jan8470
komentáře u knih
Smečka
* antologie
Jiří Sivok si dal za cíl shromáždit autory, kterým vycházejí knihy pod hlavičkou nakladatelství Golden Dog, a to se mu povedlo. Antologie je reprezentativní ukázkou toho, jak jednotliví autoři píšou a co od jejich knih může čtenář čekat. Dalším z cílů bylo představit různé tváře hororu. I toto poslání splnila Smečka takřka na sto procent. Najdeme zde body horor, duchařské příběhy, temnou baladu, civilní vyprávění i černý humor, a to mnohdy v hodně netradičním a zajímavém mixu.
Dalším, ale velice důležitým prvkem, jenž má všechny povídky spojovat, je pes. V některých povídkách je jeho postava či role hodně upozaděna a působí jako uměle naroubována na příběh, který by se bez něj klidně obešel. V tom se mohli někteří autoři trošku víc snažit. Editora je také třeba pochválit za péči, kterou věnoval řazení povídek, kdy zohlednil, že by si po dvou či třech drsných příbězích čtenář rád odpočinul u lehčí, nebo dokonce pozitivně vyznívající povídky.
Za pochvalu také stojí péče, kterou knize věnoval nakladatel Martin Štefko. Nejde jen o medailonky všech autorů, které nesmí v žádné antologii chybět, ale především o krásné vnitřní ilustrace ke všem povídkám, pěknou a velice výmluvnou obálku a pevnou vazbu, jimiž se kniha může pochlubit.
Není autor ten, jenž se zavděčil čtenářům všem. A stejné to bude i s touto sbírkou povídek. Přesto je Smečka povedenou a reprezentativní antologií, kterou by si neměli nechat ujít jak fanoušci hororů, tak čtenáři, kteří si rádi rozšíří své obzory.
Stará béčková legenda
Shigor Birdman (p)
Shigor Birdman píše lehkou rukou a příběh neurvalého noirového detektiva, který v sobě ukrývá krvelačnou bestii, je plný akce, drsných hlášek a originálních nápadů. Chvíli to trvá, než se vyprávění rozjede, a pak autor pro samé nápady a vtípky občas zapomene na hlavní pátrání, ale jako pocta drsné detektivní škole s přehršlí béčkových nápadů a zajímavě vytěžených literárních i filmových postav funguje Stará béčková legenda více než dobře.
Hříbě ze zlata
Věra Mertlíková
Hříbě ze zlata není klasická sword and magic fantasy, ale spíše historický román s prvky fantasy. Přestože Věra Mertlíková napsala navýsost dobrodružnou knihu, nebála se v ní věrně vykreslit reálie raného středověku a zakomponovat do nich slovanské mýty. Ani jedna z těchto ingrediencí není samoúčelná a nepřevažuje nad druhou. Naopak, perfektně se doplňují. A čtenář může jen žasnout, jak autorka dokázala dostupné informace o daném historickém období perfektně využít a provázat s fantasy motivy. Ostatně sama tomuto tématu věnuje nejedno slovo ve svém doslovu. To samo by stačilo na pěkný historický fantasy román, z domácího prostředí od domácí autorky. Ale Mertlíková šla ještě dál a příběh okořenila nádhernou, takřka skácelovskou poetikou.
Bez slitování
Miroslav Žamboch
První kniha zastihla Baklyho ve chvíli, kdy konečně splatil skoro všechny dluhy a k jejich definitivnímu pokrytí mu zbývá přijmout a dokončit poslední zakázku – doprovodit jistého účetního do vzdáleného města a pomoci mu (spíš jako ochranka než jako Dr.Watson) vypátrat, zda syn zámožného obchodníka nepropadl nekalým kšeftům. Hned po prvních pár stránkách je jasné, že se vše záhy zkomplikuje a že Baklymu nezbude nic jiného než se sítí intrik a spiknutí, jimiž je záhy obestřen, probít, jak se dá. Že za sebou nechá krvavou skrumáž a haldy zlámaných končetin, je nasnadě.
Rudá
Dalibor Vácha
Ačkoli jsou dialogy občas okořeněny drsnou hláškou či peprnějším výrazem, Dalibor Vácha jimi docela šetří. Možná i proto jeho svět a hrdinové působí velice realisticky, a to navzdory tomu, jak silným fantasy prvkem jsou nadpřirozené schopnosti esperů. Vlastně celá kniha jako by dýchala myšlenkou, že válka je nejen vůl, ale křiví charaktery a zbavuje nás lidskosti.
„Nedokážeme si představit, že by se situace vrátila k normálu. Zvykli jsme si na chaos, smrt, na šílenství. Nedokázali bychom žít v mírových podmínkách.“ (str. 214)
Oproti Šedé má Rudá díky pravidelnému střídání postav neskutečný spád, zároveň čtenář ještě více do hloubky poznává svět, v němž Váchovi hrdinové žijí a trpí. Tomu napomáhají stejně jako minule výňatky z dobového tisku. A jestliže Šedé někdo zazlíval, že klamala tělem a místo českých Avengers přinesla něco jiného, teď už ten pocit mít nejspíš nebude.
Planeta idiotů
Roman Bureš
Svět se mění pomalu a apokalypsa nepřijíždí v sedlech čtyř jezdců a za hlaholu andělských trub, ale plíží se pomalu jako zákeřný had. Nejdřív jen jako ojedinělé tváře ozdobené přiblblým úsměvem od ucha k uchu, po nějaké době následované živelnými defenestracemi, převýchovnými tábory, vyhynutím lidstva. Přitom v hrdinově retrospektivním vyprávění vše sledujeme pěkně krůček po krůčku. Společenská satira, postapo, ekologická agitka? Asi od všeho trochu. Ve vrcholných okamžicích však román připomíná Páralovu Válku s mnohozvířetem nebo Tmu Ondřeje Neffa. Planeta idiotů se řadí k tomu nejlepšímu a nejsilnějšímu, co Roman Bureš napsal, ale díky skvělému Říčařovu přednesu a totálnímu nasazení se vám příběh v audio verzi zaryje pod kůži možná ještě o pár centimetrů hlouběji než v psané formě.
Terry Pratchett: Život v poznámkách pod čarou
Rob Wilkins
Sir Terence David John Pratchett, OBE byl nejen neskutečně plodným autorem, novinářem a renesančním člověkem, ale také bojovníkem za právo na asistovaný odchod ze světa. Proto by se každý čtenář či posluchač, který se do této knihy pustí, měl připravit na to, že se dozví spoustu informací nejen o novinařině, včelařství, výrobě mečů, atomových elektrárnách, knižním a filmovém byznysu, ale také o životě s Alzheimerovou chorobou.
Často se budete smát nebo usmívat, mnohé z věcí, o kterých Wilkins píše, vás asi překvapí, a pokud milujete knihy Terryho Pratchetta, dozvíte se dost o tom, kde všude bral inspiraci při vymýšlení zeměplošských postav. Více než čtyřsetstránkový svazek není jen výčtem Pratchettových literárních úspěchů, ale velice intimním a mnohdy bolestivým pohledem na muže, který navzdory
degenerativní chorobě mozku dokázal čelit osudu a zapsat se nesmrtelně do srdcí čtenářů.
Psanci Scarlett & Browne
Jonathan Stroud
Tak tady ho máme. Albert Browne, mládeneček, kterého jakožto jediného přeživšího vytáhla Scarlett z havarovaného autobusu v lese kdesi nedaleko Cheltenhamu. Kluk s vizáží podvyživeného králíka a mentalitou malého chlapce je pro děvče s dobrodružnou povahou evidentní zátěží. A přesto se Scarlett rozhodne mladíkovi pomoci a dopravit ho do nejbližšího města. Tím se samozřejmě rozjede spousta nepříjemných událostí a příhod, které tuhle nesourodou dvojici nejen vzájemně připoutají, ale poženou je přírodními živly zničenou Anglií až na sám její kraj.
Jestliže byly nedílnou součástí všech předchozích Stroudových knih akce a humor, v příběhu Alberta a Scarlett je obojího vrchovatě. Držkatá, sveřepá a velice výbušná hrdinka to s novým parťákem nemá vůbec jednoduché a jejich slovní přestřelky jsou prostě skvělé. Důkazem budiž scéna, v níž jsou oba zahnáni pronásledovateli na ostroh nad řekou. Stejně jako Scarlett i Albert má svá tajemství. Navíc to ve světě, ve kterém není místo pro jakékoliv odchylky od normálu, může stát oba hrdiny život. Takže i v tomto směru je o zábavu a akci postaráno. Oba hrdinové jsou navýsost sympatičtí a čtenáře si záhy získají. Svět zatopeného Albionu je natolik pestrý, zajímavý a originální, že zaujme i otrlé čtenáře postapo románů, kteří byli odkojeni Malevilem a pro něž je Den trifidů stará vesta.
Kniha Psanci Scarlett a Browne je sice určena mladším čtenářům, ale bavit bude i dospělé fanoušky postapo příběhů. A nic na tom nezmění ani nevhodná obálka či místy trošku kostrbatý překlad.
Převzetí
Vojtěch Záleský
Mohlo by se zdát, že příběh skvěle odsýpá a že si čtenář užije pátrání plné přestřelek a automobilových honiček. Vždyť Paul a Meggie jsou takoví Bonnie a Clyde s nadpřirozenou schopností pod kabátem. Navíc se vše točí kolem mafiánského bosse, který si dělá naděje na ovládnutí města. Ale opak je pravdou. Pár přestřelek a honiček se v knize občas vyskytne a kvůli schopnostem hlavních hrdinů a jejich přátel není jejich popis pro slabé nátury. Ovšem většinu příběhu autor vypráví pomocí kostrbatých dialogů a plochých popisů bez špetky fantazie a invence. Tady měl zasáhnout odpovědný redaktor a text pořádně doladit.
Navzdory výše uvedenému má Převzetí co nabídnout – zajímavý, i když jen nedbale vykreslený svět velkoměstské galerky, hrdiny s nepěknou minulostí a napínavé pátrání okořeněné špetkou nadpřirozena.
Pérák: Jantarová komnata
Petr Macek
Na Jantarové komnatě je skvělý její béčkový feeling s odkazy na brakovou literaturu. Ať už jde o „vyšlechtěného“ supervojáka Fosforáka, armádu wehrmachtu disponující tanky i letadly či futurologické vychytávky směle odkazující na poslední film jistého archeologa s bičem v ruce a kloboukem na hlavě. Druhou její předností je takřka nepřetržitá akce a Koplova dynamická kresba. Znovu musím zmínit filmy s Indianou Jonesem, jehož eskapády divoké Pérákovy souboje s tanky, letadly a nácky připomínají. Svůj díl na tom mají i často netradičně dělené panely na stránce a formát 215 x 280 mm.
„Co jsi to provedl?!“ „Jak to mám vědět?“ (str. 46)
Zatímco Oko budoucnosti sledovalo Pérákův přerod z ochránce slabých v drsného mstitele a Petr Macek neváhal ukázat také hrdinovu lidskou stránku (protože co si budeme namlouvat, stažení z kůže a pokusy na vašem zuboženém těle jsou jedna věc, ale když vám zabijí ty nejbližší, to už je úplně jiný příběh), v Jantarové komnatě už je z Péráka jen drsný mstitel bez špetky soucitu a to jej jaksi zbavuje lidskosti. Pravdou je, že v závěru knihy projde jakousi katarzí, ale pro hrdinu, který má lidi inspirovat, je to trochu málo. Stejně tak nedořešená dějová linie s MAGISTRÁTEM ve velkolepém finále, v němž se uzavřou všechny příběhy z předcházejícího grafického románu, má hořkou příchuť v jinak opulentní hostině.
Závěrečným moučníkem jsou pak bonusy, v nichž oba autoři představí první vstup majora Vernera na komiksovou scénu (stalo se tak v komiksu Dechberoucí Zázrak 5), a čtyři zmenšené perokresby. Oproti šesti stránkám věnovaným tomu, jak se tvořil Pérák, jimiž čtenáře autoři oblažili minule, je to jen taková jednohubka, i když samozřejmě chutná.
Yarminův syndrom
Petr Heteša
Hrdina a vypravěč Yarminova syndromu Brett Machowski. Policajt ze staré školy, který se vzdal života v luxusních a přetechnizovaných horních patrech Baltimoru a tráví svůj život v Ground Zero – ghettu v podzemí města. Čtvrť, v níž žijí pokojně vedle sebe kočky a psi, je pro bývalého člena speciální žoldácké jednotky Salamandr a milovníka klasického rocku příjemným místem k životu. Vše se ovšem změní ve chvíli, kdy životem omláceného Bretta osloví jeho bývalá středoškolská láska, aby jí pomohl najít její ztracenou dceru.
Mohlo by jít o klasické detektivní pátrání, to by ovšem nesměl být autorem knihy Petr Heteša a Machowského bývalá spolužačka členka vědeckého týmu, který před sedmnácti lety zažil na planetě Rapponea blízké setkání třetího druhu. Kniha má i povedenou audioverzi.
Tanec na sopce
Petr Heteša
Petr Heteša se vrací po roce a je opět ve skvělé formě. Původně zamýšlenou povídku rozvinul zcela přirozeně. Díky tomu, že vystavil svého hrdinu časovému tlaku a zároveň ho vklínil mezi několik mlýnských kamenů, dokázal ze stokrát obehraného příběhu o záchraně dítěte vykřesat zábavnou akční jízdu plnou cynických hlášek a vtipných akčních scén a zahustit ji detektivním pátráním. Přesto se mu podařilo napsat příběh, který přes veškerou zábavnost dokáže přimět pozorného čtenáře k zamyšlení se i nad takovými otázkami, jako jsou etika vědeckého výzkumu či téma předurčenosti života každého jedince.
Oproti posledním dvěma či třem autorovým knihám tak může Tanec na sopce zanechat ve čtenáři mnohem silnější dojem.
Necrobox
Petr Heteša
Necrobox ze začátku působí mírně chaoticky. Stejně jako Jon poměrně dlouho nevíte, která bije, neboť autor přeskakuje mezi jednotlivými dějovými linkami jako Indiana Jones mezi důlními vozíky. Přesto je zábavné jeho eskapády sledovat. Autor má zápletku dobře promyšlenou a karty rozdal tak, že budete trnout v neustálém napětí, zda se Delaneyova přítomnost ve virtuálním městě neprovalí. Jon je totiž tak trochu neřízená střela, a navíc je děsně urputný. Naštěstí mezi zaměstnanci Atammiku funguje slušně systém službiček a protislužbiček, což mu hraje hodně do karet. Lidově řečeno: „Ty podrbeš záda mě a já je podrbu tobě.“ Pravdou ovšem je, že často nejde o drbání zad jako spíš rozkroku a i ti klienti, kteří si ve virtuálu plní svá přání, jsou pěkná čuňata. Jinými slovy spousta scén, na které narazíte, připomíná ze všeho nejvíc soft porno. V tomto směru se autor utrhl ze řetězu a asi ne každému se to bude zamlouvat.
Necrobox je zábavnou, lehce potrhlou četbou bez vyšších ambicí. Prostě pozdní Petr Heteša, jak ho máme rádi. A komu nevoní propocené kalhotky nebo erotické masáže, ten si může počkat rok na jeho další román. Třeba se autor trochu umravní a přepne zase z módu lehké pornografie do akčního nářezu. Anebo taky ne.
Tanec papírových draků
Petr Brožovský
Příběh je svižný a nabitý drsnou akcí i černým humorem. Má samozřejmě své mouchy. Chaotické přeskakování v čase, nijak zvlášť originální zápletku a taky to, že si k postavám nestihnete vybudovat vztah (umírají příliš rychle). Pokud vás ovšem baví rané knihy řezníka z Bruntálu, Oskara Fuchse nebo třeba Zabíjení Štěpána Kopřivy, bude vás Tanec papírových draků bavit nejspíš také. Ale kvality Bratrstva krve nebo Frosta od ní nečekejte. I v rámci béčkových akčních příběhů jde spíše o šedý průměr. Ale audiokniha a především Petr Brožovský a jeho přednes příběh posouvají o level výš.
2184: Pád Kaspické republiky
Neil Sharpson
Neil Sharpson přinášíí špionážní drama plné intrik, spiknutí a protispiknutí hodné Le Carrého. To samo by spolu s tísnivou atmosférou totalitního státu a skvěle vykreslenou psychologií postav vystačilo na zajímavé čtení. Ale autor se nezastavil jen u toho a v postavě Southa překládá čtenáři zamyšlení nad tím, kde je hranice lidství.
„Věděl jsem, že X měl duši. Cítil jsem ji. Cítil jsem jeho lásku a věděl jsem, že je to skutečné. Ale popis života ve virtuální říši…to pro mě byl ten největší objev.“ (str. 265)
Občas zabředává až příliš hluboko do filozofování a tehdy děj lehce stagnuje. Na druhou stranu tím dává čtenáři možnost prožít si s hrdinou stav existenciální nejistoty a ztráty všech dosud pevně ukotvených životních jistot. Není to veselé čtení, a to i navzdory příliš natahovanému a zbytečně optimisticky laděnému závěru.
V překladu Martina Královce přinesla Planeta 9 další zajímavý titul, který navzdory pomalému tempu nadchne fanoušky chytrých dystopií, které nutí k zamyšlení.
Ostravský páter
Marek Skřipský
Ostravský páter jsou příběhy z období velké hospodářské krize mezi roky 1928 a 1935. Mohlo by se zdát, že rázovitého Ostravska a především malebné obce Třebovice, kam páter Bronský začátkem roku přesídlil, se nezaměstnanost netýká. Přesto se nově jmenovaný numerář Opus Dei musel popasovat nejen s nadpřirozenými bytostmi, ale také se zoufalci, kteří hříchy proti božím i lidským zákonům spáchali spíše ze zoufalství. Zatímco v Ostravských mystériích se většina z osmi povídek točila kolem mytických bytostí, tady se autor, co se tajemna týká, docela rozmáchl a v samém závěru knihy pustil fantazii ze řetězu úplně. Byť se dá číst samostatně, navazuje zhruba tam, kde skončila Ostravská mystéria.
Vůle
Vjačeslav Buhajov
Každou epizodu kreslil jiný výtvarník, ale styl kresby Oleksije Bondarenka, Oleksandra Opary, Maksyma Bohdanovského i Oleksije Čerbaka jsou si navzájem natolik podobné, že kniha působí jako celek jednotně. Rozměry knihy (22 cm x 31 cm) dávají dost prostoru, aby vynikly nejen akční scény, které na mnohdy netradičně dělených panelech působí opravdu dynamicky.
Z komiksu Vůle sálá možná až přemrštěný patriotismus. A přestože se bez alespoň základních znalostí o první světové válce v ději možná nebudete moc dobře orientovat, jde o zábavný, čtivý a vizuálně pěkně zpravovaný příběh. Vzhledem k otevřenému konci se máme v druhém díle na co těšit.
V současné době Bondarenko a jeho tým připravují třetí svazek. Ten bude ještě brutálnější, realističtější a zajímavější. Autorský tým Vůle nejsou žádní troškaři a na svých stránkách thewill.com.ua pravidelně seznamují fanoušky se všemi projekty, na nichž pracují. Jedním z nich je i desková hra ze světa Vůle.
O dracích a Sedmi
Tereza Kadečková
Mohlo by se zdát, že Tereza Kadečková přináší jen další z mnoha dystopických vyprávěnek, v nichž není nouze o akci a boj o přežití. Ale její román (byť tyto ingredience nepostrádá) stojí především na perfektně vykreslené atmosféře beznaděje a strachu z pandemie. A na neskutečně živých a uvěřitelných hrdinech, kteří se s ní musí vyrovnat. Ti nejsou černobílí a mají spoustu chyb. Což je na nich velice sympatické.
Není to hezké čtení, humoru je v něm minimum, a člověk si nad těmi řádky vzpomene na to, co zažíval v uplynulých dvou letech. Zároveň však jde o ryzí postapo, se vším, co na něm mají jeho fanoušci rádi.
Je až s podivem, jak moc Tereza Kadečková autorsky vyzrála. To je vidět nejen na vyváženém tempu knihy, ale především na práci s postavami. Zkrátka a dobře O dracích a Sedmi svým čtenářů poskytne velice silný zážitek.
Dobrodruh Conan
Robert Ervin Howard
Služebníci Bit-Jakinovi, Za Černou řekou, Černý cizinec, Zambulští lidožrouti, Rudé hřeby, Vlci za hranicí. Některé povídky mohou i skalním Conanovým fanouškům připadat na první pohled neznámé, jiné naopak ne. Hned první povídka Služebníci Bit-Jakinovi u nás už vyšla, ale pod názvem Gwahlurův poklad. Ovšem původně vydaná verze byla poznamenána zásahy redaktorů a Howardových epigonů. Verze, kterou najdete v této knize, se drží originálu, jak ho Howard napsal. Zambulští lidožrouti vyšli v češtině pod názvem Zamboulské stíny. I zde se překladatel drží původního Howardova znění. Třetí povídkou, která došla zásadních změn, jsou pak Vlci za hranicí. Ti u nás sice také vyšli, ale ve verzi, kterou dopsal a přepsal Lyon Sprague de Camp. I tato povídka zde vychází v původní verzi poprvé. Pro skalní Howardovy fanoušky je pak určena část nazvaná Bonusy. V ní najdou nejen doposud nezveřejněné autorovy poznámky obsahující informace o místopise a politickém uspořádání Conanova světa. Dychtivý čtenář tu dále nalezne obě pracovní verze povídek Vlci za hranicí, obě osnovy povídky Černý cizinec, pracovní verzi povídky Rudé hřeby a dopis Peteru Schuyleru Millerovi, který byl spolu se svým přítelem Johnem D. Clarkem bibliografem Howardových příběhů o Conanovi. Z anglického originálu The Conquering Sword of Conan všechny povídky i bonusové materiály přeložil dlouholetý Howardův fanoušek Roman Tilcer. Práci na conanovských textech si před několika lety vyzkoušel na několika kratších povídkách, z nichž Sloní věž posléze vyšla v časopise Pevnost. Překladatel se držel Howardových původních textů, což ocení především skalní obdivovatelé nezdolného Cimmeřana. Běžného čtenáře pak potěší, že se vyvaroval všech zastaralých archaismů, a ačkoli zní povídky v jeho překladu moderně a jsou přístupnější dnešnímu čtenáři, nepostrádají drsnou poetiku.
Kniha hřbitova
Neil Gaiman
Kniha hřbitova, která získala například ocenění Carnegie Medal, je určena především mladším čtenářům. Nicméně dobrodružný příběh o dospívání a hledání svého místa na slunci zaujme i mnohé dospělé. Protože ozvěny Mauglího a Knihy džunglí i filmů Tima Burtona z ní dělají ideální vstupní bránu pro ty, kteří Gaimanovy světy doposud nenavštívili.
