Čepel azylu přehled

30.11.2024

Čepel Azylu je přímočařejší než její starší sestra. Žádné dějové odbočky se nekonají, a tak může příběh uhánět kupředu rychlostí splašené motorky. Naštěstí Lucie Lukačovičová není jen pouhou epigonkou Františka Kotlety, ale jako vyzrálá autorka ví, že akce, která sice k příběhům o lovcích monster patří, není vše. A tak se kromě dobrodružné jízdy a hodně zajímavých soubojů s přepestrou směskou andaluských strašidel dočká čtenář také morálních dilemat.

Ta tentokrát neřeší ani tak jindy zákony Azylu přísně dodržující Teodor, jako spíš temperamentní Doňa Mireya, průvodkyně obou bratrů a členka španělské pobočky Azylu. Dívka měla k zavražděnému exorcistovi více než přátelský vztah a zmítá se mezi touhou po pomstě a přísnými pravidly řádu. Čepel Azylu je však dobrodružný příběh, nikoliv nudná meditace na téma rovnováhy mezi odpovědností a sebeuplatněním.

Oproti předchozímu dílu Zákon Azylu je díky oběma bratrům a jejich – ať již potichu, či nahlas pronášeným – jízlivým komentářům přítomno v románu víc humoru. Přibylo také popkulturních odkazů. Ale autorka jimi šetří a čtenáře nezahlcuje. Na řešení komplikovaného vztahu obou bratrů tentokrát nezbylo tolik místa, což je trošku škoda. Naopak konflikt mezi ortodoxním dodržováním pravidel a volnomyšlenkářstvím, kterému čelí Doňa Mireya, je hezkým zpestřením tohoto dobrodružství.

Napětí také pěkně zvyšují šikovně vyvážené přechody mezi tím, co dělá unesený Gabriel a Ben. Protože byť je duchem intelektuálem, není jen peckou sedící na zadku a čekající na vysvobození. Stejně tak je sympatické, že spoustu problémů řeší hlavní hrdinové pomocí zdravého rozumu a diplomacie, nejen vymítáním a mečem. O to více si pak čtenář užije originálně vypointované finále. Prostě čtivá a zábavná kniha se slušnou várkou cizích monster od autorky, která jim rozumí.

01.11.2024

Ach jo.
První díl měl nápad a myšlenku, byť nebyli dle mého dobře zpracované. Druhý díl ničím novým nepřekvapí, ani nenadchne. Oceňuji že se ustálil styl psaní a i cílová skupina je čitelnější. Velký problém pro mě je že autorka nedokáže zůstat v České republice a musí nám ukazovat jak se perfektně naučila tu, nebo onu kulturu cizích zemí (Brazílie, Španělsko). Ale poté zůstane jen na povrchu oné kultůry, nejde do hloubky.
Stejně jako u prvního dílu se opakuje- Některé dialogy jsou více než úsměvné, několikrát mi projelo hlavou- Takhle přece nikdo nemluví a už vůbec ne kluci v jejich věku. Mišmaš nesourodých citátu na začátku každé kapitoly je naprostá hovadina.

Nudil jsem se a musel jsem se strašně přemáhat abych knihu dočetl.
Škoda, potenciál to mělo.