Terry Pratchett: Život v poznámkách pod čarou přehled

12.01.2025

S málokterým autorem jsem ve svém životě strávil tolik času, jako právě se Sirem Terrym. Trumfnul všechny: Tolkiena, který toho napsal příliš málo. Kinga, který toho napsal až moc. Pratchettovky louskám od nějakých 17 let, kdy byla Zeměplocha v našich šířkách po rozpadu železné opony žhavou novinkou. Přečetl jsem od něj asi vše vyjma knih pro děti, včetně v knize zmiňovaných sci-fi prvotin .

A díky panu Wilkinsovi se nyní mohla poodhrnout opona a já mohl zjistit, jak to celé vznikalo. A už nikdy asi nebudu moci přečíst nějakou Zeměplochu, aniž bych si představit Terryho jak to "v kapli" ťuká do nějakého 8-bitu nebo PC, anebo jak text (v pozdních letech) diktuje Robovi. Taky už si nikdy nebudu stěžovat, že pozdní pratchettovky tak trochu nedrží pohromadě, protože budu vědět, jak jeho spolupracovníci lepili ty "kousky koberce", které z něj neurovnaně tryskaly i přes jeho nemoc.

A že byl Sir Terry asi poněkud svéráz, to je celkem jasné - všichni géniové někdy bývají nesnesitelní. Ale přes to všechno mi byl celou řadou věcí, které jsem se tady o něm dozvěděl, celkem blízký. Ať už je to obliba hry Manic Miner, krátká fascinace CB vysílačkami, myšlenkami o rozdílech mezi "horizontálním" a "vertikálním" bohatství, nebo hovory o astronomii s Brianem Mayem.

Pasáže o nemocech jsou vpravdě dojemné, a každý, kdo se někdy setkal s oběťmi dr. Alzheimera nebo komu někdo odcházel doma, bude určitě dojatý.

Zkrátka považuji Poznámky pod čarou za skvělý životopis. Po jeho přečtení mám pocit, jako bych Terryho osobně znal se všemi jeho klady i neduhy. Pravda je, že autor píše hodně do široka a některé popkulturní odkazy a reálie nám budou dozajista cizí - ale díky němu například nyní vidím jasnou paralelu mezi Baldrickem z Černé Zmije a des. Noblhochem.

99%

31.12.2024

Sakra, jak já jsem chtěl tenhle životopis chtěl mít rád. Terry Pratchetta jako autora mám neskutečně rád, jeho knížky formovaly moje čtenářské dospívání, ale z téhle knihy vychází jako podivný pošuk, který všechny a všechno ve svém okolí přejmenovává, vzteká se na své fanoušky, napadá lidi, kteří chtějí mít se Zeměplochou cokoliv společného (jako třeba autoři scénářů filmů), nebo je hrubý na svoji ženu. Buď byl opravdu nesympatický člověk, nebo je chyba v autorovi. Rob Wilkins, Pratchettův osobní asistent, totiž celý životopis upravuje k obrazu svém, snaží se psát s nadhledem a vtipně jako Pratchett, ale prostě mu to nejde. Ve finále už pak nesledujeme knihu o TP, ale o Robu Wilkinsovi. Celý text je velmi podivně soustředěný. Než abychom se dozvěděli hlubší info o psaných knihách, čtete celé kapitoly o Pratchettových autech, motorkách, sklenících... Pro tohle jsem si ale tuhle knihu přece nekupoval, že? Konec je samozřejmě emotivní a nepříjemný, ale nedokáže zachránit zbytek.