Na shledanou v Magónii podobné

Jan Vavřinec Kozlovský byl o dvě generace starší, subtilní konstituce, nenáviděl zbraně, a přesto část života musel střílet na lidi. Václav Kadera byl naopak velmi robustní konstrukce, miloval všechno, co střílí, avšak mohl zamířit leda na vrabce. Kozlovský se stal horníkem proti své vůli (jako vězeň), Kadera si toto povolání vybral a fáral až do chvíle, kdy se nevešel do běžné štoly. Oba rádi četli a studovali všechny možné záhady mezi nebem a zemí. Oba také měli umělecké sklony. Věnovali se malířství, později se s plnou vervou pustili do psaní povídek. Lišili se v poměru k něžnému pohlaví. Kozlovský zůstal svobodný, protože registrované partnerství bylo tehdy ještě hudbou budoucnosti. Kadera naproti tomu absolvoval jedno manželství a jedno dlouholeté společné soužití s opačným pohlavím. Měl také dvě děti, které naučil výborně střílet. Možná nejdůležitějším vzájemným pojítkem však byli trpaslíci. Jan Vavřinec Kozlovský, stejně jako Václav Kadera ani v nejmenším nepochybovali o jejich existenci. Oba s nimi přišli do styku. Tito drobní, lidem podobní tvorové následně významně ovlivnili jejich životy. Kniha rovněž připomíná některé důležité události 20. století. Ukazuje, jak jsou všechny předpoklady ošidné. Před sto lety se mnohým myslitelům zdálo, že už jsou bouřlivé historické převraty u konce. Svět byl rozdělen mezi Anglii a Francii, lokální nepokoje se nezdály důležité. Přitom se rodilo nejkrvavější století v celé lidské historii. Nikdo v té době již nečekal velké vynálezy. Vlaky už dávno vozily miliony tun uhlí, jezdila auta, začala létat letadla, zaváděla se elektřina. Kdo by tehdy pomyslel na atomovou energii či na ovládnutí celého světa počítačovými technologiemi! Oba přátelé uprostřed těchto změn dospěli k závažnému poznání, že neúprosný osud člověka lze za jistých okolností obelstít. Zjistili, že vedle odchodu na věčnost existují ještě další alternativy...... celý text