Život jako takový podobné

Pozoruhodný životní příběh herečky, malířky, ale také maminky, babičky a především ženy, která stále přemýšlí o všem, co se děje kolem ní. Nikdy nestojí lhostejně opodál, vždy si dobře všímá okolního dění, vnímá je a poté vtipně glosuje. Její pohled na svět a lidi v něm je laskavě kritický. Blanka Bohdanová nám ve své knize předkládá své zážitky, prožitky, svěřuje se s tím, co ji trápilo, trápí, co ji potěšilo, představuje nám své obrazy - prostě bere nás na procházku do svého světa. Věřte, že vás tento barvami zaplněný svět pohltí, že se vám z něj nebude chtít odejít… Blanka Bohdanová *1930 česká herečka, malířka a výtvarnice, divadelní pedagožka. Už od dětství hrála divadlo a toužila také po výtvarném studiu, po druhé světové válce pak vystudovala plzeňskou obchodní školu. V roce 1951 absolvovala brněnskou JAMU. Své první divadelní angažmá získala v oblastním východočeském divadle v Pardubicích, poté přesídlila do Prahy, kde hrála nejprve v Městských divadlech pražských a později v Divadle E. F. Buriana. Od roku 1966 až do dubna 2010 byla členkou činohry Národního divadla v Praze. Herectví také vyučovala na pražské konzervatoři. První příležitosti před filmovou kamerou dostala po svém příchodu do Prahy koncem padesátých let. Jejím prvním snímkem byl Občan Brych (1958), poté hrála v dalších dramatech, například Romeo, Julie a tma, Obžalovaný, Čest a sláva. Filmové role Blanky Bohdanové padesátých a šedesátých let mají společný prvek v psychologické složitosti a emoční rozervanosti. Po roce 1969 došlo k značnému omezení její mimodivadelní činnosti. Výraznou roli hraběnky dostala až v roce 1984 ve filmu Poklad hraběte Chamaré. V roce 1996 získala Cenu Františka Filipovského za dabing ve filmu Řidič slečny Daisy, o rok později tutéž cenu za celoživotní mistrovství v dabingu. V roce 2001 se stala nositelkou ceny Thálie za roli Fonsie v představení The Gin Game (divadlo Viola). Blanka Bohdanová kromě divadla od dětství tíhne také k malířství, kterému se s úspěchem věnuje. Již v osmdesátých letech vystavovala v Československu i v zahraničí, je členkou Nového sdružení umělců. Z literární činnosti uveďme, že v roce 1995 publikovala knihu Život jako v pavučince, o rok později zpracovala literární pozůstalost svého otce v knížce Josífek. Co se změnilo za patnáct let od vydání mé první knížky Život jako v pavučince? Mnoho dobrých věcí přibylo a některé chyby jsou hlubší a naléhavější. Cítím stále totéž - všechno je náš společný problém. Díky médiím můžeme prožívat celý svět, všichni jsme si blíž a dobrá myšlenka je stále ještě potřebná. I můj malý člověčí příběh byl provázen skutečností tohoto světa a vím dobře, že jí nelze uniknout. Věnováno rodině a všem, kteří jsou svědky mého profesního snažení. Patřilo a stále patří právě jim. Jejich slova povzbuzení byla a jsou pro mě důležitá. Děkuji za ně. 10. dubna 2010... celý text