Druhý stupeň osamění
Povídka od:
George R. R. Martin
Z knihy:
Píseň pro Lyu, Snové písně 1.
Na prstenci Kerberos, daleko za oběžnou dráhou Pluta, čeká technik na přílet svého střídače. Už se nemůže dočkat a ve volných chvílích spřádá plány, jak bude žít po návratu na Zemi. Byl nesmělý, uzavřený a ostýchavý. To vše se teď změní, musí se to změnit. Ale stačily k tomu čtyři roky osamění na stanici? Co když ne – možná je ještě brzy a není připraven vrátit se…
The Second Kind of Loneliness
Rok vydání originálu: 1972
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (6)
Přidat komentář
Hlavní hrdina mi mega přirost k srdci. Heh, asi jsem se s nim začal chvílemi až nezdravě ztotožňovat. :D Asi nejlepší s Martinových začátečnických povídek. :3
Moc povedený kousek o vnitřním boji s touhou po návratu a vlastní nejistotou v izolaci v rámci nekonečném vesmíru - 80 %
Zajímavý pohled na následky osamělosti v uzavřeném prostoru. Přesto řadím mezi ty povídky, které měly mít nejspíš hlubší myšlenku, ale ta mi unikla. Ale vzhledem k počtu stran a formy se moc nedivím.
Přesně jako pode mnou psala Jass, naprosto jsem se do hrdiny dokázala vcítit a porozumět mu. Krásné myšlenky jsem si musela napsat do svého zápisníčku a tu naprosto beznadějnou zoufalost jsem téměř až cítila. A ten závěr to celé krásně zapečetil. Nebo spíše....spustil znova.
Tohle byla jedna z nejdokonalejších povídek, jakou jsem kdy četla. Do hlavního hrdiny jsem se dokázala naprosto vžít, chápala jsem důvody jeho chování, naprosto jsem se do něj vcítila, identifikovala se s ním... a pak ten závěr, to byla vážně bomba
Je fascinující, jak málo originální vlastně člověk je, že? Všechny ty speciální, soukromé pocity, všechna ta bolest, kterou nikdo jiný nezažil a rozhodně ji nikdo nechápe, prostě individualita utrpení. A ono ne. Vždy je maličko zničující to zjištění, jak nespeciální jsme.
Asi se jedná o běžné příznaky bolavého srdéčka, vlastní každému člověku, ale přeci je to vždy znovu zajímavý objev. Osamocení, strach, lhaní sobě samému, to vše je v knize a jsem si jist, že i v každém, úplně každém člověku. Nějak. Někde.
Tato povídka je opravdu skvělá. Nečekal jsem v této sbírce narazit na něco takového, zvláště poté u Martina, ale je to tu, zrak mne nešálí a je to skvělé. Kraťoučká je tato povídka, to ano, ale upřímně je to jedna z mála, které jsem četl, kde se opravdu dokonale hodí forma k délce a délka k obsahu. Bravo!