Píseň pro Lyu
George R. R. Martin
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/26776/bmid_pisen-pro-lyu-6h5-26776.jpg
4
176
176
Nejtesklivější povídky, jaké kdy americký spisovatel G. R. R. Martin, autor monumentální série Píseň ledu a ohně, napsal a publikoval v nejvýznamnějších SF časopisech své doby (Amazing, Analog, Galaxy), pocházejí z první poloviny 70. let. Ve většině z první desítky próz se již objevují hororové prvky, typické pro pozdější Martinovu tvorbu – šílený technik hvězdné brány, mrtvoly se syntetickými mozky, zmutované lidstvo po jaderné katastrofě, automobil odsouzený strašit na opuštěných amerických dálnicích. Titulní novela této sbírky je velice křehký, nicméně mrazivý příběh telepatů, jejichž láska nepřežije profesní úkol na vzdálené planetě Škí, uprostřed prastaré civilizace ovládané tajemným kultem. Ale především je to příběh o lidském osamění, o hledání Boha a smyslu existence. G. R. R. Martin napsal Píseň pro Lyu ve svých čtyřiadvaceti letech, v roce 1974 ji publikoval v Analogu a v následujícím roce za ni obdržel své první významné ocenění v žánru SF (Hugo 1975), které ho vyneslo až na vrchol hvězdné kariéry. Druhé vydání. -- zdroj: legie.info --... celý text
Literatura světová Povídky Sci-fi
Vydáno: 2008 , TritonOriginální název:
A Song for Lya, 1976
více info...
Přidat komentář
Vcelku zajímavá kniha povídek, které jsou poměrně melancholické a na mě občas až příliš filozofické. Tak jak to u povídek bývá, některá vás zaujme, jiná už méně. Mě osobně nejvíce oslovila Píseň pro Lyu.
Jako celek mě to nějak nebavilo, těžko jsem se soustředila a hledala to důležité, o co v povídce jde. Na to, jak jsou krátké, jsou povídky nějak vykecávací, nebo nevím, prostě pro mě těžké na čtení, bez nějakého bodu, který by mě chytil.
Líbily se mi asi tak dvě, které mě něčím zaujaly. Asi nejvíc mě zaujal Blokátor. Ale je to spíš jednooký mezi slepými.
Martina jsem zatím znal jen jako autora fantasy a i tuto knihu jsem si půjčil s předpokladem, že půjde o sbírku povídek v uvedeném žánru. Jaké bylo moje překvapení, že se jedná o scifi a nadto výborné (hlavně s přihlédnutím k tomu, že jsou to povídky z počátků autorovy tvorby). Ten ošklivý tlustý chlapík má prostě úžasnou fantazii a skvělé vypravěčské schopnosti. Ale začínám ztrácet naději, že se někdy dočkáme konce jeho opus magnum. Takže je namístě brát zavděk jeho menšími a méně známými díly jako je toto. Zklamání čtenáře určitě nečeká.
Přiznám se, že mě povídky moc neoslovily... Povětšinou jsem při čtení spíše nudila, občas se to tak táhlo, že mi dělalo problém se soustředit, o čem daná povídka vůbec je. Jediná povídka, která mě více zaujala, byla právě Píseň pro Lyu.
Je až k neuvěření, že povídky obsažené v této sbírce jsou už fakt hodně vousaté … zaobírají se většinou problematikou vesmírného nekonečna a lidských osudů v něm putujících. Pozdější autorova tvorba je přeci jenom kvalitnější, tato sbírka je jako celek v mým očích v lepším průměru, nejvíc se mi líbli Druhý stupeň osamění a Hluboké temné tunely - 60 %
Moc takovéto melancholické čtení nevyhledávám, zkusil jsem to jen kvůli autorovi, ale Martin opět přesvědčil, že je to pan spisovatel. Jako i v jiných povídkových knihách se zde najdou slabší kousky, ale vedle toho je několik skutečně výborných povídek, které čtenáři dlouho zůstanou v hlavě a které ho donutí alespoň na chvilku přemýšlet o životních hodnotách.
Nadčasovost především technologická, ale i výrazová, morální čí obecně literární mě příjemně potěšila. Sám jsem se musel ujistit, že je kniha skutečne 42 let stará, mě ale nic na tom, co jsem četl, vůbec zastaralé nepřišlo.
Bohužel jsem ale z těch slavnějších Martinových antologií četl tuhle až jako poslední a protože se Martin jako spisovatel rok od roku zlepšoval, je logicky podle mě tahle slabší, než novější Písečníci nebo Písně mrtvých, kde mimo jiné problematika "poháněčů" dostala pořádný prostor a hloubku, zatímco zde povídka o nich svou svou tématikou spíše rušila.
Písneň pro Lyu tedy je dnes už spíše pro skalní fanoušky autora. Pro čtenáře lačné vyšší kvality doporučuji pozdější autorovu tvorbu. V případě zájmu o podobnou temnějsí a přemýšlivější sci-fi literaturu doporučuji Briana Aldisse nebo Bruce Sterlinga.
Další Martin, další povídky. Možná se jednou dopracuji ke klasické knize. Ale zpět k povídkám. Autor v nich odkryl přesně to, co se většinou snažíme zakrýt. Spojující prvek povídek pocit zmaru, ztráty, beznaděje, žádné budoucnosti, deprese, špíny a všech těch negativních věcí, mi moc sednul. V rozmezí roku 71 až 74 musel bejt Martin v hodně velký nepohodě, že tohle stvořil.
Nejsem na povídky, ale Martin mě šokuje, v jeho podání jsem spokojená.
Hodnocení knihy je průměr hodnocení povídek a komentář jednotlivých povídek u jednotlivých povídek.
Četla jsem vydání z roku 2002.
Za mě nudné, melancholické a dost nezáživné. Vlastně snad ani nebyla povídka, která by mě bavila. Pro mě bohužel obrovské zklamání.
Na rozdíl od povídkové sbírky Písečníci (kde Písečníci byli skutečně TOP a bomba, kdežto zbylé povídky buď příliš nezaujaly nebo danou formu výrazně přesahovaly a zasloužily by si rozvést alespoň na úroveň novely), byla sbírka Píseň pro Lyu tak akorát vyvážená.
Bylo to tesklivé, melancholické, mnohdy existenciálně-atmosférické (Mlha padá k ránu, Druhý stupeň osamění), filozofické... zkrátka úplně jiné než sb. Písečníci. A titulní Píseň pro Lyu..., ta si mě zkrátka získala. Chtěla bych napsat - plačme pro Lyu, ale třeba Lya právě pláče pro nás, protože jsme mezi sebou tak sami, tak vzdálení, tak odcizení...
Četl jsem už po třetí a názor jsem nezměnil. Martin je perfektní povídkář. Pouze povídka NMR mě nikdy moc nebrala.
Z každé povídky dýchl svět, který byl opravdu promyšlený, během pár řádků/stránek ho autor i pěkně přiblížil, nechybělo ani politické pozadí a nakonec několik povídek vybízelo k zamyšlení, ty se mi paradoxně líbily nejméně. Každopádně žádná nebyla jako druhá, pokaždé přišel výrazný nový nápad nesrovnatelný s ničím jiným, ať už to byly mrtvoly se syntetickým mozkem, šílený technik (pořád jsem si říkala, že na tom, co píše nic šíleného není, a pak...) nebo i parazit Gríška (toho jsem se snažila si moc nepředstavovat). Co mi vážně nesedlo byl Hvězdný zápas, jednak jsem fyzikální antitalent a navíc jediný týmový sport, který uznávám je hokej a popis několika zápasů amerického fotbalu mne umořil. Nesedla mi ani ta všejímající láska na planetě Škí, ovšem její pojetí jinak bylo naprosto geniální.
Přestože Martin ve svém díle popisuje jak vyprahlé postapokalyptické světy, tak vyspělé země budoucnosti a vzdálené dimenze s prapodivnými formami života a nepředstavitelnými pravidly bytí, jsou jeho hrdinové spjati (nad)pozemskou touhou po pochopení smyslu života a po nalezení božského principu, který dává řád vesmíru, respektive jim samým. I zde, na prostoru několika málo stran pro každou povídku, Martin dokazuje, jak bravurním vypravěčem je a co všechno podivného, absurdního i zvráceného dokáže ve své fantazii stvořit. Tohle není další Svět ledu a ohně, a to co se do epiky a žánru textu týče, jde o mozaiku životů a příběhů - propojenou filosofií, psychologií, vírou a především tesklivým nenaplněním vlastní existence. Smutná atmosféra absolutního osamocení, pocitu jediné racionality v univerzu se střídá se zevšedněním po vyzrazení tajemství, s nutkavostí přikládat veškerým jevům smysl, což vede k destrukci individuálního poznání a subjektivní pravdy. Přičemž Martin se na každém centimetru popsané strany neslyšně ptá - je pokrok ve vědě a dobývání světů synonymem pro mentální a mravní progres člověka - dostáváme se tak k jádru, nebo se od něj vzdalujeme?
Martin zase nezklamal, povídky jsou každá jiná, dobře promyšlené. Místy mi to připomínalo Bradburyho Kaleidoskop.
Některé pohádky byly fajn, některé ne, moc mě to nezaujalo,u většiny mě bavila čistě jen ta poslední stránka, ale poslední povídka mě upoutala asi nejvíc :)
Část díla
Blokátor
1973
Druhý stupeň osamění
1972
Hluboké temné tunely
1973
Hrdina
1971
Hvězdný zápas
1974
Autorovy další knížky
| 2000 | Hra o trůny 1 |
| 2017 | Hra o trůny |
| 2019 | Oheň a krev |
| 2014 | Rytíř Sedmi království |
| 2015 | Svět ledu a ohně |
super počteníčko