká ten, který si našel kout svého klidu, aby se dočkal odpovědi, která by mohla být mottem tohoto románu: „Víte — já nenáviděl, já proklínal, já chtěl krást a zabíjet, já chtěl najít východisko z bídy i svou vlastní smrtí. Klid jsem však nenašel a šťasten jsem také nebyl. A jenom proto, že síla k životu byla silnější, jenom proto jsem nemohl udělat nic sám sobě — ani Vám. Vidíte, já zrovna nechci klid, neboť to je smrt... " V tom je Šajnerův román důsažný, jak v sobě symbolně zavíjí hlubší ideový smysl, nadčasový i — Časový. Je-li pravda, že již na narozeni záleží, stane-li se člověk básníkem, pak nemohl být Donát Šajner (narozen 24. ledna 1914 v Soběslavi) ničím jiným. A je-li pravidlem, že dobré umělecké dílo zraje jen z těžkých životních podmínek, pak je tato práce jen potvrzuje. Narodit se v jižních Čechách, v onom baladicky rozehraném kraji rybníků, řek a potoků, kraji rákosí a divokých hus, který přímo vybízí k obraznosti a jehož lid jím sám ve své líbezné řeči předznamenává melodii slov — to už je veliký dar pro příštího vypravěče a tlumočníka krásy této země a života. Narodit se v rodině proletářské, kde otec padá ve světové válce a matka v té době umírá, to už je jiný dar osudu. Od neradostného, osamělého dětství s jediným světlým paprskem babiččiných pohádek vede křivolaká a strmá cesta boje o život a umělecký výraz autora této knihy. Vychovává se sám. Chodí do školy a pomáhá v práci kde se dá, aby uhájil nejskromnější potřeby malého Človíčka. Po celé noci čte, přečítá hromady knih a pokouší se — o báseň. Jak bychom neznali onen závratný pocit štěstí, otiskne-li nám verše velký pražský deník! K rvačce o holý život se přidružuje kamenitá cesta k tvůrčímu uměleckému uplatnění. Cesta záludná, plná zkoušek. Nejen talentu, ale hlavně vůle, charakteru a odříkání. Bez haléře se pouští do Prahy a žije tu životem psance, v němž otázka jídla a noclehu je věcí náhody. V největší bídě se ho ujímá básník František Halas a pomáhá mu, jak může. To už má Šajner za sebou první knížku básní (Červený kolotoč). Pak konečně osud kapituluje před odvahou a vůlí. Šajner nachází práci v Rozhlase a později místo redaktora. Vydává knihy poesie (Řečí země, Matěj Kopecký, Den u pramene, Odkazy), pohádky (O třech labutích), knížku pro chlapce (Paměti uličníkovy), román Větev dobra a knihu povídek Žně marnosti.... celý text