DŘEVĚNÝ PAŘÁT / Cudrovice

Povídka od: Jaroslav Pulkrábek
Z knihy: Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete

V každé šumavské chalupě, v tom rohu, co stával stůl s lavicí, visíval pod stropem zavěšený kříž a několik obrázků světců či světic. Svatý kout se tomu místu říkalo a každý Šumavák, ať hovořil česky či po německu, měl tak svaté patrony na skle malované odmalička každodenně pěkně na očích.

Vychovávali ku zbožnosti, bez které by se těžký život horalů nemohl ani unést, a chránili stavení, hospodáře i chasu před vším zlem a neřádstvem. V jedné chalupě v Cudrovicích však měli mezi posvěcenými obrázky prapodivnou zvláštnost: kousek jakéhosi kořene, či snad zpitvořené větve, připomínající slepičí pařát. Tradovalo se, že si ho snad jeden z prapradědů přinesl z vojny pro štěstí, které teď střežil i v této cudrovické chaloupce.
Jestliže si za ta léta všichni na podivný kus klacku, co visel na čestném místě mezi krucifixem a svatým Nepomukem, zvykli, Hubertovi, jenž se do chalupy přiženil, se příčil od první chvíle. A tak toho rána, co odnesli nebožtíka pantátu na hřbitov za vsí a Hubert se stal hlavou rodiny, vzal pařát, a když šel nad údolím Blanice do Záblatí, hodil jej dolů ze srázu. Neušel však ani půl míle, noha mu na prudkém svahu ujela a zastavil se až v řece. Zle si nohu pochroumal a zpátky se dobelhal až těsně před setměním.

Tam jej čekala ubrečená žena, že jim mezitím, co byl pryč, pošlo tele, a protože nikdo nevěděl, jakou mělo to uhynutí příčinu, museli jej bez užitku spálit. Hubert nevěděl, z čeho má být nešťastný víc, jestli ze ztráty dobytka, či pochroumané nohy. Jak se však říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a nikdy samo samotinké. Ráno dostal nejstarší Hubertův syn horkou nemoc a bylo třeba zajít pro doktora.

Jenže Hubert se nemohl na nohu pořádně ani postavit a navíc, i kdyby mohl, v noci napadlo tolik sněhu, že by se z chalupy do Volar k felčarovi stejně nedostal. Anča, Hubertova žena, běhala od jednoho k druhému, tomu dávala obklady na čelo, druhému zas na pohmožděný kotník. A když tak běhala z jednoho rohu stavení do druhého, všimla si, že mezi křížem a obrázkem vedle chybí dřevěný pařát. Vyděšeně koukla na Huberta, který se krčil v koutě, a ani se neopovažoval hledat nějaké ospravedlnění.

I jemu totiž došlo, že za tím vším trápením, co se na ně sneslo, stojí jeho nerozvážný čin. Ale co teď s tím. Pařát byl někde v rokli nad Blanicí, možná v řece, možná zapadlý mezi kameny. Navíc tam teď leželo na půl metru sněhu, takže každé hledání by bylo marné. No, Hubert s Ančou jako na smilování čekali, až sleze sníh, aby se vydali pařát hledat.
Mezitím jim vichr polámal nejlepší smrky v lese pod hradem, liška zadávila šest slepic a navíc se jim v chalupě přemnožily myši hned poté, co se ztratil jejich zrzavý kocour Matyáš.
Hned, jak přišlo jaro, utíkali na místo, kde Hubert ten čarovný kus dřeva zahodil, a celý týden prolézali roští i písčiny na břehu, než jej šťastně nalezli. Není třeba dodávat, že vzápětí zas visel na svém starém místě hned vedle kříže a štěstí se do Hubertovo chalupy zas vrátilo.

Tak či onak, už na podzim se Anče narodila dvojčata, kluci jako buci, a odmalička jim rodiče vštěpovali, že nikdy nesmí vztáhnout ruku na ten pařát, co si přivezl praděd z války v daleké Francii.

Jaroslav Pulkrábek

Komentáře (0)

Přidat komentář

---