Čajová konvice

Pohádka od: Hans Christian Andersen
Z knihy: Pohádky (54 pohádek), Nové báchorky

Byla jednou jedna pyšná čajová konvice: honosila se svým porculánem, svým dlouhým hrdlem a širokým uchem. Měla něco napřed a něco vzadu: napřed hrdlo, vzadu ucho, a tím se pyšnila; avšak o víčku svém, jež mělo několik trhlin a bylo slepeno, ani slovem se nezmiňovala. Mělať chyby, ale o svých chybách nemluvíme rádi, o ty starají se jiní dost a dost. Šálky, hrnek na smetanu i schránka na cukr, slovem celé čajové náčiní jistě by nezapomněly na křehkost víčka, ba namluvily by o něm více než o dobrém uchu a znamenitém hrdle; to čajová konvice věděla.
„Ó, já je znám!“ pravila k sobě. „Uznávám chyby své, což nejlépe svědčí o mé pokoře i rozumu. Chyby máme všickni. ale za to míváme také zvláštní přednosti. Šálkům dostalo se uch, schránce na cukr víčka; já však obdržela obojí, a k tomu ještě něco napřed, co ony nemají: já dostala hrdlo, které mne povyšuje na královnu stolku čajového. Schránce na cukr a hrnku na smetanu přidělen jest úkol, aby byly služkami příchuti, ale já jsem dárkyně, panovnice, já rozdávám požehnání žíznícímu člověčenstvu; v mém nitru bývají čínské listy ve vařicí, bezchutné vodě připravovány.“
Slova ta mluvívala čajová konvice, dokud žila v bezstarostném mládí. Stojíc na pokrytém stole byla nejjemnější rukou zvedána do výše. Avšak nejjemnější ta ruka byla neobratná, čajová konvice upadla a hrdlo se jí ulomilo; víčka ovšem nebylo škoda. Bez smyslů ležela na podlaze, vařicí voda vytékala z ní na všecky strany. Byla to krutá rána, krutější však bylo, že se vysmívali jí a nikoliv oné nejjemnější, ale nemotorné ruce.
„Nikdy nezapomenu strašného toho okamžiku,“ pravila čajová konvice, když později o osudech svého života rozmýšlela. „Nazvali mě vysloužilcem, postavili do kouta, a druhý den darovali mě chudé ženě, která prosila za kousek mastnoty. Tak octnula jsem se v příbytku chudoby i stála tu bez účelu; ale právě tam, kde jsem stála, počal lepší můj život. Jsmeť podrobeni ustavičným proměnám. Nasypali do mne hlíny; pro čajovou konvici je to tolik jako býti pochovánu; do hlíny položili květinovou cibuli. Kdo ji tam položil, kdo mi ji daroval, nevím; byla mi však darována náhradou za čínské listy a vařicí vodu, náhradou za ulomené ucho a hrdlo. A cibule ležela ve hlíně, ležela ve mně, i stala se mým srdcem, mým živoucím srdcem, jakého jsem dříve nikdy neměla. Život a síla byly v nitru mém, vše se ve mně hýbalo: tepna bila, cibule klíčila, a dřímající v mém nitru myšlénky a city razily si vší mocí cestu ku předu, až ve květině vypučely. Viděla jsem ji a pro její krásu zapomněla jsem na sebe samu. Blázen, kdo pro jiné na sebe sama zapomíná! Neděkovala mi, nemyslila na mne; byla obdivována a chválena. Působilo mi to velikou radost; jakž by ne! — Jednoho dne zaslechla jsem, že květina má zasluhuje lepšího hrnce. Zlomili mne vejpůlky; ó byla to strašlivá bolest. Ale květině dostalo se lepšího hrnce, a já — já byla vyhozena na dvůr, a ležím tu jako starý střep s upomínkami, o něž mne nikdo nemůže oloupiti.“

Komentáře (1)

Přidat komentář

---