jan8470
komentáře u knih
Děsy první republiky
Marek Skřipský
Oproti předchozím knihám jde o slabší kousek. Třetí povídka je zbytečně překombinovaná, v druhé chtěla doladit vedlejší dějová linie. Přesto jde o zábavné čtení a pro čtenáře kteří jeho knihy neznají by mohla být kniha pěknou vstupní branou k jeho tvorbě. Fanoušky naopak potěší Bronský a Parma v epizodních rolích.
Lebka černého démona
Františka Vrbenská
Mohlo by se zdát, že bude Lebka černého démona jen dalším z příběhů, v němž hobit pronásledován černými jezdci nese přes půlku světa prsten, aby ho mohl hodit do Hory osudu, a svým způsobem tomu tak i je. Ale to by nesměla být jeho vypravěčkou autorka, jejíž znalosti všech možných oborů včetně historie dosahují rozměrů takřka encyklopedických a jejíž poetický jazyk okouzluje čtenáře už od konce osmdesátých let. Příběh, v němž se přes Prahu a Sovětský svaz vypraví čtenář až do divokého Afghánistánu, je sice okořeněn slušnou dávkou akce, ale zároveň zahuštěn košatými a poetickými popisy dějů i krajin, které (byť krásné) příběh spíše malebně kolorují, než aby ho posouvaly dopředu. Františka Vrbenská je zkušená autorka, která umí s jazykem nádherně kouzlit, takže nám nad jejím popisem soutěsek, jež jsou řekami hustého stínu, v nichž klíčí jalová, mrtvá samota, srdce samou radostí plesá, ale fanoušci drsného světa Miroslava Žambocha a Jiřího W. Procházky pro ně jen těžko najdou pochopení. Ale to je asi jediná výtka, kterou lze k jejímu novému příspěvku do světa JFK. mít. Skvěle popsaných soubojů a akcí nabitých honiček i různých zajímavých lokací je v příběhu více než dost, a koho neuráží mystika a trocha té magie, ten by si čtyřicátý druhý díl JFK mohl užít.
Vražedný sokol
Darien Warren Johnson
Akční, plné odkazů na Johnsonův oblíbený žánr a přitom lidsky dojemné. Díky všem temným bohům metalu za to, že tuhle pecku CREW vydalo.
Démon ze sídliště
Iva Hadj Moussa
V podstatě jde o hororově laděnou sondu do života dnešní mládeže. Autentickou, sarkastickou a díky naivitě hlavních hrdinů i zábavnou. Bylo zajímavé nahlédnout do hlavy šestnáctiletého kluka a vidět a slyšet jak vidí dnešní děti své rodiče, prarodiče a svět. Autorka je dětská psycholožka a myslím, že znalosti získané při práci s mládeží v téhle novele zužitkovala výborně. Hororově detektivní linka sice na konci vyzní trošku do ztracena, ale jako vhled do uvažování a cítění dnešních náctiletých funguje Démon ze sídliště dobře.
Program Nosferatu
Miroslav Pech
Na Míru Pecha přísahají všichni autoři a autorky nakladatelství Golden Dog. Mírou se zaklínají pomalu častěji než uctívači Tolkiena Sirmarilionem. Vzhledem k tomu, že tento jihočeský bard napsal 14 knih, musel jsem dlouho přemýšlet, kterou z nich si vybrat abych si ověřil, že smečka neštěká do větru. Naštěstí právě vyšel v edici Zrnka temnoty nakladatelství Gulden Dog Program Nosferatu a tak jsem po něm sáhl. Přeci jen, je to krátká novela, a kdyby to bylo blbé, tak je to maximálně ztracený jeden večer a necelé dvě stovky. Ale nepředbíhejme událostem.
Josef „Goblin“ Štěpán byl autor hororových příběhů. Ne tak úspěšný jako Stephen King, ale dost kontroverzní na to, aby si za ty roky vybudoval slušnou čtenářskou základnu. Štěpán byl nejen fanouškem hororových filmů a spisovatelem, ale byl to svého druhu podivín a mizantrop. Ostatně co to muselo být za člověka, když kvůli psaní opustil práci a rodinu? Sobecký hajzl, řeknete si. Ale ono to bylo trochu složitější, jak se dozvíte z vyprávění jeho dcery Kristýny. Ta se totiž otcově smrti přestěhovala do jeho bytu, aby utřídila tátovu obrovskou knihovnu a písemnosti. Ostatně jako výhradní dědičce jí nic jiného nezbývá. A tak se probírá otcovými věcmi a vlastními vzpomínkami. Právě tehdy ke své hrůze zjistí, že rodičovská láska občas může překročit hranice smrti. Stačí zapnout tátův notebook…
Na pouhých sto padesáti stranách autor rozehrál komorní příběh o vztahu otce a dcery, který vás chytne za srdce. Fanoušci hororů na něm ocení nejen pěkně krvavou zápletku, ale i mraky odkazů na hororové knihy, a filmy. I když jde o ryzí fantastiku, autentičnosti Pech docílil tím, že knihu proložil několika rozhovory, které Goblin poskytl žánrovým médiím. Občas (a podle mého soudu záměrně) odlehčil ponurý příběh humornou vsuvkou, či ironickým komentářem samotné Kristýny. „Už mě nebavilo hrát naštvanou. Teda ne že bych to před tím hrála, fakt mě nasral, ale znáte to. Čím dýl to trvá, tím je to trapnější.“ (str. 134) Přitom všem dokázal příběh pohodlně kočírovat a dovést k výbušnému závěru aniž by zabředl do bažin užvaněnosti.
Přátelé z nakladatelství Golden Dog nekecali, tahle knížka mě bavila.
Těžké duše
Iva Hadj Moussa
Ke knize samotné řeknu, že je smutná, místy dost depresivní a mnohdy až křehce dojemná, jako sám život. Je vidět, že autorka není jen životní teoretik a necucá si své postřehy z prstu. I když za sebou nemám sexuální delikt, nejsem rozvedený a nezemřela mi sestra, přesto jejímu Johanessovi v mnohém rozumím. Při čtení jsem si často říkal „ Ty vole Ivo, to je tak přesný.“ Ano, i muži mají své sny, strachy a fobie. A stárnoucí muži o to víc. „ Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou ,jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde se musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. „ Johaness je normální chlap a já mu rozumím, stejně jako jeho frustraci ze sebe sama chápu i jeho komplikovaný vztah k dceři. „ Můžu ti nějak pomoct?“ Vysoukám ze sebe a potím se. Hlavně nic nepokazit. Ptát se, ale ne moc. Nehodnotit. Netlačit na pilu. „Snad to budu umět.“
Vlastně vůbec nechápu jak Iva Hadj Moussa dokázala tak perfektně vyhmátnou mužskou duši. Před tím prostě smekám. Ale abych nemlel jen o vztazích a duševních pochodech, které jsou logicky nedílnou součástí knihy. Velká část románu je věnována vzniku a klopýtavému znovuzrození Johanessovy kapely Heavy Souls.
Chapadla Černé hvězdy
Tereza Kadečková
Autorka ráda míchá žánry, takže žánrově se Chapadla černé hvězdy pohybují mezi kyberpunkem, dark fantasy, dystopií a vztahovkou. Navíc hraje v příběhu prim Lovecraftovský kult a místy příběh záměrně sklouzává až do temných vod hororu. Témata, kterých se Kadečková dotýká, jsou především rozbité rodinné vztahy, vztah k autoritám a život v náboženské sektě. Přitom ale nemoralizuje a nehrozí prstem. Čtenář při čtení příběhu prostě tyhle myšlenky přirozeně vycítí. Svět, který nám autorka ve své knize představuje je originální a zajímavý. Navíc ho autorka dokázala opravdu barvitě popsat. Až se budete prohánět zatopeným městem, zapomenete dýchat. Dějový oblouk nepostrádá napětí a několik zajímavých zvratů. Byť má působení Kultu černé hvězdy globální dopad, příběh samotný je spíš komorním dramatem. Nečekejte honičky na motorových člunech ve stylu filmu Vodní svět. Jednou z mála věcí, která mě na knize štvala, je font. Tedy absence jiného fontu pro pasáže, v nichž hrdinky vzpomínají na minulost, nebo sní či halucinují. Ale to je jen technický nedostatek s autorčiným nadáním pro to napsat čtivý příběh tato poznámka nemá co dělat.
Vilda
Dalibor Vácha
Vácha se ve své knize věnuje nejen Jakšově boxerské kariéře, ale také jeho působení u 311. československé bombardovací peruti RAF. Na knize je sympatické to, že ačkoliv je vidět jak má autor Vildu Jakše rád a jak si jeho nasazení v boji proti nacistům i v ringu cení, nijak ho neidealizuje. Je si vědom že Jakš měl své slabosti. I o těch ve své knize píše.
Země zmaru
Daniel Gris
Reálie, které všichni známe, zasazení do nebezpečně blízké budoucnosti a ničím nepřikrášlená sonda do naší společnosti, to je to, co ze Země zmaru dělá jeden z nejvíce znepokojujících postapo příběhů od Neffova románu Tma.
Záře dávno pohaslá
Guy Gavriel Kay
Je to poetické čtení dýchající melancholií, a Kay se nebojí vplout se svým hrdinou ani do vod filozofie. Danio se totiž často nezamýšlí jen nad svým životem, ale nad člověkem a jeho konáním všeobecně. Tím posouvá své vyprávění o stupeň výše. Záře dávno pohaslá není knihou pro každého. Kdo nemá rád historické romány, koho nebaví poetika slov anebo očekává pouze milostnou romanci, ten by se jí měl spíše vyhnout. Nás ostatní však může přenést do dob, kdy muži byli stateční a zbrklí a ženy odvážné.
Chceme se do příběhu ponořit, zapomenout na vlastní životy, objevit nějaké jiné, dokonce do nich na čas vstoupit. Může se stát, že odoláme a nepřipomínáme si umělce a řemeslo. Chceme se ponořit, ztratit, zapomenout, co děláme, co se nám dělo, zatímco obracíme stránky, díváme se na obraz, posloucháme píseň, sledujeme tanec."
https://deti-noci.cz/2023/09/literatura/lit-recenze/guy-gavriel-kay-zare-davno-pohasla-2/
Pád do reality
Martin Darion Antonín (p)
Těžká haluz. Užil jsem si to.
Strašně mě bavilo že jsou Klaudie a Walter v nezvyklejch rolích. Walter je pořád stejný lůzr a i Klaudie je vlastně stejná. Ale nové pozice do nichž je autoři uvrhli jsou vtipné a v příběhu fungují skvěle.
Ovšem propojit obě dvě linie z Felixovou vesmírnou linií, to musela být dřina, a dát to dohromady, aby to celé klaplo ještě větši. Ale funguje to výborně. A grymoáry jsou skvělý nápad. Prostě velkolepý návrat mé oblíbené série.
Smějící se bestie
Vilém Koubek
V kostele vám nic nezjedná pořádek tak dobře jako nasraná basa z pekla. Mae hrábne do strun a z kabinetu se jí vyvalí dunivý zaburácení. Zvukový vlny chytnou pod krkem slečnu akustiku a začnou jí mlátit hlavou do zdi."
Koubkův a především Krhavého návrat do Odpočinku je parádní fackou všem mileniálům a influencerům. Jak dobrá tahle kniha je si můžete přečíst třeba tady: https://deti-noci.cz/.../koubkova-smejici-se-bestie.../
Ale teď vyšla v audioknižní podobě a v té je ještě o fous lepší. Stejně jako její starší ségra vyšla v Audioknihy Témbr a načetl ji stejně jako první díl Martin Stránský.
Stránský skvěle zvládá jak šílené staré geronty, tak drsného a věčně v lihu naložemého Vincenta. Dokonce i Mae a ostatní ženské postavy zní v jeho podání uvěřitelně. Hudební doprovod v němž se skvěle doplňuje saxofon s beaty k pžíběhu sedne skoro stejně dobře jako Americké psycho za kostelní kazatelnu. Prostě a jasně, Smějící se bestie stojí nejen za přečtení, ale také za poslech. jen vám při něm bude trochu mrazit.
Italský gambit
Vladimír Šlechta
Válečný veterán, urputný ve svém pátrání, muž, který se nebojí vzít do ruky zbraň, ale zároveň se nestydí dodržovat morální kodex. A vlastně on svým způsobem i takový je, dokonce občas přihodí nějaký ten ironický komentář. Problém ovšem je, že je v něm toho cynismu a ironie méně než školometského poučování. Je to vážně škoda, protože takhle je Šlechtův vlašský salát sice stravitelnější než vývary páně Vondruškovy, ale méně výživný než Steinovský biftek Červenákův. A vážně tu nemluvím o potocích krve v ulicích. Podtitulem Italského gambitu je slogan Nebezpečná Praha Rudolfa II., a pokud autor přidá v chystaném druhém dílu na nebezpečí a tísnivé atmosféře a ubere na zajímavých, ale spád děje zdržujících popisech, nemusí přidávat hektolitry krve a čtenáři tu přesto budou mít hodně kvalitní historickou detektivku, kterých je v našich vodách stále strašně málo.
Magnólie a démon
Hanina Veselá
Noly je nejen charismatická a drzá, ale především odvážná. Ve svém první dobrodružství se vypraví jako tajný agent na dvůr zlovolné kněžny Oxany, vládkyně Alendoru. Při tom musí používat nejen telepatii, ale naučit se ovládat i umění nekromancie, které je v Plaveně, kde se učí magii, přísně zakázáno, Přesto, že by se mohlo zdát, že jde jen o další z příběhů o tom, jak čarodějnický učeň ke štěstí přišel, nic nemůže být pravdě vzdálenější. Hanina Veselá v Magnolii a démonovi vypráví špionážní příběh, v němž každý bojuje za své zájmy a smrt není hranicí. Noly je svéhlavá a ironická, zároveň však také loajální a statečná. Prostě ženská s fištrónem – a takovou hrdinku potřebuje nejen Plavena. Pokud nemá svět utonout v zástupu zombií a oživlých mrtvol, bude muset zrzečka využít nejen svůj šarm, ale všechny své dovednosti.
„Magnolie není jedovatá. Účinkuje jako lék, při častém užívání však může způsobit podivné stavy. Je velice odolná, zejména při svědomité zálivce. Potřebuje ji v jakémkoliv ročním období, jinak ztrácí vlhkost a trpí.“
Jednooký: Malá knížka o velkém Žižkovi
Klára Smolíková
Každý kdo někdy hrál městskou hru Vyzvědači, nebo jakoukoliv jinou městkou hru ví, že při ní může zažít spoustu zajímavých dobrodružství. Přesně takovou hrou je Vítkovská výzva, které se účastní Zemek, Katka a Lišák. Každý z nich se do Prahy vypravil po své ose, jen se strohou informací, že sraz je na vrchu Vítkově. Jenže tohle je Žižkov a ten vám nedá nic zadarmo. Tajemná znamení, podivná setkání a cesta plná nástrah. Je to městská hra, nebo si našimi hrdiny pohrála čtvrť, která nese jméno jednoho z nejvýznamnějších českých vojevůdců? Jednooký je velké akční dobrodružství, při kterém naše trojice zjistí, že je potřeba spojit síly aby dosáhli cíle a štěstí přeje odvážným. A zatím co hrdinové poznávají své silné a slabé stránky, příběh se řítí vpřed rychleji než expres Praha – Tábor a čtenář jen obrací stránku za stránkou, aby se konečně dozvěděl, kdo a proč si pro ně Vítkovskou výzvu připravil. Pokud půjde čtenář pouze po příběhu, přečte těch 118 stránek dřív, než skončí kázání v Betlémské kapli a určitě nebude litovat. Ale tenhle Pražský groš má dvě strany, tou první je svižný, moderní příběh, tou druhou jsou informace, které z knihy mladí čtenáři načerpají.
Boxíky a bubliny - píše Smolíková / kreslí Šeda
Jako ilustrátor je pod knihou uveden Vojtěch Šeda, který s Klárou Smolíkovou spolupracoval, například na knihách Spolkla mě knihovna, nebo Pozor, v knihovně je kocour. Díky jeho komiksovým ilustracím se kniha nese v akčně hravém duchu. Ačkoli je oproti výše jmenovaným knihám rozměry 128 × 182 mm Jednooký trpaslíkem, je nabitý informacemi jako husitská houfnice. Z boxíků které jsou v knize v pravidelných rozestupech rozmístěny, se čtenáři dozví spoustu informací o Žižkově životě a době, v níž žil. Z fotografií Milana Jarolíma, které jsou opatřené vtipně ztvárněnými popiskami zase o čtvrti, která je po slavném vojevůdci pojmenovaná. I já rodilý Žižkovák jsem v ní objevil pár faktů, které jsem o své rodné čtvrti nevěděl.
Jednooký nese podtitul Malá knížka o velkém Žižkovi, přesto se v ní Kláře Smolíkové podařilo zábavnou a hravou formou přiblížit jeho život mladým čtenářům. A protože se jim knížka pohodlně vejde do kapsy nebo batůžku, může těm, kteří mají dobrodružství v krvi posloužit také jako průvodce slavnou Žižkovskou republikou. A to je od takhle malé knížky skoro stejně heroický výkon jako porážka křižáckých vojsk husity na Vítkově
Kagen Prokletý (barevná obálka)
Jonathan Maberry
S pokorou poprosim Jakuba Němečka aby co nejdřiv přeložil druhej díl. Protože i když mě Kagen ze začátku dost štval a mrzelo mě jak furt fňukà a uchlastává se, a navzdory tomu že by kniha snesla zeštíhlení o sto stránek, jsem strašně smutnej že mám dočteno. Proč? Protože Maberry svou poctu Elrikovi a Lovecraftovským božstvům vystavěl tak, že jsem si užil každou stránku a druhou půlku knihy jsem zhltl za tři dny. Pád velké říše, zamyšlení nad historií a propagandou, brutální souboje a prastará božstva. Prostě dark fantasy ze staré školy která nezklame.
Sudetenland
Leoš Kyša
Když mi Leoš ještě před vydáním knihy psal, že se mi Sudetenlad bude líbit, tak jsem si říkal, že jsem zvědav, jak téma sudetských Němců uchopí. Bez mučení přiznávám, že se mi knížka nejen líbila, ale zhltl jsem jí takřka na jeden zátah a to navzdory tomu, že jsem se ve spletitých vztazích Bittmanova klanu dost ztrácel a že mě v závěru knihy autor donutil zařvat, že ho nenávidím, praštit pěstí do stolu a začít vzteky brečet. Pak jsem se samozřejmě uklidnil a došel k závěru, že tenhle příběh nemohl skončit tak, že hrdina odjíždí s dívkou v sedle do západu slunce. Kdo Leoše znáte, nebo jste o něm alespoň četli, tak víte, že je jednou z jeho profesí žurnalistika, a na knize je to hodně vidět. Byť je příběh zasazen do alternativní minulosti (odsun Němců nebyl tak definitivní, jak ve skutečnosti byl), díky článkům z dobového tisku, a autorově znalosti období po roce 1989 velice věrohodně. Jestli ta alternativa byla nutná, to nevím. Detektivní zápletka tohohle druhu se pravděpodobně mohla udát i v pohraničí které bylo vysídleno úplně, jen by se nejspíš vše odehrálo dříve a asi trochu jinak, jak ukazuje například román Zdivočelá země. Ale to je vlastně fuk. Leoš v knize znovu otevírá (pokud kdy bylo toto téma uzavřené) téma křivd spáchaných při odsunu Němců po Druhé světové válce, nastiňuje jejich osudy v Socialistickém Československu a naznačuje, jak by se s nepokoji v Sudetech pravděpodobně vypořádala tehdejší posametová vláda. Ale to je jen jedna z linek knihy. Tou druhou (alespoň myslím) je zamyšlení nad tím, jak moc nás ovlivňuje historie a jak těžké může být se s ní vyrovnat. Mě osobně kniha oslovila natolik, že jsem si k Benešovým dekretům a celé problematice poválečného odsunu začal dohledávat odborné publikace.
Jejich moře
James L. Cambias
Jaké je to objevovat nový život a novou civilizaci? Jaké z toho mohou vyvstat etické otázky? Máme právo zasahovat do přirozeného vývoje jiné civilizace? Tohle jsou otázky, které se vám mohou vybavit při čtení dobrodružné a svým způsobem originální sci-fi Jejich moře. Je fajn že ji James L Cambias zasadíl pod mořskou hladinu a je skvělé, že nezapomněl na špetku humoru. Je to hodně čtivá a zábavně vystavěný příběh o střetu lidí s hned s dvěma mimozemskými druhy. Navíc obálka Tomáše Kučerovského je krásná a v noci svítí.
Osiřelo dítě
Daniela Mičanová
"Znáte to, najednou si vzpomínáte na každý patník, a každý patník si zase pamatuje na to, jak jste u něj cestou zvraceli." (Martin Goffa - Jizvy a šrámy)
Pro mě letos nejlepší antologie a to byla konkurence fakt silná. Jestli si myslíte že znáte venkov, tak se pletete. Jedenáct povídek, v nichž hrají roli nejen tajemství a strach, ale především život jaký je nám městským lidem vzdálený. Při čtení vás bude příjemně mrazit. Jediná z povídek není slabá, nebo hloupá. Každá pojímá venkov a jeho specifika jinak. Některé povídky se nesou v takřka detektivním duchu a vězte, že nejde jen o ukradené slepice. Jiné balancují na pomezí psychologického thrilleru a další zavání magickým realismem či urban fantasy. Všechny ale dýchají tajemstvím a hutnou atmosférou.
Pro mě byl život za hradbami města vždycky tak trochu dirty spanish village, po přečtení antologie Osiřelo dítě se na něj budu koukat jinak, s hrůzou, děsem a strachem....
Práh: Mezi půlnocí a ďáblem
Petr Urban
Autor vám nedá nic zadarmo. Přepíná mezi několika postavami (zdráhám se říct hrdiny), a některé používá jen jako spouštěč událostí. To je legitimní a vlastně v pořádku. Přesto to trošiku zavání prvoplánovostí. Co se mu povedlo, je noirový feeling který v čtenáři dokáže vzbudit. Stejně dobře se mu povedlo vystihnout depresi a beznaděj života v městě, v němž vládne rasová nesnášenlivost a takřka totalitní režim. Je zajímavé, jak dokáže propojit náboženské a ryze světské v jeden celek. Na prvotinu zatraceně dobré.
