Čtyřblok růžových Merkurů
Povídka od:
František Langer
Z knihy:
Nadšenci a podivíni
Autor vypravování v této povídce vzpomíná na Ignáce Krále, prokuristu Živnostenské banky, kterému bylo při jejich setkání bezmála šedesát let a do té doby nikdy nepoznal člověka, který by sbíral známky tak dlouho.
Na co potřeboval autor povídky pár vět, o tom vypravoval pan král půl hodiny.
Podiskutovali o známkách a vypravěče zaujala jedna, která měla na trhu v té době hodnotu dvacet tisíc československých korun. Napadlo ho, že ji někde u někoho vypátrá, kdo o její hodnotě neví.
Vypravěč se přeci stýká více s nováčky ve filatelii, než starý muž, takže má větší šanci ji někde nalézt, neb i přes svůj mladý věk se pohyboval mezi všelijakými filatelisty už hodně dlouho.
Než se vydal známku vypátrat, tak byl dál zaujatý životem pana Krále, který byl - jak se vypravěči jevil - prost ješitnosti jako každý opravdová světec a vyslechl si od něho co v životě zažil a nebylo toho málo.
Poslední věta povídky?
Protože obchodníci se známkami známky nenávidí.
Ano, je dost malířů co neradi dělají na kšeft, ne že by si své obrazy narcisticky schovávaly, ale nejraději by malovaly jen pro sebe, a podobně je to i s filatelisty, kterých je už dneska méně než bylo dříve, a ti klidně budou bydlet v otřesných bytech či polorozpadlých domcích, ale své nejcennější známky neprodají
(Znám takového člověka, jednoho sice, ale výjimka potvrzuje pravidlo... Jen jednou jednu známku prodal, aby měl syn auto. Ale jelikož se nikdo z jeho dětí nepotatil, tak stejně po jeho smrti děti známky prodají, protože k nim žádné nemá vztah jako on...)