Vládci času přehled

21.02.2022

Válka klanů Taira a Minamotto. Je to drsný a krutý příběh. Přesně takový, jaký byste od samurajského eposu čekali. Fantasy linka o zlodějích času je tu hodně upozaděna, takže by kniha mohla zaujmout i milovníky japonské historie. Autorka vystudovala antropologii a Japonsko má v malíku. Na knize je to hodně znát. Tahle kniha se opravdu povedla. Pochválit musím také krásnou obálku Jany Maffet Šouflové. Asi jedinou slabinou je absence jednoho hlavního hrdiny se kterým by se čtenář mohl ztotožnit. Hrdinů (na různých stranách fronty) je totiž docela dost a to je pak těžké někomu fandit.

30.10.2018

Četla jsem několik málo knih japonských autorů a viděla poměrně hodně japonských filmů. Tato kultura ve mně budí sympatie až úctu, přestože jsou mé znalosti povrchní, nepoznamenané osobní zkušeností. Kouzlu asijských knih a filmů jsem nicméně nepodlehla, nevyhledávám je, přistupuji k nim s určitými obavami. Bývají pro mě těžko uchopitelné, pomalé, často soustředěné na nějaký detail, kterému nerozumím. Také postavy se chovají divně - kolikrát v naprostém rozporu s tím, jak by asi jednal a co by cítil průměrný Evropan. Zahanbeně přiznávám: pokud mi díla z asijského prostředí předžvýká například nějaký americký režisér, ubere na exotické absurditě a přidá na pochopitelnosti, stávají se pro mě stravitelnějšími. Podobná očekávání jsem měla ohledně "Vládců času" Lucie Lukačovičové.
Neznám epos, na jehož základech tato kniha vznikala, nevím, nakolik věrně zůstal zachován, autorka však v doslovu píše o nutnosti proškrtávat postavy pro lepší přehlednost. Navzdory tomu do děje promluví desítky účinkujících, někteří se mihnou krátce, malé množství vydrží až do závěru a dlouhou dobu jsem měla bordel zejména v členech klanu Minamotů, jednoho ze dvou znesvářených rodů. Nemohou za to pouze podobná jména, ale také charakterová plochost - z mého hlediska problém většiny vystupujících osob. U každé se autorka zdrží několik odstavců a honem pospíchá k další a pak k další a další, krátký návrat k první, skok k druhé... Připomnělo mi to hru "Plácni krtka", kdy se na hrací ploše v rychlém sledu rozsvěcují světélka a dítě je má včas bouchnout gumovým kladivem. Sice to ubíhalo svižně jako zrnka písku v přesýpacích hodinách, nikde zbytečné zdržování, leč ten překotný, roztříštěný styl mi bohužel stejně jako písek skřípěl mezi zuby.
K žádnému z hrdinů si nebylo možné vypěstovat hlubší vztah a tak mě nechávalo chladnou množství vražd a sebevražd. Setnuté dítě? Proč se trápit pro kompars, vždyť o něm vím kulové. Otrávený vysoce postavený šlechtic? No, byl to moudrý dobrák a upřímně nerozumím, proč byl zavražděn. Jakou měl jeho vrah motivaci - je prostě jen tak zlý? Někdo se vrátí domů, nenajde tam svou rodinu a místo, aby ji začal hledat, nalehne v zoufalství na meč? S takovým přístupem mi polibte drdol! Podobně jsem "prožívala" celý román a nezachránila to ani jednoduchá zápletka, ani závěrečná pointa.
"Vládci času" mi nepřinesli přímo zklamání, jen určité rozpaky. Jednotlivé pasáže byly relativně čtivé, celek neuchvátil a vážně mi chyběla hlubší účast s plytce nahozenými postavami a s tím související větší zájem o jejich (převážně tragické) osudy. Provedení knihy je na úrovni, redakční práce slušné, ilustrace Jany Šouflové román vkusně doplňují a podporují jeho atmosféru.