jan8470
komentáře u knih
Jejich temné plány: Díl druhý
James Tynion IV
Druhý díl série Jejich temné plány zodpoví většinu položených otázek, ale jestli z těch odpovědí bude čtenář moudrý, to už je jiná pohádka. Příběh je ještě temnější než v prvním díle a čtenáři se v něm dočkají tolika Batmanových vnitřních monologů, že je z nich bude bolet hlava. Přesto díky nim poznají, že Batman není jenom princem na bílém koni, ale mnohem komplikovanějším hrdinou. Na příběhu je také sympatické to, že si v něm Temný rytíř sáhne na dno svých sil a bude krvácet nejen jeho bankovní konto.
Tento svazek také obsahuje tři krátké příběhy BATMAN SECRET FILES č. 3, v nichž se objeví Green Arrow, Mr. Teeth a Gunsmith. Každý nakreslil jiný výtvarník a za každým stojí jiný scenárista. Tři kratičké jednostránkové fresky, v nichž se vrací James Tynion IV a Guillem March, hezky dokreslují hlavní dějovou linii.
Batman v druhém svazku Jejich temných plánů ještě více zvážněl a potemněl. Tím se stal sice dospělejším, nikoli však zábavnějším.
Jejich temné plány: Díl první
James Tynion IV
James Tynion IV se s ničím moc nemaže a vhodí čtenáře do rozjetého vlaku. Kdo neví, jak se stalo, že se místo Alberta stará o panství Waynů Lucius, a jaký že to smělý program pro přestavbu města Bruce Wayne má, ten se bude jen těžko orientovat. Něco málo snad vysvětlí pár flashbacků v závěru knihy, ale zbytek si bude muset nepoučený čtenář buď vygooglit, nebo si prostě počkat na další díl. Ale ono to vlastně ani moc nevadí, protože se k téhle akcí nabité taškařici stejně ještě tak dvakrát vrátí.
Při prvním čtení si totiž více než příběh bude čtenář užívat kresbu Guillema Marche. Ta je v detailech nadmíru precizní. Zároveň jsou však bojové scény v jeho podání dost dynamické, aby akčními filmy zhýčkaného čtenáře hodně pobavily. Teprve až při druhém čtení pomalu začne zpracovávat to obrovské množství informací, kterých se mu jakoby mimochodem dostává.
Jejich temné plány jsou hodně komplikovaným, nicméně pěkným příspěvkem do komiksů z Batmanovského universa, který ocení znalci, ale nováčci si v něm budou připadat trochu jako Alenka v říši divů.
Joker: Kniha třetí
James Tynion IV
Gordický uzel, který Tynion IV. v předchozích dvou knihách řádně utáhl, se pomaličku začíná rozmotávat. Klasická nástěnka se špendlíky a cedulkami pospojovanými provázky a čas, který Gordon tráví přemýšlením a zotavováním se z utržených zranění, přivedou bývalého komisaře k tomu, že Jokera najde ve sklepení jisté kanibalské rodiny z Texasu. Je tedy potřeba se vydat do okresu Hooper.
Naštěstí na tuhle fušku není Jimbo sám. Gordonovi kryjí záda bývalý kolega Bullock, Jimova dcera Barbara a její kamarádka. Dostanou se na texaské pozemky klanu Sampsonů dřív než Vangance? Na tuhle otázku dostanete odpověď až v samém závěru knihy. Stejně jako na otázky, kdo se skrývá pod maskou bojovníka Sovího tribunálu, jak s tím vším souvisí zločinecká organizace Síť a jestli Gordon Jokerovi ustřelí palici. Já věřím, že s rozuzlením budete spokojeni.
K výtvarné stránce není moc co říci. Snad jen, že je pěkné, jak Giuseppe Camuncoli citlivě pracoval na změnách, kterými Batmanův kostým během let prošel.
Minisérie Joker je plná zajímavých zvratů a odkazů na předchozí Tynionovy komiksy. Je to svým způsobem docela depresivní a zábavná jízda a jako akční kriminálka z batmanovského univerza funguje výborně. Ale pokud od ní čekáte velké vyprávění o Jokerovi, budete asi trošku zklamáni. Tahle série je především o Jamesi Gordonovi.
Joker: Kniha první
James Tynion IV
Joker navazuje na Tynionův komiks z roku 2020 The Joker War, právě proto Jim v retrospektivách znovu prožívá vše, co Joker provedl jemu a jeho rodině, a tím pádem je v komiksu pro samé vysvětlování málo místa pro akci.
Kresba Guillema Marche je dobrá a občas se v ní objeví výrazný nápad, jako například monstrózně pokřivený Joker, který se dívá na Gordona, když stojí nad hrobem svého syna. Tynion napsal Jokera dobře a zaujal mě, jen je škoda, že mu trvalo tak dlouho, než připravil skutečný příběh, a že nám toho v první knize dal tak málo.
Tato kniha obsahuje v podstatě čtyři sešity, protože pátý je flashback a dva dodatky jsou dříve vydané příběhy z jiných knih o Batmanovi. V nich Joker říká Baneovi, že je zklamaný z toho, jak dopadla dějová linie Baneova města, a další je postskriptem k The Joker War, tedy předehrou k tomuto spin-offu. Tento sešit měl být zařazen spíše na začátek knihy, než aby byl jejím závěrem. Takto druhá polovina komiksu působí poměrně zmatečně.
Joker – Kniha první může být pro ty, kdo čekali jeho velký návrat, mírným zklamáním a čtenáři, kteří nečetli Baneovo město či Soví tribunál, mohou být lehce zmateni. Stále však platí, že Joker neřekl své poslední slovo, takže se vyplatí počkat na pokračování.
Joker: Kniha druhá
James Tynion IV
Kniha druhá vzbuzuje ještě více otázek než předchozí díl. Joker prchl do Evropy a James Gordon ho hledá v Paříži. Bývalý policista se dostane do hledáčku místního podsvětí. Ne snad proto, že je bývalým policistou, ale z mnohem prozaičtějšího důvodu. Někdo povraždil vědecký tým, který v tajné laboratoři pod Montmartrem pracoval na projektu pro supertajnou zločineckou organizaci Síť. Rukopis opět odpovídá Jokerovi. Gordonovi se tedy po několika střetnutích s místní mafií dostane péče vrchního detektiva Isabelly Hallowsové. Než mu však tajná vládní agentka stačí učinit nabídku, vstoupí do hry další mocná figura – Vengeance. I tohle vražedné monstrum jde po Jokerovi. Na rozdíl od většiny ostatních pátračů však ví, kde se klaun ukrývá a co tam dělá.
V mrtvé zóně
Jakub Mařík
Tentokrát vstoupil autor takřka do hororových vod, a to především ve chvílích, kdy sleduje vzbouřence a mariňáky hrající si na schovávanou v nitru Molocha. To je osvěžující, nicméně každému fanouškovi série se to nemusí líbit. Naštěstí zde pravověrný ctitel military sci-fi najde i několik brilantních leteckých soubojů a díky tomu, že Jakub Mařík v pravidelném rytmu přeskakuje mezi jednotlivými aktéry příběhu, neztrácí děj na dynamice.
Na vztahy tentokrát zbylo prostoru ještě méně než minule, což je škoda. Zato se konečně dozvíme, co jsou Korzáři zač.
V Krvavém pásu
Jakub Mařík
Co by to bylo za military sci-fi bez bitev válečných lodí a soubojů muže proti muži na jejich palubách? Toho si je vědom i autor, a tak místo sáhodlouhých diplomatických diskusí vsadil na akci. Ta vypukne dřív, než vůbec jednání započnou. Jakub Mařík se drží stejného scénáře jako v prvním díle Ve stínu slunce. Zaskočení pozemšťané zpočátku dostávají dost na zadek, aby se zhruba v polovině knihy vzchopili a s pomocí odvahy a Sépianů poslali Korzáry tam, kam slunce nesvítí. Byť se dočkáme i jedné větší bitvy vesmírných korábů, většina akce se odehraje na palubách lodí a těžební stanice. Ostatně ani ta závěrečná bitva není tak opulentní jako u jiných autorů.
O to více se Jakub Mařík soustředí na jednotlivé hrdiny a čtenář si díky tomu uvědomí, že je autor nepoužívá pouze jako kanónenfutr. Nejzajímavější jsou však scény, v nichž se do boje s Korzáry pustí po boku lidí sépianští mariňáci. Ti jsou asi největší atrakcí tohoto dílu. Trochu více se také dozvíme o pozadí korzárských útoků a nahlédneme do nitra některých postav. Pravda, někdy je to trochu chaos a čtenář jen těžko rozpozná spojence od nepřátel. Ale to je asi tak jediná chybička.
Ve finále jde zase o kus poctivé military sci-fi, za kterou se Jakub Mařík nemusí stydět. Ba právě naopak. Román V krvavém pásu jasně potvrzuje, že si své místo po boku Jana Kotouče a Roberta Fabiana rozhodně zaslouží.
Ve větvích Yggdrasilu
Tereza Kadečková
Tereza Kadečková ve vyprávění využívá perfektní znalost severské mytologie. Jenže znalost mýtů je jedna věc, a vyprávět je nově a zajímavě je věc druhá. Naštěstí se autorka nespokojila jen s převyprávěním známých příběhů o Lokim a Thórovi, ale vydala se trnitou a strastiplnou cestou tvůrce příběhu. Samozřejmě se v něm setkáte se skoro všemi bohy a bohyněmi severského panteonu a užijete si odkazy na nejznámější legendy. Zároveň si vás však příběh získá lidskostí prodchnutými hrdiny (protože severští bohové nejsou žádní svatoušci), ale i vyprávěním o rodícím se přátelství a boji jedince s osudem.
Román Ve větvích Yggdrasilu se čte skvěle a čtenář nemá problém Agátě a Reginleif fandit. Protože tenhle příběh je především o hledání svého místa ve světě a boji s osudem, v němž se mistrně mísí dobrodružný příběh s lesbickou romancí a výše zmíněnými severskými mýty. Jako bonus pak autorka přihodila vtipnou povídku Píseň o Thrimovi, ale to už je jen taková pěkná třešnička na vymazleném dortu.
Krvavé Vánoce
Vlado Ríša
Rozsahem nevelká, přináší tato antologie výborné povídky skvělých domácích autorů, kteří vám ukážou Vánoce v trochu jiném světle. Renomovaní autoři jako Neff, Mostecký či Lukačovičová v ní však září více než jiní.
Prázdnota
Michaela Merglová
Příběh se dotýká takových témat, jako je obchod s lidmi, přistěhovalectví, korupce státních úředníků a policie. Hodně připomíná filmy, jako jsou Špína Londýna nebo Východní přísliby. Není to veselé čtení a fantastické prvky zde zastupuje pouze schopnost hlavní hrdinky. Pokud tedy někdo čeká další Prokletou věž, jen v jiných kulisách, bude asi trošku překvapený. Tady jde o komplikovanou vztahovku říznutou silnou dávkou deprese a kapkou detektivního pátrání. Zároveň je to příběh o tom, že cesta do pekla bývá často dlážděna dobrými úmysly.
Poměrně dost dlouho trvá, než se čtenář dostane do děje. Popis neutěšeného města plného špíny a ilegálních přistěhovalců z celého světa protkaný výčtem Rebečiných zmatených vzpomínek na její začátky v Metropoli zabral autorce prvních zhruba šedesát stran, ale do děje zrovna nevtáhne. Ovšem ve chvíli, kdy vstoupí do hrdinčina života výše zmíněná záhada, příběh začne nabírat na obrátkách a ve svých nejsilnějších okamžicích připomíná ty nejdrsnější kriminálky.
Prázdnota možná neoplývá originálně pojatým světem či inovativní zápletkou, ale Michaela Merglová zajímavě zpracovala bolestivá témata dnešní doby a vytvořila postavy, které nešustí papírem. Jestli je to hodně, nebo málo, to už se musí každý čtenář rozhodnout sám.
Píseň války
Michaela Merglová
Píseň války je nebývale dospělá hrdinská fantasy, v níž čtenář prožije epické bitvy a napínavé chvíle, ale zároveň je to příběh o přátelství, hledání svého místa ve světě a o tom, jak je potřeba čelit důsledkům svých předchozích činů. Merglová své hrdiny nešetří a nedá jim nic zadarmo. Ty tam jsou slovní přestřelky mezi bardem a drakobijcem z Písně oceli. Tohle je prostě jiný příběh a ne každému se to musí líbit.
Ať už pro vás bude Píseň války příliš temná, nebo ne, oceníte autorčin vypravěčský um a schopnost skvěle propojit všechny tři knihy. Nezapomněla ukončit ani jedinou dějovou linii, všechno, co s hrdiny prožijete, je logickým vyústěním předchozích příběhů, a i když možná budete nad osudy oblíbených hrdinů plakat, nakonec si řeknete, že to přesně takhle mělo být. Navíc před dívkou, která – jak sama přiznává – neumí střílet z luku a mečem by si usekla nejspíš nohu, musí člověk při popisu bitev, bojů muže proti muži a válečné vřavy prostě smeknout. Tady je vidět, že ani v tomto směru Merglová v žádném případě přípravu nezanedbala.
Sečteno a podtrženo, díky Písni války se Delavská trilogie může zařadit k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v žánru hrdinské fantasy napsáno. A to není málo.
Krev, monstra a cukroví
* antologie
Každý zkušený editor moc dobře ví, že vánoční sborník má být pestřejší než štědrovečerní tabule a že musí obsahovat více povídek než babiččina spíž druhů vánočního cukroví.
Proto se ve více než šestisetstránkové knize sešlo hned devatenáct povídek, jejichž autory spojuje láska k fantastice pevněji než papírový řetěz na vánočním stromku. Jejich povídky září všemi odstíny fantastiky, takže tabule je to více než bohatá. Editoři si se sborníkem opravdu vyhráli, proto v něm nechybí medailonky autorů, z nichž se čtenáři dozvědí nejen to, které z jejich dosud vydaných knih by si mohli nechat nadělit pod stromeček, ale také to, jaký mají autoři vztah k svátkům míru a pokoje. Případně jakým způsobem tráví vánoční čas. Každý medailonek je navíc okořeněn úryvkem z některé známé vánoční koledy. Ty však doznaly značných změn. Zkrátka a dobře, i díky takové drobnosti je radost tuto jinak hojně opomíjenou část sborníků a antologií číst.
Hezká je také trojice receptů z Kuchařky pro monstra a příšery. Pomyslnou poslední sladkou tečkou této opulentní hostiny je však procítěná předmluva šéfredaktora časopisu Pevnost Martina Fajkuse.
Vánoční sborník Krev, monstra a cukroví strčí hravě všechny jiné antologie do chlívku s oslíkem a kravičkou.
Afterpunk
Jonáš Ledecký
Oba výtvarníci mají dost odlišný styl, přesto se skvěle doplňují. Nejlépe je to vidět v povídkách, které si rozdělili na půl. Suchánkova kresba je filmovější, a díky tomu skvěle vyniknou všechny akční scény. Ledeckého kresba je mnohem spíše punková, přesto je v ní patrný velký cit pro detail. Tlumené, střízlivé barvy k jím kresleným příběhům sednou stejně dobře jako baseballová pálka do ruky nájezdníka. Ostatně o tom, jakou péči oba kreslíři projektu věnovali, se čtenář může přesvědčit v sekci Afterparty, která je plná náčrtků opatřených komentáři obou výtvarníků.
Jedinou vadou téhle pěkné a originální sbírky je trošku nešťastně zvolená posloupnost povídek. Jednostránkové povídky jsou totiž řazené na konec knihy, a ta tím pádem vyznívá trochu do ztracena.
I přes nevelký rozsah je Afterpunk důkazem, že i našinci umí udělat postapo komiks světové úrovně.
Joker: Svět
Štěpán Kopřiva
Joker: Svět překvapí mnohem pestřejší výtvarnou stylizací než tomu bylo u batmanovské antologie. Kvalita povídek je také o dost vyváženější a některé vyloženě mile překvapí. Ve finále jde o další pěkný přírůstek do DC universa a je dobře, že se díky nakladatelství CREW dostal také k českým čtenářům. Ovšem Samostatnou kapitolu tvoří povídka Kafka, pivo, semtex, kterou najdeme zhruba v půlce knihy. Jestliže v DC zadali scenáristům napsat příběh s lokálním Jokerem, Štěpán Kopřiva to splnil hned na 300 procent. V povídce, v níž se na konkurs na českého Jokera dostaví hned tři uchazeči, najdete všechna klišé, která vás v souvislosti s Českou republikou i její historií a popkulturou napadnou. Chcete vyloupení České národní banky, folklórní festival, Kafku, Golema, Jaromíra Jágra? Štěpán Kopřiva a Michal Suchánek vám to dodají v úhledném a na světové úrovni graficky zpracovaném balíčku, a navíc s parádní pointou. Prostě jestli jejich povídka není tím nejlepším kouskem v této povedené antologii, ať mě zavřou do Arkhamu.
Sochaři masa
Jakub Hoza
V první polovině knihy autor rozehrává komorní konverzační drama, v němž nikdo z osazenstva stanice neví, co může očekávat od ostatních, a paranoiou nabitá atmosféra by se dala krájet řeznickým nožem. Nejde tu jen o neustálý pocit nevysvětlitelného strachu, který sedí všem přítomným, čtenáře nevyjímaje, za krkem. Dojem, že nikomu z hráčů nevidíte do karet, čtenářský zážitek ještě umocňuje. A to navzdory tomu, že je díky několika šikovně umístěným flashbackům před aktéry blížící se tragédie o krok napřed.
Druhá část knihy pak přechází plynule v horor, za nějž by se nemusel stydět ani jeden ze scenáristů kultovních snímků Věc či Vetřelec. Ale i zde autor drží opratě skvěle rozjetého příběhu pevně v rukou, aby ho dovedl zdárně do cíle.
Jakub Hoza používá dávno provařené ingredience. Prokleté sídlo s temnou minulostí, postavy bez větší hloubky, zato skrývající své záměry, osudové setkání a démonické zlo. To vše tady již bylo v tolika variantách, že se ani spočítat nedají. Navíc je zjevné, kde bral pro svou knihu inspiraci. Ale ono to vlastně ani moc nevadí, protože autorská invence, kterou do příběhu vložil, a vypravěčské postupy, které použil, dělají ze Sochařů masa zatraceně čtivý příběh, který ocení nejen fanoušci drsné fantasy, ale i ctitelé hororů.
Jako sama smrt
Jakub Hoza
Jakub Hoza jako správný pokerový hráč odkrývá karty postupně a až do samého konce nutí čtenáře přemýšlet nejen o tom, kdo a jak zemře, ale také kdo kým opravdu je.
Pokud bych měl knihu Jako sama smrt popsat třemi slovy, byla by to špinavá, brutální a místy zvrácená fantasy. Explicitní násilí totiž umí autor vylíčit opravdu excelentně. A nejde tu jen o popis rvaček na život a na smrt, někdy je schopen zabrousit až k splatteru toho nejhrubšího zrna, či takřka lovecraftovskému hororu.
Tahle kniha není rozhodně pro každého. Ale ti, kdo si užili takové filmy jako Kosti a skalp či Osm hrozných, nemají proč váhat. Jen snad stojí za upozornění, že čtenáři autorovy prvotiny nebudou závěrem tohoto románu překvapeni tak moc jako čtenáři Hozou dosud nepolíbení. Možná jim naroubovaní na Theatre Macabre naopak přijde vyloženě zbytečné.
Píseň severu
Michaela Merglová
Minangar i Cuchenan dospěli a možná proto je příběh druhé knihy sevřenější. Byť se na první pohled tváří zase jako povídkový román, opak je pravdou. Tentokrát bude mladý válečník bojovat s obrem a zlou čarodějnicí, řešit detektivní záhadu a především čelit tajemnému princi, který zosnoval plán na ovládnutí Dussu. Píseň severu je mimo jiné příběhem o tom, jak si udržet své místo na slunci, a také o lásce a zodpovědnosti. Možná proto je tak dobrý.
Led
Jacek Dukaj
Na první pohled by se mohlo zdát, že je Led především dobrodružným románem verneovského střihu plným Teslových vynálezů a okořeněným spoustou spiknutí, protispiknutí a frenetické akce. Na to vše samozřejmě také dojde, ale rozhodně to není stěžejní náplní knihy. Tou jsou především dialogy prodchnuté myšlenkami polského filosofa Tadeusze Kotarbińského, což často z textu dělá spíše filozofický traktát. Když k tomu přičtu styl vyprávění využívající přechod z ich-formy do er-formy a ještě do středního rodu, který působí značně odosobňujícím dojmem, a neskutečné množství rusismů a autorem vymyšlených nových slov a termínů, můžu říci, že se Led nečte zrovna lehce.
Dukajův Led je typickým příkladem přesahu mimo fantastiku takže dokáže uspokojit i náročnější čtenáře. A to především svou vícevrstevností, neboť nabízí nejen zajímavý příběh a originální svět, ale také spoustu úvah o historii, politologii, náboženství, filozofii a etice. Ovšem musíte být trpěliví a dát mu čas.
Ďáblův hřbet
Honza Vojtíšek
Hned v úvodu autoři servírují brutální scénu incestního znásilnění. To snad aby se čtenář nenechal mylně unést myšlenkou, že bude Ďáblův hřbet čtením pro slečinky. Vojtíšek a Kučera naopak během času ještě přitvrdí a je jedno, jestli jde o útok medvědice, znásilnění, či závěrečný masakr, k němuž muselo nevyhnutelně dojít. Přitom ani zdaleka nejde o samoúčelný proud násilí. Každá taková scéna buď posouvá děj někam dál, nebo přispívá k budování tísnivé atmosféry.
S tou pracují autoři lépe než s postavami. Ty jsou bohužel až příliš šablonovité. Statečný velitel, který se snaží vše řešit, pokud možno s chladnou hlavou, osvícený a racionální felčar, fanatický kněz, k nim přidejte stádo tupého selského lidu, a máte hotovo. To je ovšem asi jediná slabina knihy.
Mezi silné stránky knihy patří naopak dobře vykreslené reálie období vrcholného středověku, hutná a skvěle vygradovaná atmosféra a pěkně vykreslený boj člověka s přírodou. To vše dělá z Ďáblova hřbetu víc než tuctový slasher. Ostatně, po dočtení knihy si mnohý čtenář s hrůzou uvědomí, že největšími bestiemi nejsou divoká zvířata či démoni z lesů, ale lidé.
Hrdinové
Stephen Fry
Fry se chronologicky se věnuje známým i méně známým hrdinům od Prométhea po Iásona. Ne každý je tak proslavený a známý jako Herákles, kterému Fry věnoval asi nejvíce času, ale i méně známé hrdiny, mezi něž patří například Belleofon, dokáže autor přiblížit tak, že si je zamilujete. Oni totiž všichni ti Perseové, Oidipové a Orfeové jsou nejen stateční, ale také neskutečně lidští a chybující. Stephen Fry má pro jejich slabost pochopení, a díky tomu má i čtenář šanci je poznat mnohem lépe než v hodinách dějepisu. Jak řekl jednou spisovatel Jan Kotouč: „Dějiny jsou nuda, ale když se zpracují do dobrého příběhu, je to vlastně velká zábava.“ Obě knihy jsou toho jasným důkazem.
