Turecký svět v Uhrách / Muž se dvěma rohy část díla

Národ neni charakterisován štěstím, nýbrž zlým osudem; a postavy, které zde vystupují, nejsou sice polobozi, ale jsou celí lidé. Sedmihradsko jest v tu dobu samostatnou evropskou říší, jež má svou vlastní vládu, svoje zákony, svoji panující víru a svůj knížecí dvůr, u něhož se trvale zdržují vyslanci říši rakouské, francouzské, polské a turecké. V Uhrách, za Királyhágem a za hradem székelyhidským jest již převrácený svět: tam poroučí turecký baša posádkám, tam se třpytí na hradech půlměsíc a pronásledovaná víra a občanská svoboda považují vládu půlměsíce za dobré útočiště; pomáhají tam nepřátelům Uherska sami sebe pustošiti. Ve všech kruzích jest tajné i zřejmé blýskání, jenom meč Sedmihradska pokojně odpočívá: jest to strašlivá zbraň, když jest již vytasena, ale také zbraň poslední, byla-li vyražena jednou z ruky. Otázka tato ozařuje celou tuto historii, kolem ni se seskupují všecky postavy, malé i velké, skvělé i temné. Bodrý kníže [Michal/Mihály I. Apafi], který se spíše narodil za hloubavého učence, nežli za vůdce v dobách válečných... Statný, duchaplný přistěhovalec z Uher, který jediným skokem změřil cestu osudu z největší hlubiny na místo nejvyšší, a odtud zase zpět: miláček žen, modla mužů, hříčka osudu... Přímý, ale vysokoduchý pan rada, poslední sloup míru v Sedmihradsku, který nepřijímá boje, ani když mu ho nabízejí s knížeci čapkou v jedné a s otrockými pouty v druhé ruce, a který dovedl obětovati svůj život i svou rodinu železné povinnosti ideje... Mladý cizinec, který cítil snivou přitažlivost k Madarům a považoval se za člena rodiny tam, kam se dostal jako nepřítel... A ona tajná shoda, jež poutala srdce dvou nejkrásnějších dam naši vlasti [Anna Bornemisza, Ilona Zrínyi], v žalu i v radostech, která spojuje jako věncovi, spletené z růží a z pohřebního kvítí, události i postavy doby, od Budína až ke Karlovcům, bytosti tak cizí a přece tak známé, tak známé a přece tak nové... A kdo ze všeho nejsměleji vyniká, jehož ruce lze ve všech událostech poznati, první ministr Sedmihradska, nejvyšší pan rada, muž v míru ctižádostivý, v neštěstí moudrý, ve vítězství prozíravý, který vždy překonává bystrostí své přátele i nepřátele, který vstal dříve, nežli padl, a který si dříve zbudoval nové plány životní, nezli se mu posavadní zhroutily... Několik slov, která praví starý Jan Bethlen, jenž žil v té době, postačí - aby tato doba a tito lidé byli ne-li omluveni, tedy aspoň pochopeni: ,,I my bychom věděli, co bychom měli dělati, ale dělali jsme, co bylo možno." Tento výrok račiž, ctěný můj čtenáři, míti na mysli i v nedostatcích tohoto mého románu. (V Pešti, 12. listopadu 1852. Jókai Mór.)... celý text