Záznam jednoho všedního dne podobné

"...Nejsem přece holubář ani zahrádkář, nenatírám ploty ani střechy, ani neleštím auťáky jako vývěsní štít svého blahobytu, podle něhož už dnes zase jedni soudí druhé. Jestli něco umím, pak jenom psát o své životní vášni, o obrazech a sochách, o jejich kráse a poslání v našem společném životě. A nejenom kráse, ale i hrozbě, která této kráse hrozí, až ji jednou pro vždy zničí. Člověk může znovu postavit dům, ale už nikdy nedokáže znovu vytesat Davida nebo namalovat Poslední soud nebo Noční hlídku. Vždycky to bude jen a jen kopie. Ano, víc budu mluvit o tomhle nebezpečí, o tom prostém faktu, k čemu a pro koho tu bude umění, všechny ty obrazy a sochy a nástěnné fresky, jež vytvořili všichni ti božští blázni před námi a které sice neutronová bomba ušetří, ale nás živé usmrtí. A neusmrtí-li nás a naopak zničí všechno umění, budeme určitě závidět mrtvým, protože ač živí, budeme mrtví ...", vypovídá o sobě a o světě kolem nás jednašedesátiletý redaktor Výtvarné revue Vojtěch Záruba, hlavní aktér novely, jenž ve zdánlivě všedním a docela obyčejném předjarním dnu uprostřed starostí o vlastní ženu, čekající v nemocnici na operační zákrok, vzpomíná při setkáních s náhodnými a bývalými spolupracovníky na svůj život, v němž, jak zjišťuje, nakonec čestně obstál...... celý text