Jediný člověk
Povídka od:
Lucie Lukačovičová
Z knihy:
Ve stínu Říše
Někdo tohle místo možná vymazal ze seznamu pobočných táborů Gross-Rosen, ale nenapadlo ho skartovat údaje o dodávce žuly. Někoho napadlo zničit kus silnice, aby skončila dřív, ale pořád tu zůstala slepá odbočka. V kombinaci s informacemi z lomu se dá odvodit, že tudy vedla cesta a kam sahala dřív...
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (6)
Přidat komentář
Další duchařina, děj se rozehrává ve dvou časových osách, kdy sledujeme jednak minulé události, které vedly k paramormálnímu setkání v současnosti. Půjdu proti proudu a musím napsat, že mě děj povídky nijak moc neoslovil. Objevilo se v ní sice několik zajímavých nápadů, i to závěrečné rozuzlení bylo zajímavé, ale nevím, jestli to bylo krátkým rozsahem nebo čím, tak po dočtení jsem měl prostě pocit, no, tak je konec, to je vše?
Trojčlenný tým české esoterní společnosti loví démony, tentokrát jejich mise míří na místo zapomenutého koncentračního tábora. Jedna z tisíců variací o boji hrdinů proti démonům a nadpřirozeným jevům.
Rozzívá prázdnota i světla zář,
jako blesk udeříš na mou starou tvář.
Vypráví příběhy, co v knihách jsou,
jež nikdo nechápe,
a navždy zůstanou.
Lucie Lukačovičová vzala výzvu o Říši lépe než její sestra Petra. Tohle je sice opět duchařina, ale je to tvrdá až bolestná povídka. Má napětí, dobrý průběh a velmi povedenou pointu.
Malá ochutnávka:
Někdo tohle místo možná vymazal ze seznamu pobočných táborů Gross-Rosen, ale nenapadlo ho skartovat údaje o dodávce žuly. Někoho napadlo zničit kus silnice, aby skončila dřív, ale pořád tu zůstala slepá odbočka. V kombinaci s informacemi z lomu se dá odvodit, že tudy vedla cesta a kam sahala dřív.......
Mix fantasy a duchařství, kterému se dá věřit, dá se u toho bát a je jen škoda, že závěr je takový jaký je. Tohle mohlo býti být klidně i krvavější.
Citát: Široko daleko není kromě mne jediná lidská bytost.
Tak trochu Lovci monster, nebo Supernatural po česku. Parta lovců duchů se dostane tam kam by neměla a řeší problém nad jejich síly.
Takže napřed trochu "mé" historie. Jsem "pamětník". Můj první VHS přehrávač byl Goldstar. Kazety, které se daly sehnat na burzách byly dabovány jedním člověkem (Jsem tvůj otec, Luku!). Studentský lístek do kina stál 3,5 kč. Indiana Jones a Chrám zkázy jsem viděla se svým otcem, protože na večerní představení byl nutný doprovod rodičů, když vám nebylo 18 let. Odmítla jsem vylést z auta o otevřít vrata, jak jsem byla posraná strachy. Dodnes si zakrývám oči při Vetřelcovi jedničce v pasážích, o kterých vím, že by mě děsily. Taky pár pasáží z Věci jsem neviděla. Nejhezčí úsměv je s mezírkou mezi horními jedničkami, když Arnold říká "Ha stala vista, baby!" Taky si pamatuju Ashovu ruku, která ho chtěla uškrtit a on si místo ní nasadil motorovou pilu. "My tě stejně dostanem, Ashi!" je jedna z nejbrutálnějších vět, kterou jsem ve svých "neposkvrněných letech" slyšela.
Co tím chci, nebo-li vlastně básník - říct?
Neusnu.
Budu mít blbý sny.
Zítra budu v práci vypadat jako jedna z obětí.
Vzít si dovolenou to jistí.
Asi si vezmu zítra volno.
Myslím, že jít do lesa a sbírat houby mi v letošním roce, nehrozí...
Čtivé za 3 hvězdy.