jan8470 komentáře u knih
Aga navazuje přímo na Rudého vrabčáka. Rozhodně skvělé čtení- dozvíme se mnohem víc o Chanech. Ve finále je to mnohem vážnější příběh, než by se dalo čekat, ale rozhodně nepostrádá akci a humor.
Kdysi jsem ji slyšel u kamarádky jako audioknihu (tenkrát ještě na vynilu) a zážitek to byl neskutečný. Po letech jsem si ji přečetl a už to nebylo tak silné. Ta dramatizace příběhu hroozně moc přidala. Přesto si myslím že jde o jednu z nejlepších s touto tematikou.
Já si užil příjemnou časovku z Rudolfinské Prahy. Dcera zase originální dobrodružný příběh s hrdinkou co se snaží čelit ne zrovna skvělému osudu.
Ten pohled do dob kdy se Sovětským svazem bylo na věčné časy a nikdy jinak je dost depresivní. A paní Pelikánovou jsem obrečel. Prostě skvělá kniha. Zdena Salivarová je výtečná vypravěčka a Denisa Barešová se role Jany Honzlové zhostila skvěle. " Ani jeden posudek nebyl příznivý. ani jeden nebyl podepsaný." Z téhle knihy vám bude jasné, že žádný socialismus s lidskou tváří neexistuje.
Přestože chvíli trvá, než Watson rozestaví figurky na herním plánu, čtenář se nenudí ani chvilku. Epický masakr na prvních stránkách knihy záhy vystřídá seznamování s hrdiny a antagonisty a než se čtenář naděje, už s napětím sleduje, kdy a kde se červené nitky jejich osudů protnou. Pravda, ti které Zagar vyslal po stopách uprchlé lučištnice, nejsou zrovna neostřejšími tužkami v penále. Ovšem to je jedna z mála slabin knihy. Jinak příběhu vládnou perfektně vykreslené charaktery hrdinů i antagonistů, mezi nimiž funguje chemie na výbornou. Příběh sám je nabitý akcí, boji v arénách a dějových zvratů, které nenechají čtenáře vydechnout. Watson má své znalosti o Keltech v Británii z první ruky a umí je i patřičně prodat. Na pozadí ryze hrdinského fantasy příběhu tedy vykreslil svět starých Keltů, který je nejen uvěřitelný, ale neskutečně barevný a zábavný. Ovšem Válečník je také příběhem, v němž druidové věští z dětských vnitřností, brutální mučení je na denním pořádku a hrdinové klejí jako pohani. Zkrátka Věk železa, byť je čtivý, není knihou pro citlivější povahy. Větším problémem než potoky krve a velké množství vulgarit by mohl být pro některé čtenáře jazyk, kterým se Angus Watson svůj příběh rozhodl vyprávět. Občas při čtení narazí na slova, která se do drsné fantasy z doby železné moc nehodí. Nestává se to často, přesto sousloví jako večírkové šaty či pozdravy čau a ahoj čtenářský zážitek trochu kazí. Pokud však čtenář překoná tuto drobnou překážku a když odpustí autorovi jistou šablonovitost hlavních záporáků, užije si perfektní grimdark fantasy která ho nenechá vydechnout.
Vráža a Jake chytnou za srdíčko nejen fanoušky metalu, ale každého ctitele dobrých příběhů s přesahem. A to jsem ještě nezmínil, že mají na Spotify povedený soundtrack. Daniel Warren Johnson profanoušky metalu na stránkách a panelech ukryl pěknou řádku easter eggů a odkazů na ikony žánru. A komu by to bylo málo, může se dlouhé hodiny kochat galerií alternativních obálek, z nichž každou zdobí logo jiné metalové kapely. A fajnšmekři z řad Johnsonových fanoušků najdou v knize obsáhlý autorův skicář.
Vyhýbám se tomu, abych recenzoval knihy kamarádů nebo dobrých známých, takže ani u Sudetenlandu neudělám výjimku. Ale pár slov přeci jen napíšu. Spíš proto, abych si urovnal myšlenky.
Když mi Leoš ještě před vydáním knihy psal, že se mi Sudetenlad bude líbit, tak jsem si říkal, že jsem zvědav, jak téma sudetských Němců uchopí. Bez mučení přiznávám, že se mi knížka nejen líbila, ale zhltl jsem jí takřka na jeden zátah a to navzdory tomu, že jsem se ve spletitých vztazích Bittmanova klanu dost ztrácel a že mě v závěru knihy autor donutil zařvat, že ho nenávidím, praštit pěstí do stolu a začít vzteky brečet. Pak jsem se samozřejmě uklidnil a došel k závěru, že tenhle příběh nemohl skončit tak, že hrdina odjíždí s dívkou v sedle do západu slunce. Kdo Leoše znáte, nebo jste o něm alespoň četli, tak víte, že je jednou z jeho profesí žurnalistika, a na knize je to hodně vidět. Byť je příběh zasazen do alternativní minulosti (odsun Němců nebyl tak definitivní, jak ve skutečnosti byl), díky článkům z dobového tisku, a autorově znalosti období po roce 1989 velice věrohodně. Jestli ta alternativa byla nutná, to nevím. Detektivní zápletka tohohle druhu se pravděpodobně mohla udát i v pohraničí které bylo vysídleno úplně, jen by se nejspíš vše odehrálo dříve a asi trochu jinak, jak ukazuje například román Zdivočelá země. Ale to je vlastně fuk. Leoš v knize znovu otevírá (pokud kdy bylo toto téma uzavřené) téma křivd spáchaných při odsunu Němců po Druhé světové válce, nastiňuje jejich osudy v Socialistickém Československu a naznačuje, jak by se s nepokoji v Sudetech pravděpodobně vypořádala tehdejší posametová vláda. Ale to je jen jedna z linek knihy. Tou druhou (alespoň myslím) je zamyšlení nad tím, jak moc nás ovlivňuje historie a jak těžké může být se s ní vyrovnat. Mě osobně kniha oslovila natolik, že jsem si k Benešovým dekretům a celé problematice poválečného odsunu začal dohledávat odborné publikace.
Jaké je to objevovat nový život a novou civilizaci? Jaké z toho mohou vyvstat etické otázky? Máme právo zasahovat do přirozeného vývoje jiné civilizace? Tohle jsou otázky, které se vám mohou vybavit při čtení dobrodružné a svým způsobem originální sci-fi Jejich moře. Je fajn že ji James L Cambias zasadíl pod mořskou hladinu a je skvělé, že nezapomněl na špetku humoru. Je to hodně čtivá a zábavně vystavěný příběh o střetu lidí s hned s dvěma mimozemskými druhy. Navíc fotoluminiscenční obálka Tomáše Kučerovského je opravdu krásná. Že nakladatelství Planeta 9 vydává skvělé knihy tak nějak všichni víme. Jejich moře je toho zářným příkladem.
I když mě Kagen ze začátku dost štval a mrzelo mě jak furt fňukà a uchlastává se, a navzdory tomu že by kniha snesla zeštíhlení o sto stránek, jsem strašně smutnej že mám dočteno. Proč? Protože Maberry svou poctu Elrikovi a Lovecraftovským božstvům vystavěl tak, že jsem si užil každou stránku a druhou půlku knihy jsem zhltl za tři dny. Pád velké říše, zamyšlení nad historií a propagandou, brutální souboje a prastará božstva. Prostě dark fantasy ze staré školy která nezklame.
Znáte to, najednou si vzpomínáte na každý patník, a každý patník si zase pamatuje na to, jak jste u něj cestou zvraceli." (Martin Goffa - Jizvy a šrámy)
Pro mě letos nejlepší antologie a to byla konkurence fakt silná. Jestli si myslíte že znáte venkov, tak se pletete. Jedenáct povídek, v nichž hrají roli nejen tajemství a strach, ale především život jaký je nám městským lidem vzdálený. Při čtení vás bude příjemně mrazit. Jediná z povídek není slabá, nebo hloupá. Každá pojímá venkov a jeho specifika jinak. Některé povídky se nesou v takřka detektivním duchu a vězte, že nejde jen o ukradené slepice. Jiné balancují na pomezí psychologického thrilleru a další zavání magickým realismem či urban fantasy. Všechny ale dýchají tajemstvím a hutnou atmosférou.
Pro mě byl život za hradbami města vždycky tak trochu dirty spanish village, po přečtení antologie Osiřelo dítě se na něj budu koukat jinak, s hrůzou, děsem a strachem....
Za projektem BRSRKR stojí herec Keanu Reevs. Příběhy o prokletém, nesmrtelném válečníkovi, jehož touha zabíjet je nesmírná přinesla trilogie, kterou vydalo nakladatelství Comics Centrum. To nyní vydává prequel. Byť se trilogie odehrává v současnosti,BRSRKR Krvavá pouť zavede čtenáře do přehluboké minulosti.
„Přišel jsi sem jen proto, abys zemřel, odporný hlavonožče!“
Povídka Symfonie zkázy zastihla barserkra Unuteho na dvoře krále bájné Atlantidy. Příběh si roztomile pohrává s Lovecraftovským mýtem a nadchne všechny fanoušky žánru meč a magie.
„Je darem bohů… Nebo prokletím, když nebudeme opatrní.“
Druhá povídka se jmenuje Padlá říše a i její scénář jako by Howardovým příběhům z oka vypadl. Tentokrát tu ovšem hraje prim nikoli monstrum, ale žena a to manželka krále pouštního města Olosu. Oba příběhy jsou svižné a nepostrádají pěkné bitevní scény a zajímavou pointu. Tento příspěvek do světa komiksu BRSRK se nese v Conanovském duchu a já jako fanoušek příběhů meče a magie jsem si obě povídky užil. Kdo má rád příběhy meče a magie, tyhle povídky si užije.
Stěhování do nového bydliště může být solidní horor. Nielsovi je připisována zásluha na tom, že se hororový komiks opět dostal na výsluní, ale Parcela 13 je oproti jiným jeho příběhům jen takovým nekomplikovaným, byť značně krvavým přírůstkem do rodiny.
Taková pěkná horororová jednohubka.
Už je to dávno co jsem knihu četl a tehdy jsem z ní byl nadšený. dnes? Inu, lehké rozpaky. Rozhodně oceňuji fan servis, i když těch odkazů na různá dobrodružství R.Š. bylo na mě trochu moc. Zařazení děvčat? Díky bohu za to. Kniha má silné momenty, celá cesta po řece, první a druhé setkání s Netopýry. Naopak celá zápletka s demýtizací Ježka v kleci mi přišla jako hereze, stejně jako to jak beztrestně se Stínadla otvírají Druhé straně. Některé dílčí zápletky vyzněly do ztracena a některé postavy nebyly moc prokleslené. Ano, dívám se na tebe Martino Hamouzová. Najednou ten kult ghetta a nebezpečné čtvrti mizí a to je mi sakra líto. Ale Hanča knihu zhltla a děsně si ji užila. Takže za mě cajk i když je to trochu hořký konec jedné éry mého života. "Žlutá je barva naše!"
Poslední tajemství Jana Tleskače podle Hanči.
Hanču bavily Amazonky a holky všeobecně. Kvitovala s nadšením odmaskování Široka a otevření se Stínadel světu považuje za fajn věc. Náznaky milostné aférky jí přišly taky fajn. Celá záležitost s titulním tajemstvím ji neoslovila a vyla jí dost ukradená.
Inu, jiná doba, jiné děti.
Pár dobře poskládaných slov vyvolá občas mnohem víc děsu než hektolitry krve a davy nemrtvých.
Byt ve městě Naga. Kratičká recenzička.
Minimalistické duchařské příběhy Pancho Alvareze vynikají strohostí, přímočarou a údernou pointou a lehce melancholickou atmosférou. Chvilku před tím než jsem knihu otevřel, jsem dočetl hororový komiks Parcela 13. a ten byl ve výsledku mnohem méně děsivý než tyhle kratičké povídky. Alvarez si knihu sám ilustroval a jeho ilustrace jsou stejně znepokojivé jako ty příběhy. Ale hodně záleží kde je budete číst. Čím tišší a prázdnější místo, tím víc na vás budou působit.
Překladatelka Lucie Lukačovičová odvedla skvělou práci a Martin Štefko z Nakladatelství Golden Dog knize věnoval velkou péči. Křídový papír je prostě křídový papír. Takže díky oběma za tenhle zajímavý a originální střípek z filipinského literárního a hororového světa.
"Jestliže zahlédnete, jak k vám v noci oknem
nakukuje žena bez tváře, není to cool. Ani trochu."
Bezděčného detektiva Otu Finka u nás začalo znovu vydávat nakladatelství Mystery Press. Obálky si vzal na starost Jaromír 99 a jsou parádní. Ale kdyby vbyla knížka blbá, ani parádní obálka ji nezachrání. Cesta pro vraha (stejně jako všechny detektivky Jaroslava Velinského) rozhodně blbá není. Ota Fink se v ní vydává hledat kolegyni která zmizela cestou na podnikový lyžařský zájezd a bude to pátrání docela divoké. Velinský (stejně jako například v knize Volání odnikud) těží ze své trampské minulosti a tak se dostaneme spolu s Otou mezi ty pravé osadníky. Kromě detektivní zápletky, Velinského knihy zaujmou především jemným humorem a vhledem do období let padesátých a šedesátých. Byť Ota s trampy kamarádí, bere je trochu s rezervou a k osadnímu životu má hodně daleko, takže jeho glosy na tohle téma rozhodně pobaví. Navíc je to trochu střelec a dobrodruh, což je u hrdiny vždycky plus. a protože se v knize dost cestuje vlakem, i ilustrační foto je z kupé vlaku Českých Drah:-) Za mě další skvělá retro detektivka. Kterou můžu jen doporučit.
Takže tu máme temný takřka dystopický svět dýchající steampunkovou estetikou a hrdiny kteří jsou pouze loutkami v něčí hře o moc. To co zajímavé knize a čtivému vyprávění podráží nohy především, nejsou ani tak mezery v příběhu a nelogičnosti v chování jednotlivých postav, ale především rádoby archaický jazyk, kterým se autor snaží podpořit atmosféru a verneovského ducha.
Knihu jsem četl v době kdy mi umřela máma a černý humor a nadsázka které knihu definují mi hrozně pomohly. Proto mám rádost že se Lionet dočkal profedionálně načtené audioknihy. Aleš Procházka ji totiž načetl skvěle.
Pro ty kteří audioknihám neholdují.
Kniha obsahuje osm případů, které Lionet buď vyřešil, nebo k jejich objasnění radou či dopisem přispěl. Kromě povídky Případ boží spravedlnosti sice čtenář neopustí břehy Anglie, přesto jde o pestrou směsici kuriózních zločinů, v nichž vystupují oživlí mrtví, záhadní tvorové či duchové světců. Jana Maffet Šouflová je Ellis Petersová domácí fantastiky, ale je s ní mnohem víc legrace. I v těch nejtemnějších chvílích si autorka nechala dost prostoru tu na ironickou hlášku, jindy na trefný a vtipný popis nějaké budovy či některého z aktérů příběhu. Oproti Svitkům z Londýnského mostu je v povídkách o Lionetovi mnohem více fantastických prvků a vůbec je to takové příjemně švihlé čtení, v němž autorka neváhala zajít až k hranicím absurdní frašky. Lionet sám je však velkou záhadou a ani chytře rozmístěné narážky na jeho minulost nepomohou čtenáři zjistit, co je vlastně zač. To ovšem autorce nebrání rozehrát spoustu skvěle vypointovaných a černým humorem sršících scén. Jednotlivé příběhy jsou propojené prology Thomase Collinghama, takže byť jde o soubor povídek, působí kniha celistvě. Každá povídka je také opatřena takzvanými Dodatky pro zvídavé, v nichž se čtenáři dozvědí více o historických postavách, které v dané povídce vystupují, či o okolnostech jejího vzniku. Byť v žádném případě nejde o historický román, je na knize vidět, že má autorka nastudovaný nejen místopis, ale také dějiny Anglie a život v období středověku.
Každá správná fantasy má mít mapu a Lionet jich obsahuje hned několik. Kromě mapy Anglie na předsádkách v knize najdeme mapky všech měst, v nichž se jednotlivé příběhy odehrávají.
Kniha je, jak už to u nakladatelství Straky na vrbě bývá dobrým zvykem, vybavena pevnou vazbou, kupou pěkných ilustrací a krásným snímatelným přebalem, škoda jen nedbalé redakční práce u první a páté povídky. Autorka si knihu sama s láskou ilustrovala, a tak je radost sbírku Lionet a jiné podivné případy držet v ruce a číst.
Milost! jsou v podstatě takoví Přátelé v BDSM kabátku. Dvojka je o to vtipnější, že Alan a Alison prožívají takové eskapády, že by jim je mohli Rachel, Monica, Phoebe, Joey, Chandler a Ross závidět, a nebo taky ne. Pro fanoušky série nebude příběh Alana a Anne zklamáním a pro nováčky by se mohl stát příjemnou vstupní branou do světa, v němž jsou provazy stejně silné jako vztahy křehké.
Klapzubova jedenáctka v podání Davida Novotného
Nejsem fotbalovým fanouškem a fotbal nehraji ani amatérsky. Přesto mám ke knize Eduarda Basse velice kladný vztah. Už v dětství jsem k téhle fotbalové pohádce, v níž se na fotbal pohlíží sice s nadhledem a humorem, ale především s láskou přilnul a rád se k ní vracím. Od roku 1922 kdy vyšla poprvé, byla pro uši posluchačů nahrána hned nebo v rozhlase odvysílána hned několikrát. Za zmínku jistě stojí nahrávka Supraphonu, který ji vydal jako vícehlasou četbu, ale většina z nás si ji pamatuje v nezapomenutelném podání Karla Högera. Před pár dny vyšla Klapzubova jedenáctaka znovu, tentokrát v audio vydavatelství OneHotBook s hudbou Ondřeje Brouska. Režie se ujal Michal Bureš a role vypravěče fanoušek Sparty, jehož srdce bije pro fotbal už od klukovských let, herec David Novotný.
Novotný, je živel a oproti uhlazenému Höegrovi se pustil do interpretace nesmrtelného a nadčasového Bassova textu s vervou a nadšením, hodnou útočníka valícího se ke konci druhé půle nerozhodného zápasu na branku soupeřovu. Je neskutečnou radostí poslouchat jak interpret s vervou komentuje zápasy slavného týmu. Robert Záruba by mu mohl závidět. Ale v Klapzubově jedenátce najdeme i vážnější pasáže. V těch Novotný dokáže patřičně zvolnit a dodat jim tu správnou atmosféru. Například ve chvíli, když chlapci z Klapzubova mančaftu začnou s tátou řešit rozpuštění týmu, vtiskne této scéně takovou osudovost, že z toho posluchače až zamrazí. Jsem moc rád, že Klapzunbovu jedenáctku načetl, nebo spíš bravurně odehrál právě David Novotný, intuitivní interpret a fotbalový fanoušek od pánaboha. Jeho láska ke hře těší a rozčiluje generace fandů již od 2. století př. n. l. je cítit z každého slova, každé věty.
„Chceme bdíti nad tím, aby hra hlavou nebyla nijak zanedbávána, a doufáme, že po čase, až nám nebeský Soudce odpíská konec, bude score Anglie vysoké a každý při tom uzná, že jsme hráli fér. K tomu nám pomáhej Búh!“
Starožitníci Kuba Nedomý a kyborg Dědek Čuchák jsou největší machři na roboty v celém měsíčním habitatu Arkádie. Něco takového, jako je Bejby, ovšem za celou dobu kolonizace Měsíce nikdo neviděl. Každý robot vznikl v továrně na výrobní lince. Bejby je ale jiný. Je to vtipné a lepší než Ultimus. Zlatý pomeranč je směsí toho, co mají čtenáři na příbězích z Arkádie nejraději. Akční dobrodružná jízda s příměsí detektivního pátrání, sci-fi propriety, humor a velká porce satiry. To první pramení z šikovně vybudované zápletky, v níž se vyskytuje vše, co máme na Arkádii rádi, a to včetně všech vedlejších postav a technických vychytávek. Humor tentokrát zajišťuje především série gagů plynoucích z toho, že se muži opravdu neumí starat o superchytré a supersvéhlavé dítě. A šlehy satirického biče směřují na hlavy fanatiků a extremistů.
Zlatý pomeranč je chytrým a zábavným dobrodružným sci-fi románem, který svým starším bratříčkům rozhodně nedělá ostudu.