Dlouhá noc na Japetu
Povídka od:
Julie Nováková
Z knihy:
Ve stínu apokalypsy
Lidská civilizace byla na Zemi zasažena dvěma katastrofami a vrácena, co se týká technologií, o stovky let zpět. Po sto letech se vydává výprava vědců na Titan a Japetus (Saturnovy měsíce), aby hledali život a zjistili, co se stalo s jejich předchůdci, kteří zde pracovali těsně před katastrofou.
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (8)
Přidat komentář
Tak to je povídka ze soudku cest do vesmíru a kolonizace planet, v tomto případě měsíce Saturna. Na Zemi došlo ke katastrofě a lidstvo se snaží najít možnosti žití i jinde. A snažilo se i před katastrofou, protože nová výprava nachází vybudovanou prázdnou základnu jejich předchůdců. Nikde ani stopy po předchozích obyvatelích, přestože základna je v podstatě funkční. Co se s nimi stalo, odešli, umřeli, něco je zabilo? Spousta otázek, na něž hledají noví výzkumníci odpovědi a dostávají se kvůli tomu do nebezpečné situace. Psychologie postav je dobře vykreslena, strach z neznámého a snaha o racionální vysvětlení naráží na podivnosti. A za vším hledej člověka!
Nejdříve mi trošku nešlo se do povídky začíst. Když mě začala bavit, tak jsem pochopil kam to všechno směřuje. Ale špatná nebyla.
Dobré to bylo ale mám pocit, že v tomto oddílu knihy o apokalypsu vůbec nejde. Tato povídka je toho dalším důkazem.
Jak na mě může zapůsobit apokalypsa která se stala před sto lety a o víc než miliardu kilometrů jinde, než se odehrává příběh. To jen tak k hlavnímu tématu sbírky.
Povídka má mrazivou atmosféru jak podnebím, tak náladou. Kolem je zima a zlo a nikdo neví co za tím vězí. Trochu mi vadilo prolínání dvou dějových linek, ale pro příběh to bylo potřeba a nedokážu si představit lepší řešení.
Atmosférou mi povídka často připomínala film Věc, i když je to úplně o něčem jiném.
Tak tato povídka byla rána na Solar plexus. Mrazivé, temné, všudypřítomný zmar urputně narážející na touhu přežít.
Autor precizně vykresluje myšlenkové pochody hrdinů, jejich strach i odhodlání. Názorně ukazuje, že člověk je svým největším nepřítelem, jak strach může paralyzovat, či vybičovat.
Zatím ta nejlepší povídka ze sbírky.
Doslova mrazivý příběh. Osudy kosmonautů po katastrofě, s malou nadějí na přežití. Dvě linie příběhu spojuje jeden aspekt. Tím je základna na Japetu. Jenže základna má své tajemství. Předcházející mise se ztratila a pravděpodobně prožila svou apokalypsu. Následná skupina vědců má nelehký úkol. Zjistit, co se vlastně stalo. Osobně se mi líbí ich forma hlavního vypravěče, ale spíše bych bral vypravěčku. Žena, jako hlavní tahoun by příběhu slušela.
Malá ochutnávka:
Atalanta při svém průletu soustavou Saturnu vyslala dva moduly s posádkou na Titan, dva sem na Japetus a dostatek pozorovacích a retranslačních sond v soustavě, abychom se kdykoliv mohli spojit se Zemí nebo sebou navzájem. Měli jsme představovat druhou, a tentokrát úspěšnou etapu lidské kolonizace měsíců prstenci ověnčeného obra.
Jak jsem již psal, dvě linie, minulost a současnost, protínající se v určitých bodech – to se mi líbilo. Krok za krokem tak docházíme k rozluštění tragédie. Je to napínavé, dobrodružné, lehce krvavé se spoustou hororových prvků. Unikátní pointa tomu přidala hvězdu. Pár připomínek by tu bylo, ale nejsou moc podstatné. Z povídky jsem vybral dva citáty a vložil je paní spisovatelce Novákové do jejího Japetu.
Citát: Opustit všechno, co jsme tu za ty roky vybudovali, by byla hořká pilulka, ale to je lepší než tu bídně chcípnout.
Za mě rozhodně jedna z nejlepších povídek v celé antologii. Chvíli mi to atmosférou připomínalo Vetřelce.
Sci-fi povídka, trochu hororová, kdy malá skupinka lidí na omezeném neznámém prostoru pátrá po osudech zmizelých předchůdců.
Čtivé za 4 hvězdy.