jan8470 komentáře u knih
Zatímco ani jeden z těchto tří crossoverů nepřinesl smysluplný příběh, který by spojoval Spawna a Batmana naprosto uspokojivým způsobem, výtvarná stránka každého z nich potěší většinu komiksových fanoušků. Klaus Jansen, Todd McFarlane a Greg Capullo, předvádějí nádherné umění, přičemž Capullo tady odvedl asi nejlepší práci za celou svou kariéru. Pokud čtenáře neuspokojí příběhy, mohou se utěšovat alespoň tím, že si užili špičkové umělecké dílo. Pro fajnšmekry pak může být jistou náplastí obsáhlý skicář, ve kterém mimo jiné najdou celý komiks Batman/Spawn Ďábel války v kresbě tuší.
Nakonec je tedy tento sborník crossoverů mezi Batmanem a Spawnem po scénáristické stránce sice slabší, ale stále je v něm spousta dobrého. Zatímco příběhy se nakonec pohybují od nestandardních až po naprosto nesmyslné, kresba každého z nich se vážně nedá překonat. Zážitek se tedy může u každého čtenáře lišit. Určitě stojí za to tomuto sborníku věnovat čas, jen je třeba mít na paměti, že to, co v nich najdete, pravděpodobně nesplní většinu (a možná všechna) očekávání. Doporučuji, ale s maximální opatrností.
Není třeba rozebírat děj každé z povídek, všechny jsou čtivé a žádná z nich nepostrádá zajímavou a originální zápletku. Jakub Mařík je totiž rozený povídkář a tato kniha je toho zářným příkladem. Pro fanoušky bude sbírka V nefritové kleci hezkým rozloučením s touto sérií. Pro ty, kteří tvorbu Jakuba Maříka neznají, by se mohla stát vstupní branou do světa, v němž lidstvo bojuje, bojovalo, nebo teprve bude bojovat s Korzáry, neboť vesmír je nekonečný a nebezpečí přepestrá.
Je to dávno co jsem tu knihu četl a co jsem viděl film. Ale dodneška si pamatuju, že jsem byl nadšený z toho, že kniha popisuje nejen příběh pádu letadla, ale i to jak celou věc prožívaly rodiny těch mládenců. A také je dobře, že je část knihy věnována důsledkům celé té nešťastné udalosti. Ona ta traumata přeživších jsou totiž stejně drsná jako samotné přežívání na vrcholcích hor.
Tenhle svět je fakt těžké milovat, natož v něm žít. A přesto jsou tu lidé. Těm vládne pevnou rukou spasitel světa Arumiel pomocí kohort démonů. Lidé žijící pod jeho vládou mají své touhy a cíle. Ale i démoni mají své touhy, sny a potřeby.
Čtenář v románu Před bouří sleduje vzájemně propletené osudy hned několika z nich. A nejsou to jen ti, kteří si chtějí vydobýt jen trochu lepší místo na slunci, ale i takoví, jimž Arumielova vláda příliš nevoní.
Pokud máte rádi trochu jiné postapo, nebo světy s originální mytologií či trochu temnější příběhy, mohla by vás kniha zaujmout.
Jako mícha násilím vyrvaná z mozku nebohého pisálka celým textem zdánlivě zcela nesmyslně povlává série výpovědí mezidimenzionálního cestovatele Randolpha Cartera. Ta se v závěrečné povídce A pak se probudil… ve finálním střetnutí protne v totálním dechberoucím crossoveru se všemi ostatními povídkami (nebo s většinou z nich), aby v závěrečné povídce Druhá výpověď R. C. dosáhla konečného vyvrcholení.
Oproti předchozí knize Zombie, chiméry a rocknroll ubylo křečovitých vtipů a i autorův styl je vybroušenější. Také je hezké, jak se zápletky jednotlivých povídek navzájem vtipně prolínají. Například v jedné povídce sledují hrdinové televizní zprávy, v nichž hrdinové jiné povídky letí německým Haunebu. Velikou předností však nejsou ani tak různě vyskakující easter eggy a pop kulturní narážky, ale spíš to, že autor dokázal všechny ty na první pohled nesourodé povídky propojit do smysluplného příběhu, v němž má každá z povídek a každý z jejích hrdinů nejen své místo, ale především smysl. Za to mu tleskám.
Bonusem pro fanoušky knihy Zombie, chiméry a rocknroll je také to, že Karel Doležal poodhalil něco málo z historie svého pestrého světa a jeho obyvatel. Pro fanoušky seriálu Doctor Who nebo Stopařova průvodce po Galaxii jsou Zjevy kosmické, řevy pozemské rozhodně tím správným půllitrem piva.
Závěrem bych chtěl pochválit skvělou komiksovou obálku a vnitřní ilustrace nadané výtvarnice Evy Letákové, bez nichž by Doležalovy knihy nebyly ani z poloviny tak dobré.
Je zajímavé, že se většina povídek kromě genetiky dotýká také témat, jako jsou zodpovědnost vědce vůči lidstvu či etika ve vědě. Mnohdy jde o texty veskrze neveselé. Jen občas v nich prosvitne jiskra naděje či humoru. Mezi takové výjimky jistě patří časovka Zachránil jsem Mendela, pánové! Kristýny Sněgoňové a Ztraceno v paměti Lucie Lukačovičové. První z nich je navíc krásně prodchnuta čapkovským humanismem.
Zatímco většina autorů povídky pojala jako možnost napsat něco úplně nového, Lukáš Vavrečka (Mezopotamis), Jan Kotouč (Centrální impérium) a Roman Bureš se v povídkách vracejí do světů, které čtenáři na stránkách jejich knih už mohli navštívit. Ale pouze první dva z výše jmenovaných pojali téma originálně. Roman Bureš se sice vrátil k hrdinovi románu Inferium, ale genetiky se ve své povídce dotkl jen letmo. Trošku také zamrzí povídka Pavla Fritze Pláž, která vyšla již v autorově povídkové sbírce Studené světlo hvězd. Přitom na nový text tohoto biologa a virologa věnovaný Mendelovi a genetice se mnohý z jeho fanoušků jistě těšil.
„Myslím, že by Mendela pobavilo, že dvě století po jeho narození ho oslaví tato kniha sci-fi povídek.“ (sir Paul Nurse)
Navíc by Mendela jistě potěšilo, jak krásně kniha vypadá. Pěkná obálka s ilustrací Žanety Kortusové a hezké siluety hrachu setého (ve všech jeho růstových fázích) na každé stránce, ale také texty z Mendelovy legendární přednášky z roku 1865, jež uvozují jednotlivé povídky, to vše by muži, jenž měl cit pro krásu v přírodě i mimo ni, jistě vyloudilo šťastný úsměv na tváři.
V porovnání s předchozími antologiemi české fantastiky z produkce nakladatelství Epocha působí Zákon genu nejvíce vyváženě a přes těch několik málo výtek, které ke knize mám, snese srovnání i se zahraničními antologiemi.
Je to silný příběh o zradě, přátelství a kacířství a svým způsobem je provázaný s děním na Nova Thulium. To byl od Kierona Gillena dobrý tah. Střídání vyprávění z minulosti a ze současnosti dodává příběhu zajímavou dynamiku.
Ovšem za nejlepší scenáristův tah považuji stránky věnované světu W40K a jeho historii. V podstatě jde o takovou malou encyklopedii Warhammeru 40K, která umožňuje čtenářům věci neznalým pochopit svět, náboženství a historii celého konfliktu. Proto je Marneus Calgar vhodným komiksem pro úplné nováčky tohoto světa.
Výtvarná stránka komiksu odpovídá marvelovskému pojetí a neurazí. Trochu jen zamrzí bílý font na černém pozadí v bublinách, když mluví kacíři, to se opravdu nečte zrovna nejlíp.
Kniha obsahuje několik bonusů ve formě alternativních obálek. Nevím, nakolik budou fanoušci Warhammeru 40.000 s komiksem spokojení, ale podle mě první komiks z tohoto univerza nedopadl vůbec zle.
Tom Taylor vymyslel příběh, v němž se seznámíme jak s Hellblazerovým dětstvím, tak s démony, kteří ho od té doby provází. Svým způsobem je to origin, který můžou číst i ti, kteří viděli jen film z roku 2005 či seriál NBC z let 2014–2015, a jinak jsou tímhle ironií sršícím Angličanem nepolíbení. To je rozhodně velké plus. Dalším velkým plus je kromě drsných hlášek a jisté osudovosti detektivní zápletka plná zvratů. No a třešničkou na tomhle dortu je samozřejmě Lucifer, tentokrát v podobě uhlazeného elegána s bradkou a homosexuálními sklony. Kam se hrabe Peter Stormare.
Robertsonova kresba nejvíc připomíná práci Richarda Corbena z Constantinova vězeňského dobrodružství v knize Těžké časy. Díky formátu 216 x 276 mm se mohl pořádně vyřádit, a tak jsou stránky komiksu často zaplněny opravdu velkými panely, na nichž krásně vyniknou nejen zaplivané liverpoolské uličky a bary, ale veškeré emoce na tvářích hrdinů, o plamenech pekelných a strništi na Johnově bradě nemluvě. Čtyři alternativní obálky a čtyři stránky obrázků ze skicáře Daricka Robertsona jsou spíš jen lehkou svačinkou než opulentní bonusovou hostinou.
Stejně jako ostatní tituly z řady DC Black Label v nakladatelství CREW vyšly i Vzlety a pády v pevné vazbě se snímatelnou obálkou. Pod ní se ukrývá opravdu krásná kresba, jejímž autorem je Lee Bromejo.
Samozřejmě by bylo krásné, kdyby celá série Hellblazer vyšla znovu, ale Vzlety a pády i tak potěší každého fanouška vysokého blonďáka v baloňáku.
Ohraničený prostor plný kanibalů, úchylů a psychopatů, drsný chlap s lukem, který ironické hlášky vrhá se stejnou neomylnou přesností, jako střílí šípy. A také příběh o záchraně rukojmích okořeněný několika vtipnými dějovými zvraty. Na příběhu je sympatická právě drsná přímočarost připomínající Kulhánkovu Cestu krve, Kopřivovo Zabíjení či Kotletovo Bratrstvo krve.
Jakub Hoza si na nic nehraje. I když si jeho hrdina projde peklem a na vlastní kůži mnohokrát pozná, že lidé jsou ty největší zrůdy, zbytečně nemoralizuje a nepoučuje. Přitom v některých chvílích ukáže svou druhou tvář, a tím si bezprecedentně získá čtenářovu náklonnost.
Nebýt lehce chaotického startu a občasného sklouznutí k zdlouhavým popisům technik přežití jako vystřižených z příručky SAS, neměl bych druhému Strašákovu příběhu co vytknout. Protože Cesta do pekla a zpět je syrová, brutální, akční a vtipná, zkrátka splatter, jak má být.
Čtvrtý díl série Poutníci je ryzím příkladem vztahové konverzačky. Zástupci čtyř absolutně odlišných ras se poměrně dlouho oťukávají, než navážou (mimo jiné s velikou pomocí hostitelky a jejího potomka) velice křehké přátelství. To pak prověří nenadálá tragická nehoda. Protože co prověří vaši ochotu spolupracovat víc než záchrana něčího života?
„Určitě teď zním hrozně hloupě, ale já zkrátka jen chci, aby spolu všichni vycházeli a aby o všechny bylo dobře postaráno. To je všechno. Chci, aby všichni byli šťastní, a je mi jedno, jak se k tomu dostaneme.“ (str. 263)
Mohlo by se zdát, že spaceopera, v níž hrdinové nekosí nepřátele paprskomety po tisících, nemůže být ani moc zábavná. Ale opak je pravdou. Díky jedinečným hrdinům, z nichž si každý na Goru přinesl své malé nepříjemné tajemství, si těch takřka čtyři sta stran románu V jednom zapadlém koutě galaxie čtenáři opravdu užijí. Ono totiž cesta k sebepoznání a přátelství může být stejně velkým dobrodružstvím jako vesmírná bitva. Stačí jen umět o tom dobře vyprávět, tak jako Becky Chambersová.
Epické souboje hvězdných korábů se střídají s osobními boji techniků a lékařů na jejich palubách. To dodává příběhu sympaticky lidský rozměr. A i na ten očekávaný mariňácký výsadek dojde, jen bude mít trochu jiný průběh, než všichni zúčastnění očekávali.
V druhé dějové lince se autor překvapivě věnuje historii. V několika kapitolách sledujeme zrod korzárské hrozby, tedy jak vlastně došlo k úplně prvnímu nakažení nanity. Někomu to může připadat jako zbytečné zdržování a odskakování od finálního střetnutí, ale jde o jeden z nejzákladnějších stavebních kamenů celé série a je jen dobře, že i otázka zrodu korzárské hrozby nezůstala nezodpovězena. Autor dokáže udržet čtenářovu pozornost až do překvapivého závěru. Všichni fanoušci očekávali velkou vesmírnou bitvu zakončenou epickým výsadkem mariňáků pod vedením majora Gelua, ale autor si pro ně připravil něco trochu jiného. Přesto je román V jámě lvové důstojným završením pětidílné ságy.
Tereza Matoušková vede své hrdiny pevnou rukou, nezahlcuje zbytečnou vatou a všechny dějové linky perfektně splétá až k velkému finále.
Stejně jako v prvním díle vytváří plastický obraz Podmoří, a to především díky vybroušeným dialogům a epickým bitvám, které se stejně jako pohledy na jednotlivé hrdiny střídají v pravidelném rytmu. I zde však dávkuje informace spíše pomocí rozhovorů než zdlouhavými popisy. Přestože jde o velice temný příběh, občas jej prosvětlí vtipnou scénou, která však nepůsobí křečovitě a zapadá do celkového obrazu světa a myšlení jeho obyvatel.
Na knize je také velice sympatické, že se v ní autorka citlivě dotýká bolavých témat, jako jsou předsudky, zneužití moci a náboženský fanatismus. Ta však probublávají na povrch jen pozvolna, neboť nejdůležitější je v Pláči němého boha příběh a ten by byl čtivý a zajímavý, i kdyby jich nebylo. Jak už je autorčiným dobrým zvykem, nechybí v knize ani pořádná dávka intrik. A je tu také velká porce osudovosti, které se hrdinové snaží ze všech sil vzdorovat. Škoda, že občanskou válku v Delfii, o níž hrdinové románu hovoří, nemá čtenář možnost vidět na vlastní oči. Worlihovo tažení ani epická bitva na nebesích s občanskou válkou, jak si ji představuji, nemají nic společného. Tady se autorka mohla odvázat mnohem víc. Celkově kniha připomíná Píseň ledu a ohně, ale je mnohem originálnější.
Druhý svazek více než uspokojivě uzavřel jednu kapitolu z dějin Podmoří, ale všichni, kdo jsme Pláč němého boha četli, apelujeme na autorku, aby se do Delfie šupito presto vrátila.
Tereza Matoušková se nebojí implantovat do svého fiktivního magického světa současná témata, ale dělá to vždy citlivě, takže z příběhu netrčí, naopak jsou jeho organickou součástí. Při čtení vám pravděpodobně vyvstanou na mysli dvě jména. Frank Herbert, jehož Dunu připomíná výše zmíněný politický boj o vliv a také témata, která stejně jako v knihách o planetě Arrakis probublávají na povrch. Náboženství a nebezpečí jeho zneužití, zodpovědnost nejen za svůj život, ale také za svět, v němž žiji, a mnoho dalších. Sapkowského drsnou poetiku a krásný jazyk pak připomíná většina popisů měst a míst, která hrdinové navštíví. Zkrátka a dobře, nejen příběh, ale i vybroušený vypravěčský styl považuji za jednu z předností knihy. Tou další bude pro mnohé originální a propracovaný svět se vším všudy včetně mytologie. Autorka taktéž umně nabourává zažité představy o postavách. Například takový Toreus boří mýtus o zlých nekromantech razancí buldozeru. I tím je Pláč němého boha výjimečný.
Vzhledem k tomu, že jde o první svazek, autorka věnuje mnohem více prostoru jednotlivým hrdinům, jejich pocitům, myšlenkám a motivacím. Protože jsou hlavní postavy čtyři, není v knize příliš místa pro větší akci. Ne že by se toho v Podmoří dělo málo, ale mnohdy se o epických povstáních a státních převratech čtenář dozvídá spíše z rozhovorů a dopisů. Proto je dynamika vyprávění zajištěná přeskakováním mezi čtveřicí hlavních postav a děj nikam zběsile neuhání. Stejně tak autorka věnuje dost prostoru minulosti postav, což na jednu stranu může hrdiny čtenáři více přiblížit a odhalit mu jejich motivy, zároveň to ještě více zpomaluje tok děje. To by mohlo některým čtenářům trochu vadit. Ale pravdou je, že Tereza Matoušková za těch sedm let autorsky vyzrála a na knize je to velice dobře vidět.
Originální space opera z pera historičky byzantské říše je zasazena do hlavního města Teikskalánské říše, která svou moc ve vesmíru nerozšířila díky své skvělé kultuře, ale hlavně dobyvačnými taženími. Právě ve struktuře a historii Teikskalánu se krásně odráží autorčina znalost byzantské říše a její expanzní politiky. Jenže každá velká říše má své slabiny. U starověkého Říma to byly vnitřní politické rozbroje stejně jako neudržitelnost Pax Romana v koloniích. Podobně je tomu i v Teikskalánu. Přestože (anebo právě proto) v říši vládne osm desítek let trvající mír, v politických kruzích to vře a boj o císařský trůn nedává různým politickým frakcím vydechnout. Do toho se na hranicích impéria „houfují barbaři“ a stejně jako starověký Řím i Teikskalánská říše by mohla upadnout v prach a zapomnění. Velká diplomatická hra s detektivní zápletkou v pozadí může začít.
SUPROTM – Hrdinové na dluh je svým způsobem dystopie, v níž nadbytek věcí, technologií a komercializace nahradily normální život. Pokud jste komerčně úspěšní, máte svůj kanál na YouTube a dobrého manažera, jste hvězda jako Eve a můžete směle vydělávat na splacení své půjčky nebo jako Idina přítelkyně na splacení půjčky svého bratra. A pokud jste jen šedivá myš otročící v kanceláři korporátu, nikoho nezajímáte. Že se vztah s tuctovou holkou nehodí do krámu Evelíninu manažerovi, je jasné. Ostatně proto spolu dívky na veřejnost skoro nevycházejí. Přesto zůstaly spolu a snaží se svůj romantický vztah udržet. Zatímco Ida přemýšlí o tom, zda je jejich vztah funkční, Eve si užívá chvíle slávy a své přítelkyni zazlívá, že se spokojila se svou průměrností. Díky tomu je zaděláno na solidní vztahovku.
Ale kde jsou zatraceně ty superhrdinské souboje a záporáci? I na ně v druhé části příběhu dojde. Když totiž někdo začne usilovat Idě o život a náhodné nehody se změní v atentáty, rozhodnou se obě dívky zjistit, kdo a proč se je snaží rozdělit. No a ve finále dojde i na ty ultimátní superhrdinské souboje.
SUPROTM – Hrdinové na dluh je takový chameleon. Příběh, který Štěpánka Jislová (držitelka ceny Muriel za komiks Bez vlasů) vymyslela a Viktor Svoboda s Martinou Fischmeister přivedli k životu, je zábavnou vztahovkou pro mladé, dekonstrukcí pojmu superhrdina i ironickou kritikou povrchního světa komerčních médií a internetového pozlátka. Když k tomu přihodíte špetku konspirace, detektivní zápletku a pár kvalitních soubojů plných dech beroucí akce, máte tu solidní Molotovův koktejl. Stačí zapálit a hodit.
Pastelové barvy, které září nejen z obálky, ale z každého panelu, se k příběhu o mladých pro mladé hodí opravdu dobře a kontrast mezi extrovertní Eve a introvertní Idou je také perfektní. Velké a často se překrývající panely dodávají příběhu správnou dynamiku. Svobodova kresba k příběhu také perfektně sedne. Ostatně jeho kresby zdobí nejednu knihu pro mládež. Co ovšem čtenáře zaujme nejvíce, je jeho smysl pro detail. Ať už jde o často používané mobily, různé reklamy a billboardy, vše perfektně vykreslil a každá i sebemenší drobnost do příběhu Idy a Eve skvěle pasuje.
Často v autorových textech čtenář podvědomě zachytí etická témata, která by s cestami do vesmíru mohla vyvstat. Ale Pavel Fritz je pouze předkládá a zbytečně nemoralizuje. Totéž platí o veškerých technických popisech – ty jsou omezeny na minimum a slouží pouze k dokreslení příběhu či rozvinutí zápletek, které jsou často velice originální. Nebo se příběhy odehrávají v zajímavém prostředí. A je jedno, jestli se čtenář účastní výpravy do nitra dávno pohřešované kosmické lodi, bojuje s výsadkáři, kteří jako by vypadli z Hvězdné pěchoty, nebo doprovází s knězem duše zesnulých astronautů na jejich poslední cestu.
Další věc, kterou mají všechny povídky tohoto sborníku společnou, je skvělá a často překvapivá pointa. Popravdě už dlouho se mi nestalo, abych si u jakéhokoliv jiného sborníku či antologie řekl, že jsou všechny povídky tak skvěle vypointované. Zde se to však autorovi podařilo. Co povídka, to perla. Pravdou však je, že jsou to perly povětšinou černé. Tedy řečeno po lopatě, většina příběhů je dost temná a čtenář je mnohdy bude jen těžko rozdýchávat. A nemyslím tím jen hromady mrtvol či slizkých Alienů porcujících nebohé astronauty. Těch je ve Fritzových povídkách spíš míň než víc. Je to tím, že vesmír je prostě krutý a člověk příliš slabý.
Ti, kdo četli Archu zrůd a pamatují si povídky Bestie, Zahrada slepců, Archa zrůd, To, co milovalo Arthura Brookse, vědí, co mohou od knihy Studené světlo hvězd očekávat. Ti ostatní nechť se připraví na skvělý, i když mnohdy dost depresivní čtenářský zážitek.
Druhý díl je především o době radosti a dobrých časech. Alan a Alison objevují taje BDSM a jejich peripetie s provozováním erotických hrátek vám vykouzlí úsměv na rtech. Laura s Anne se pro změnu postaraly o romantickou linku. A jestli si myslíte, že holky, které chodí s holkami, prožívají jiné srdeční a emocionální veletoče než ty, které chodí s kluky, šeredně se pletete. Stjepan Šejić se v druhé knize věnuje mnohem víc vztahům než BDSM hrám, přesto nebo právě proto vnáší do tohoto příběhu ještě větší porci lidskosti než předchozí díl. Sledovat, jak se z Anne postupně stává sebevědomá výtvarnice, je totiž stejně zábavné jako fandit Alison a Alanovi při postelových experimentech.
K výtvarné stránce není moc co dodat, Šejićova kresba je stejně perfektní a realistická jako vždy. Pěkné je, když si občas vypomůže netradičním rozložením panelů, které téhle vztahové konverzačce dodávají v některých fázích zajímavou dynamiku.
Trošku problematická je poslední kapitola Sweet Tooth Home sweet home, která sice ve stručnosti v retrospektivním vyprávění líčí další Gusovu životní pouť, nicméně může působit jako zbytečný apendix, který Jeff Lemire napsal jen pro svůj pocit z dokonale završeného díla.
Ovšem ani poté, co knihu dočtete a budete si utírat kapesníkem uslzené oči, byste ji neměli hned zaklapnout a vrazit do knihovničky. Její součástí je totiž kromě skicáře a galerie alternativních obálek obsáhlý rozhovor spolutvůrce seriálů Ztraceni a Pozůstalí Damona Lindelofa s Jeffem Lemirem. V něm se čtenáři dozvědí spoustu zajímavých informací o vzniku celé série a také o dílčích problémech, s kterými se autor potýkal. V tomto nebývale upřímném rozhovoru Jeff Lemire také vypráví o svých inspiračních zdrojích a vysvětluje některá rozhodnutí, jež během psaní učinil a která měla na finální podobu komiksu velký vliv.
Třetí kniha je po výtvarné stránce stejně pestrá jako předchozí díl. Zároveň je díky skvěle vystavěnému dějovému oblouku nejen bezvadným dobrodružným příběhem, ale také lidskostí prodchnutým, okouzlujícím vyprávěním, které chytí za srdce. Je dobře, že se nakladatelství CREW rozhodlo přinést českým čtenářům právě tento Lemirův opus magnum.
Spálená země je postapo roadtripem plným někdy více, jindy méně originálních setkání. K těm povedenějším patří střetnutí s hmyzem, ze kterého by se Ondřej Sekora počůral strachy, nebo s Honákem, jenž žene pustinou stádo dvouhlavého skotu. Vzhledem k tomu, že je Strašák stejně jako jeho duchovní otec fanouškem Falloutu, nejsou dvouhlavé Kravíny jedinou narážkou na tuto fenomenální hru. A protože je celý příběh vyprávěn ze Strašákova pohledu, je jeho putování pustinou prošpikováno tak neuvěřitelným množstvím hlášek a popkulturních odkazů, že je čtenář záhy přestane vnímat. Navzdory tomu se autor snaží udržet dějový oblouk a přivést hrdinu (po několika dějových zákrutech) k zjištění, co je cílem mutantů.
Pokud budete čekat literární variantu filmového Úsvitu mrtvých nebo Zombielandu, budete asi trošku překvapeni, protože Zvláštní operace Z je vlastně hodně silným protiválečným příběhem.