Jaderná propast
Povídka od:
Charles Stross
Z knihy:
Plameny hvězd
Celé lidstvo bylo neznámou silou naráz přesunuto ze Země na podivuhodný disk gigantických rozměrů. Na první pohled to vypadá jako by neznámí cizinci svlékli zeměkouli a roztaženou ji natáhli na plochou desku. Lidé, kteří si s sebou přinesli všechny nešvary a výdobytky doby, včetně závodů ve zbrojení a studené války, náhle zjistili, že v novém prostředí jsou všechny jejich plány a strategie doslova k ničemu. Navíc to vypadá, že na disku nejsou jedinou inteligentní civilizací.
Missile Gap
Rok vydání originálu: 2005
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (2)
Přidat komentář
Těžko o povídce cokoliv napsat a neokrást budoucí čtenáře o zážitek z objevování. Příběh o tak trochu jiné Zemi v období Studené války má tři linie: jedna sleduje americké tajné služby, jejich pátrání a strategii, druhá nás zavede na opačnou stranu barikády k soudruhům a jejich postupům, třetí je civilnější, popisuje osud kolonistky Maddy a mně osobně se četla nejlépe – snad díky té apolitičnosti. Charles Stross stvořil velmi zajímavý svět, položil závažné otázky a nahodil také znepokojivé odpovědi. Dovolil si i nějaký ten vtípek související se jmény postav (kdo viděl „Mouchu“, pochopí;-)). Nevšední příspěvek do škatulky new space opera. 80%
(SPOILER) Tak tohle bylo parádní soudruzi, o tom žádná. Takový menší sociální experiment s domýšlivou rasou (lidmi), ovšem díky megalomanskému „zadavateli“ se jedná o experiment vskutku galaktických proporcí, kdy křečkům (nám) nestačí jen točící kolo (Země), ale rovnou Země/neZemě. Je příjemné vidět, že člověk (respektive lidstvo) uvězněný po chybce v syntaxi nemusí skončit v Magellanově galaxii jen v říši snové u „pavoučice“ (Za bariérou v Orlu), ale má i šanci na vykoupení a nějakou spásu (pravděpodobně v přidání se ke kolektivnímu vědomí náležící „té matce“), pokud si vytáhne hlavu ze své arogantní prde** a v době studené války dokáže schovat válečný srp a kladivo a sednout k jednomu stolu, kde si kapitalista potřese pravicí s bolševikem. A třeba by přitom mohli krmit holuby. Výborná a neotřepaná myšlenka zasazení tohoto období do sci-fi prostředí, navíc poutavě psaná ve třech dějových linkách (které z počátku vyvolávaly dojem různých časových rovin), jež postupně odkrývají tajemství „naší“ placaté Země, dělají z téhle povídky parádní skvost. A ten závěr panečku…