• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Velká bouře v českých zemích - Lucie Lukačovičová

Svět se změnil. V květnu roku 1848 nastala Velká bouře. Nikdo neví, odkud přišla a co ji způsobilo, ale následky pocítili všichni. Hladiny oceánů se zvedly. U D... detail knihy

Populární knihy

/ všech 24 knih

Nové komentáře u knih Lucie Lukačovičová

Velká bouře v českých zemích

„Hned jak se na scéně objevil protagonista, můj mozek udělal takovou tu jednoduchou hru asociací a našeptal mi: myslivec, takže zelená uniforma plus střelná zbraň, plus tohle vypadá na válečný román - fajn, do hlavní role si v duchu obsadíme velice mladého Seana Beana, protože proč ne. O pár odstavců dál mi došlo, že protagonista se jmenuje Šár. A že to nebyla náhodná hra asociací. Pár kapitol jsem se zmítala mezi pocity: jenom se mi to zdá, žejo? a: ne, nezdá, tohle je moc očividné, tyhle scény si vybavuju ze seriálu, i když jsem ho už docela dlouho neviděla... Pár kapitol jsem přemýšlela nad tím, proč se tu dva přední autoři české fantastiky dopouštějí něčeho, co téměř hraničí s fanfikcí... No a pak mi došlo, že si to čtení vlastně ohromně užívám a že mě na tom ty narážky na Sharpa, zvlášť v kontrastu s postavami české národní a literární historie, baví ze všeho nejvíc.“... celý text
— Tessuna

---

Velká bouře v českých zemích

„Velká bouře v českých zemích aneb české obrození v alternativním světě vzniklém v časoprostorovém transdimenzionálním pokusu šíleného vědce z budoucnosti. První díl nové série vysvětlující jak vzniklo Československé království jako námořní velmoc, byl zajímavý a velmi čtivý, zřejmě k tomu přispěla i spolupráce s paní Lukačovičovou a normálně bych tomu dal sto procent, ale musím deset procent strhnout za to že si autor usnadnil práci a kapitoly jedna až čtyři tvoří povídka, 1848. Po velké bouři, kterou jsem již četl dvakrát v jeho jiných knihách a potřetí jsem ji už číst nechtěl a první čtyři kapitoly jsem přeskočil.“... celý text
— nero 13

---

Čepel azylu

„Čepel Azylu je přímočařejší než její starší sestra. Žádné dějové odbočky se nekonají, a tak může příběh uhánět kupředu rychlostí splašené motorky. Naštěstí Lucie Lukačovičová není jen pouhou epigonkou Františka Kotlety, ale jako vyzrálá autorka ví, že akce, která sice k příběhům o lovcích monster patří, není vše. A tak se kromě dobrodružné jízdy a hodně zajímavých soubojů s přepestrou směskou andaluských strašidel dočká čtenář také morálních dilemat. Ta tentokrát neřeší ani tak jindy zákony Azylu přísně dodržující Teodor, jako spíš temperamentní Doňa Mireya, průvodkyně obou bratrů a členka španělské pobočky Azylu. Dívka měla k zavražděnému exorcistovi více než přátelský vztah a zmítá se mezi touhou po pomstě a přísnými pravidly řádu. Čepel Azylu je však dobrodružný příběh, nikoliv nudná meditace na téma rovnováhy mezi odpovědností a sebeuplatněním. Oproti předchozímu dílu Zákon Azylu je díky oběma bratrům a jejich – ať již potichu, či nahlas pronášeným – jízlivým komentářům přítomno v románu víc humoru. Přibylo také popkulturních odkazů. Ale autorka jimi šetří a čtenáře nezahlcuje. Na řešení komplikovaného vztahu obou bratrů tentokrát nezbylo tolik místa, což je trošku škoda. Naopak konflikt mezi ortodoxním dodržováním pravidel a volnomyšlenkářstvím, kterému čelí Doňa Mireya, je hezkým zpestřením tohoto dobrodružství. Napětí také pěkně zvyšují šikovně vyvážené přechody mezi tím, co dělá unesený Gabriel a Ben. Protože byť je duchem intelektuálem, není jen peckou sedící na zadku a čekající na vysvobození. Stejně tak je sympatické, že spoustu problémů řeší hlavní hrdinové pomocí zdravého rozumu a diplomacie, nejen vymítáním a mečem. O to více si pak čtenář užije originálně vypointované finále. Prostě čtivá a zábavná kniha se slušnou várkou cizích monster od autorky, která jim rozumí.“... celý text
— jan8470

---

---

Zákon Azylu

„Jestli Lucie Lukačovičová něco umí, jsou to příběhy, v nichž se snoubí žánr fantasy s legendami a náboženstvími různých národů. S detektivním pátráním, městskými legendami, duchy a náboženskými kulty si pohrála i ve svém nejnovějším románu. A protože je Azyl nadnárodní organizace, najdete v románu kabalu a vietnamské vlivy, křesťanství i zhmotnělé bytosti z latinskoamerických legend. Stejně tak se zde setkáte s pražskými strašidly a odkazy na argentinskou literaturu a hudbu. Možná to na první pohled vypadá jako nestravitelný multi-kulti guláš, ale opak je pravdou. Lucie Lukačovičová z těchto ingrediencí ukuchtila výtečnou omáčku chimichurri, do které naložila své hrdiny, aby je záhy vystavila plamenům pekelným při soubojích s démonickými bytostmi i křivdami minulosti. Zákon Azylu v sobě totiž ukrývá nejenom řádnou porci nadpřirozena okořeněnou slušným množstvím akce, ale také trochu zamyšlení na téma odpuštění, hříchy minulosti či nefunkční rodinné vztahy. Autorka přitom nijak přemrštěně nemoralizuje, maximálně dává námět k zamyšlení. Tango ve vyváženém rytmu Ať už se Benedikt a jeho přátelé prohánějí uličkami Starého Města nebo bojují na argentinské půdě s nočními můrami, je radost jejich eskapády sledovat. Díky detektivní lince vás udržuje Lucie Lukačovičová v neustálém napětí. A ačkoli děj neuhání vyloženě jako splašená mula, střídáním atraktivních lokalit okořeněných souboji se zajímavými monstry docílila toho, že se při čtení nebudete nudit.“... celý text
— jan8470

---

Chrám Azylu

„Chrám Azylu disponuje vším, čím scenáristé hollywoodských blockbusterů tak rádi zahlcují další díly rozjetých sérií. I monster je nejen v deltě Mekongu, ale také v Saigonu víc než v obou předchozích dílech dohromady. Zábavné ovšem je, že žádné, ani to sebemenší monstrum, není nadbytečné a bez výjimky všechna posouvají děj o kus dál. Takřka detektivní pátrání, které Teo a Ben musí v šibeničním termínu uzavřít, by bez jejich pomoci sami nezvládli. Zkrátka a dobře, Lucie Lukačovičová zase drží opratě příběhu pevně v rukách a její dobrodružná jízda Vietnamem čtenáře ani chvilku nenudí. Přitom nezapomíná na vztahy mezi jednotlivými postavami, a tak si při čtení přijdou na své i citlivější duše. Chrám Azylu jasně ukazuje, že autorčiny pečlivé rešerše, dlouhá léta trénované vypravěčské umění a tři čtvrtě roku práce na rukopisu prostě nemohou přinést špatné ovoce.“... celý text
— jan8470