jan8470 komentáře u knih

Poslední ohlédnutí za románem Rochus
"Ta holka v mikině je možná jen obyčejná turistka, která navštívila Prahu. Anebo je to nájemný zabiják s tváří anděla."
Moderní román na hranici magického realismu je nejen vyprávěný z pohledu hned několika hrdinů, ale hlavně je perfektně provázaný. Jde o vícevrstevný text plný citlivě zakomponovaných odkazů nejen na popkulturu, ale i historii. Dá se číst jako cestopis (protože cestování v něm hraje velice významnou roli), ale také jako příběh o nájemných zabijácích. Krejčík, který je žánrově jen těžko zařaditelný, tady skvěle propojil to, čemu snobsky říkáme vyšší literatura s literaturou žánrovou. Pokud se vám líbí kniha Probudím se na Šibuji tak nemáte proč váhat. Román Rochus je se svými více než 700 stranami autorovým nejdelším dílem. Snoubí se v něm Krejčíkova láska k cestování a fantastice, s jeho citem pro uměleckou literaturu. Přitom jde o čtivé a svěží dílo, v němž naleznete nejen akci a atraktivní kulisy či mytické bytosti, ale také zajímavé myšlenky. O popkulturních odkazech nemluvě. Umně spředený příběh o profesionálních zabijácích však stojí nejen na hravé autorově imaginaci a jemném humoru, ale především vypravěčském umu. Rochus se tak směle může zařadit po bok knihám Neila Gaimana na straně jedné, či Murakamiho na straně druhé.
Pro mě je Rochus na české fantastické scéně překvapením roku a nedivil bych se, kdyby se ocitl v nominacích na ceny Magnesia Litera.

1 25.11.2024

Autorem písně Čtyři způsoby jak zavraždit milou je známý tramp, písničkář a v neposlední řadě vydavatel a spisovatel Kapitán Kid.
Většina milovníků detektivek ho zná však pod jeho občanským jménem. Ano, Kapitán Kid je Jaroslav Velinský a Jaroslav Velinský je duchovním otcem bezděčného detektiva Oty Finka.
Sympatický soustružník, který sice nenechá žádnou sukni na pokoji, ale zároveň má pod čepicí, si od roku 1984 kdy vyšlo jeho první dobrodružství, získal srdce mnoha fanoušků detektivek. Tyhle klenoty české detektivky znovu vytáhlo na světlo boží nakladatelství Mystery Press, které jako první knihu ze série vydalo jeden z jejích nejpopulárnějších dílů - Strašidlo minulosti.
Zájezdový autobus n. p. Pragokov zastaví v osamělém hostinci, v němž Ota Fink rozpozná někdejší brigádnickou ubytovnu, kde kdysi prožil svou první lásku ke krásné Lucii. Vybaví se mu krásné vzpomínky a po návratu do Prahy jde po Luciiných stopách. Zjistí však, že dívka je mrtvá… Ota se vydává po stopách vraha. Jenže stopa už dávno vychladla a pátrání v socialistickém Československu roku 1959 bude pěkně zapeklité.
Velinského detektivky si už dávno říkali o audioknižní zpracování, Strašidlo minulosti se jí jako první z nich dočkalo díky audiovydavatelství Tympanum letos.
Knihu načetl herec a zkušený interpret Libor Hruška a v jeho podání je Velinského už tak vtipná a napínavá detektivka koncertem pro uši. Ota není žádný drsňák, a Hruškův jemný hlas se k němu opravdu hodí. Ale Finkovky nejsou jen o Otovi. Bezděčný detektiv Otakar při svém pátrání po Lucii potkává nesčetné množství různých postav a postaviček a každá je trochu jiná a vyžaduje po interpretovi jiný odstín hlasu. Tady Hruška předvedl pestrou paletu jedinečných charakterů a každému z nich vtiskl svébytný tón. Zkrátka a dobře, v jeho podání je radost ty dialogy poslouchat. Hudební jazzový doprovod pak skvěle načtený příběh perfektně doplňuje.

7 25.11.2024

"Po lodi se potlouká dvakrát zemřelý malomocný, na plachtách se objevují podivné symboly, někdo zmasakruje všechen dobytek chovaný na palubě. Vinen může být úplně každý. Dokonce i démon."
Knihu jsem dostal od Kristýny Sněgoňové a ta má fakt dobrý vkus. Ovšem nečekejte žádného Patricka O'Briana. Tohle jse spíš mysteriozní thriller mixnutý detektivkou. Odehrává se na lodi plující roku 1634 z Batávie do Amsterdamu a už jen výňatek z anotace ukazuje, že to slavný vyšetřovatel Samuel Pipps nebude mít snadné. Mix neobvyklého prostředí a zapeklitého případu byl natolik zábavný, že jsem těch 500 stran zhltl za dva dny.

1 25.11.2024

V knize Velice dlouhé schody se bezděčný detektiv Ota Fink zamotává nejen do nástrah ženské náruče, ale především do nového pátrání. Jak s tím vším souvisí krásná žena úspěšného fotbalisty a co ta hlava zakopaná na jednom z dvorků na rozhraní Vršovic a Nuslí? Podaří se Otovi vyřešit případ záhadných zmizení a zároveň zbavit podezření z vraždy krásnou Barboru Konvickou? A co o tom všem ví zadumaný dlouhán, tajemný „fantom“ Dlouhých schodů? Není snad vrahem on sám? Další z výborná detektivka Jaroslava Velinského plná napětí, ale také svérázného humoru. Nakladatelství Mystery Press prostě válí.

Těžké duše
Johaness má nakročeno k padesátce, za sebou ošklivý rozvod, a ve střídavé péči dceru která jak už náctiletá děvčata bývají, hledá samu sebe, což je pro tatíka fakt dost na ránu. Prošel si vším možným, včetně sexuálního harašení, jehož cejch si na sobě stále nese. Živí se vyklízením bytů a svůj volný čas věnuje návštěvám Alzheimerem stižené matky a sebelítostnými stavy. Ale se životem je potřeba se porvat. Naštěstí má náš hrdina partu kamarádů, kteří s ním sdílí lásku k heavy metalu. Jsou to sice taky životní ztroskotanci, kteří současný svět přestávají chápat, ale když se Johaness šťastnou náhodou dostane k elektrické kytaře, pokusí se spolu s ním vzkřísit k životu metalovou kapelu, se kterou kdysi v mládí s nadšením vystupovali.
Tolik k anotaci. Ke knize samotné řeknu, že je smutná, místy dost depresivní a mnohdy až křehce dojemná, jako sám život. Je vidět, že autorka není jen životní teoretik a necucá si své postřehy z prstu. I když za sebou nemám sexuální delikt, nejsem rozvedený a nezemřela mi sestra, přesto jejímu Johanessovi v mnohém rozumím. Při čtení jsem si často říkal „ Ty vole Ivo, to je tak přesný.“ Ano, i muži mají své sny, strachy a fobie. A stárnoucí muži o to víc. „ Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou ,jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde se musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. „ Johaness je normální chlap a já mu rozumím, stejně jako jeho frustraci ze sebe sama chápu i jeho komplikovaný vztah k dceři. „ Můžu ti nějak pomoct?“ Vysoukám ze sebe a potím se. Hlavně nic nepokazit. Ptát se, ale ne moc. Nehodnotit. Netlačit na pilu. „Snad to budu umět.“
Vlastně vůbec nechápu jak Iva Hadj Moussa dokázala tak perfektně vyhmátnout mužskou duši. Před tím prostě smekám. Ale abych nemlel jen o vztazích a duševních pochodech, které jsou logicky nedílnou součástí knihy. Velká část románu je věnována vzniku a klopýtavému znovuzrození Johanessovy kapely Heavy Souls.

9 25.11.2024

U nás od něj vyšly jen tři knihy. Jejich hrdinou a vypravěčem je ochlasta, notorický kurevník, belfastský novinář a v podstatě debil Dan Starkey. Zatím jsem četl jen knihu Zpropadení páteři v níž je Colin vyslán meteorologicky vlhký, avšak pokud jde o alkohol prý suchý ostrov – s tajným úkolem. Má zjistit, co je pravdy na tom, že se na ostrově narodil nový Mesiáš. Zjistí, že místní Mesiáše sice uctívají, ale že je to holka a že její matka, matka Boží, kouří cigarety B&H. Ověří i fakt, že s prohibicí to tu myslí smrtelně vážně, ale jeho starý dobrý černý humor ho přejde, když se okolo něho začne vraždit. Začnou se dít věci a nepřestanou do poslední stránky.
Směs irského patosu, dost drsného humoru a náboženského fanatismu byla dost výbušná.

25.11.2024

hra o město Duluth je to, oč tu běží. Forever a čtyři vojáci jsou vysláni do sněhem zaváté Minnesoty, aby zlikvidovali Hockovy jednotky, a raketová sila, která obsluhují. Tahle vojenská operace nejen že ukáže, nakolik je takový Lazarus nezničitelný, ale také přivádí na scénu Cassey Barretovou kterou jsme opustili na konci dílu Selekce. Zatímco Forever a její jednotka na zdánlivě sebevražedné misi likvidují jednoho Hockova vojáka za druhým, Stephen se v roli nového vůdce klanu topí v nerozhodnosti. Naštěstí má k ruce vědecký tým vedený svou sestrou Bethany, a ten má našlápnuto najít protijed pro hlavu rodiny Malcolma. Politické pletichy jdou v tomto díle stranou a vše se soustředí na výše zmíněnou vojenskou operaci, přesto si pozorný čtenář může povšimnout jemných náznaků, ze kterých se dá vytušit, že ani Johanna Carlyleová nechce zůstat stranou dění.

Jed posunul příběh zase o kousek dál, ale zdaleka ne všechny otázky byly zodpovězeny. Navíc závěrečný twist znovu otevřel téma, které čtenáře trápí od prvního dílu téhle povedené série. Kdo je sakra doopravdy Forever Carlyleová?

25.11.2024

„Sekera Yggdrasilu… Zrovna tobě nemusím říkat, co ta potvora dokáže.“

Nechci prozrazovat, kdo se k sekeře dostane první a hlavně proč jí všichni chtějí. Ale mohu říci, že se v knize seznámíte nejen s její historií, ale i s jejími sourozenci. Kromě tradičních mluvících hlav se můžete těšit na ultimátního žraloka, jízdu na jelenu nebo náčelnici motorkářského gangu, která je drsnější než Lagherta ze seriálu Vikingové. Čeká vás spousta vtipných dialogů a černého humoru. A protože je tu někdo, kdo si s ní potřebuje srovnat účty, vrátí se i June. Je to hodně hodně Tarantinovský příběh, a to myslím jako poctu scénáristovi.

Vizuál hodně připomíná sérii Transmetropolitan. Fowler působí jako karikaturista a jeho kresba je tudíž ještě více ujetá než Leomacsova. Chvilku může trvat, než si na ni zvyknete. Ostatně, o tom jak probíhal vývoj designu komiksu, se můžete přesvědčit v šestistránkové bonusové části.

Jeden by předpokládat, že vymyslet příběh, který by byl důstojným pokračováním Hillova Košíku plného hlav snad ani nejde, ale opak je pravdou. Lednička plná hlav je toho důkazem.

1 25.11.2024

Šlechta má historické souvislosti i dobové reálie perfektně nastudované a navíc si zvolil téma, kterému se skoro nikdo nevěnuje. Tím samozřejmě myslím Vlachy nebo Italy žijící v období vlády Rudolfa II. v Praze. Díky autorově precizní přípravě se o této stránce naší historie dozvíte opravdu hodně. Občas však při líčení historických souvislostí sklouzne jeho hrdina ke školometskému výkladu, který spád děje dost narušuje a místy až nudí. Když například Jakub spěchá přes Staroměstské náměstí, neopomene čtenáři povědět pár vět o Staroměstském orloji a Mistru Hanušovi. Jindy zase neváhá autor zastavit průběh šermířského souboje, aby rozebral všechny bojové postoje a finty, které oba soupeři použili, načež celý výklad ukončí větou: „Teď se můžete vrátit o pár odstavců zpátky a přehrát si celou situaci.“ (str. 270) Na jednu stranu je fascinující, kolik věcí o šermu a dalších dobových reáliích autor ví, na druhou stranu by jich více než malou část mohl směle přesunout do oddílu vysvětlivek, který stejně najdete v závěru knihy. Pak by detektivní pátrání mělo mnohem větší spád.

„Těmi ošumělými ulicemi musí kráčet muž, sám morálně neošumělý, muž nepošpiněný a bez bázně. Takovým mužem musí být detektiv v tomto druhu příběhu. Je hrdinou, je vším. Musí být celý muž, normální a přitom neobyčejný muž. Je osamělý a je hrdý tím, že s ním budete jednat jako s hrdým člověkem, nebo budete velmi litovat, že jste ho kdy spatřili… Myslím, že kdyby takových jako on existovalo víc, dalo by se ve světě žít mnohem bezpečněji, a přitom ne tak nudně, aby nestálo za to v něm žít.“ (Raymond Chandler)

Jakub Jelínek by mohl být přesně takovým prototypem soukromého detektiva. Válečný veterán, urputný ve svém pátrání, muž, který se nebojí vzít do ruky zbraň, ale zároveň se nestydí dodržovat morální kodex. A vlastně on svým způsobem i takový je, dokonce občas přihodí nějaký ten ironický komentář. Problém ovšem je, že je v něm toho cynismu a ironie méně než školometského poučování. Je to vážně škoda, protože takhle je Šlechtův vlašský salát sice stravitelnější než vývary páně Vondruškovy, ale méně výživný než Steinovský biftek Červenákův. A vážně tu nemluvím o potocích krve v ulicích. Podtitulem Italského gambitu je slogan Nebezpečná Praha Rudolfa II., a pokud autor přidá v chystaném druhém dílu na nebezpečí a tísnivé atmosféře a ubere na zajímavých, ale spád děje zdržujících popisech, nemusí přidávat hektolitry krve a čtenáři tu přesto budou mít hodně kvalitní historickou detektivku, kterých je v našich vodách stále strašně málo.

25.11.2024

Ta se točí kolem tajemného klanu, který se snaží navrátit rovnoprávnost zvířatům, a lovců, kteří sice zraněného Geralta zachránili, ale jako protislužbu chtějí využít jeho zaklínačské schopnosti. Všechno je samozřejmě trochu složitější a ne všechny bestie nosí zvířecí kůži. Ekologicky laděnou moralitku občas prozáří suchá hláška nebo skvěle ztvárněná bojová scéna. Jinak jde spíš o průměrně odvyprávěný příběh na stokrát omleté téma. Od Sztybora jsem sice čekal trošku víc, ale díky pěkné kresbě a zajímavému záporákovi si Divoká zvířata fanoušci Zaklínače mohou s radostí zařadit do knihovničky vedle jejich povedenějších bratříčků. A ti náročnější čtenáři můžou doufat, že se Geralt vrátí příště v trošku lepší formě.

25.11.2024

Ačkoli se série převážně skládá z na sobě navzájem nezávislých příběhů, sleduje osudy výše zmíněného rónina, který v průběhu roku 1700 nastoupil na post otamešiho. Asaemon je mezi obyvateli města považován za ztělesnění spravedlnosti a smrti, protože meče testuje na tělech živých i mrtvých odsouzenců. Zároveň je pro občany Eda záhadou, neboť sice působí ve funkci „vládního úředníka“ a vlastní dům, přesto se odmítá oženit a založit rodinu, zároveň se řídí svým vnitřním morálním kodexem.

První, více než sedmi set stránkový svazek přináší jedenáct povídek. První z nich vypráví o tom jak se Asaemon stal otamešim. Druhý příběh ukazuje Jamadovu soucitnou povahu, a to navzdory tomu, že má popravit dívku, která ho v mládí připravila o panictví. Ve třetí povídce se setkáme se slepým masérem a jeho nevěrnou ženou, čtvrtá nám představí hodně vychytralého masového vraha. V pátém příběhu se seznámíme s vášnivou žhářkou. Šestá je příběhem sofistikované pasti, v níž se mladý Asaemon ocitne… A tak bychom mohli pokračovat až k závěrečné povídce. Ale to by bylo zbytečné, tento výčet bohatě stačí k tomu, abyste pochopili, že se povídky nezaměřují pouze na Asaemona, ale především na lidi, se kterými se při své práci setkává. Přestože jsou to z valné většiny příběhy zločinců, které připraví o život, nejde ve většině případů ani tak o klasické detektivní pátrání jako spíše o vyprávění o tom, jak se stalo, že se dostali pod popravčí meč. Stejně jako u Ogamiho Itta z knihy Osamělý vlk a mládě tato setkání Asaemona i čtenáře často přimějí k zamyšlení.

Obrázky jako ze starých dřevorytů

Na manze Šógunův popravčí (stejně jako na jiných titulech) s Kazuo Koikem spolupracoval Goseki Kodžima 小島 剛夕 jehož kresba odpovídá tradičním japonským kresbám mnohem více než tvorba většiny současných kreslířů mangy. Odpovídá tak mnohem více době, v níž se Asaemonovy příběhy odehrávají. Zároveň je jeho kresba natolik realistická a násilí jím ztvárněné natolik explicitní, že bych své třináctileté dceři tuto mangu rozhodně nepůjčil.

Navzdory tomu je však Šógunův popravčí asi nejlepším titulem, který v edici CREW Manga letos vyšel, a já doufám, že ačkoli jde vlastně o uzavřenou sbírku povídek, vydá nakladatelství CREW i další svazky této skvělé série.

1 25.11.2024

Tak jako se společnost po pádu socialistického bloku vyrovnávala s deziluzí, i sci–fi a její autoři museli zpracovat takto vzniklou krizi identity. Tou se v podstatě stal žánr dystopie a právě jemu je věnována čtvrtá část této monografie. I tato kapitola zpracovává téma na několika úrovních, včetně části věnované jednotlivým autorům a jejich dílům.

Nejobjevnější však bude pro mnohé čtenáře část věnovaná dieselpunku v níž se Krejčík věnuje nejen definování tohoto žánru, ale především jeho projevům v současné žánrové literatuře. Tady narazíme na jména jako Jan Kotouč, Petr Schink či Petr Stančík. Ale autor nezapomíná ani na zástupce dieselpunku v jiných zemích.

Stručné a výstižné shrnutí Krejčíkovy monografie pak přináší závěrečné shrnutí.

Vzhledem k tomu, že je monografie Budovat ráj – Bourat peklo odborným pojednáním, jsou všechny texty samozřejmě náležitě ozdrojovány a kniha disponuje jmenným rejstříkem. Pomyslným bonusem pro fanoušky fantastiky pak jistě budou přepisy autorovy korespondence s Josefem Pecinovským, Petrem Stančíkem, Janem Kotoučem a dalšími autory.

25.11.2024

V třetím díle rozehrál Rucka diplomatickou šarádu plnou intrik a tím trošku upozadil Forevřin problém s pátráním po tom, zda je opravdu dcerou Malcolma Carleye. Otevřel nám však svět Lazarů, protože na tohle setkání rodin dorazili také oni. Je fascinující vidět, že tito supervojáci mají také city, vášně, emoce a dokážou navázat přátelství. Zápletka s Jonahem je samozřejmě také parádní. A byť jde o příběh, který stojí především na dialozích, dočkáme se i prolité krve a tradičního závěrečného twistu, který nám nedá spát, dokud nakladatelství CREW nevydá další díl. O Larkově kresbě se nedá říct nic nového, ale překvapil mě tím, jak skvěle a dynamicky pojal závěrečný šermířský souboj, aniž by si vypomáhal nestandardním řazením panelů, jak tomu bývá u současných komiksů zvykem. Tady si vystačil s tradičním řazením obdélníkových a čtvercových panelů a filmového dojmu docílil pouze svou perfektní kresbou.

Jak se píše v anotaci: „Konkláve je kniha, v níž se odehrávají křehké společenské a politické tanečky.“ Ale je to zábavný a hodně, hodně zajímavý candrbál.

25.11.2024

Batman: V žáru smrti je skvělý a originální komiks, který nesedne každému. Ale pokud vás neuráží vidět své oblíbené komiksové hrdiny v netradičních rolích a vaše srdce tepe v rytmu noirových filmů a kriminálek, je tohle Chaykinovo o Breretonovo temné Gothamské blues stvořené přímo pro vás

25.11.2024

Nechci v žádném případě tvrdit, že v Hartmanové máme druhého Tolkiena, ale rozhodně se nebojím říct, že jsou Kosti pod mechem nejlepší domácí hrdinskou fantasy od ukončení Delavské trilogie Míši Merglové. A je fuk, že její hrdinové mají na hlavě rohy a humoru asi tolik co pan Spock.

„Po všem, co mi otec o minotaurech vyprávěl, jsem čekal něco jiného. Něco víc. Myslel jsem, že budeš jako hrdina z příběhů.“ „Hrdinové z příběhů končí mrtví.“ (str. 330)

Přesto, že se Nerghanův příběh v knize uzavírá, je jasné, že všechny hrdinské písně ještě nebyly vyzpívány – a já doufám, že se Zuzana Hartmanová mezi minotaury vrátí. Ostatně dodatky, které si autorka připravila na stránce s bonusovými materiály, to jasně naznačují.

4 25.11.2024

Silvestri napíná čtenáře hned od první stránky, kdy mu ukáže potlučenou a svázanou Harley Quinn, aby ho hned vzápětí uzemnil Batmanovým soubojem s drsným nindžovským monstrem. Vlastně celý příběh je vystavěn tak, že má čtenář díky pohledům do doupěte hlavního záporáka pocit, že je před Batmanem o krok napřed. Ale to je samozřejmě krutý omyl. Scénárista není žádný začátečník, a ví, jak dávkovat informace a budovat napětí. Lehce zmate stopy a navíc použije časový limit, který musí pátrači dodržet, takže při čtení budete tajit dech. Jako Batmanovská detektivka s několika pěknými dějovými zvraty funguje tedy příběh na výbornou. Silvestri pojal Destruktivní duo velice tradičně. Nevypočitatelný, šílený a neustále hláškující Joker, bezhlavě zamilovaná Harley a Batman, který se musí rozhodnout, zda bude nadále tím temným rytířem, nebo nechá na povrch vystoupit i svou lidskou podstatu. Zkrátka a dobře, jestli bude bránit své město s rukama zaťatýma v pěst, nebo také vstřícně otevřenýma.

Gotham goticky temný

Silvestri je velmistr kresby tuší, proto Destruktivní duo působí díky stínování a pečlivé kresbě mile starosvětsky. Ale kdyby zůstalo jen u tuše, byly by mnohé panely značně nepřehledné. Proto si k práci na tomto komiksu přizval Arifa Prianto, který skvělou kombinací teplých a studených barevných tónů obrazy oživil a dodal jim ještě větší hloubku. V této kombinaci působí obraz navýsost plasticky, aniž by postrádal detaily. Souborné vydání se honosí pevnou vazbou a pěkným snímatelným obalem, ale také řadou bonusů. Mezi nimi najdeme celý komiks pouze v černé a bílé, ale také autorův doslov a obsáhlou galerii alternativních obálek od nejslavnějších komiksových kreslířů.

Batman a Joker: Destruktivní duo je jedním z nejzdařilejších příspěvků do batmanovské knihovničky, a dost možná i nejlepší od vydání Millerova Návratu Temného rytíře.

25.11.2024

Je zajímavým a z pohledu českých čtenářů rozhodně příjemným překvapením, že naprostá většina autorů zasadila své povídky do českého či slovenského prostředí. Ať už jde o výtečnou povídku Vlaďky Sacké Poslední kapka, která je vezme se svým hrdinou na humanitární misi na Ukrajinu, či humoristickou povídku Michala Březiny o novináři, který se rozhodl vyzpovídat slavného spisovatele. Naopak do malého slovenského městečka, které se brzy změní v kremační pec, nás ve své černohumorné povídce Krátká letní brigáda zavede Mark E. Pocha. Těmto příběhům však dominuje naprosto famózní hororová a přesto s notnou nadsázkou pojatá povídka Petra Bočka – Archiv, v níž bezezbytku zužitkoval své zkušenosti z práce archiváře.

„Z první řady se ke stropu vznesl červený balonek. Sálem se ozvalo jakože vyděšené zaječení. Ten chlápek v kostýmu Pennywise je dobrej, usmála se Sára a nemyslela tím Billa Skarsgårda, třebaže i ten stál za to.“ (str. 293)

Jedním ze zadání ze strany editora nebylo pouze nacpat do povídek co nejvíce odkazů na Mistrova díla, ale také v nich nějak zachytit atmosféru, kterou fanoušci na jeho knihách milují. Obojí se povedlo Miroslavu Pechovi, který citlivě a především navýsost civilně vypráví v povídce Klauni příběh dvou životních ztroskotanců, i Madle Pospíšilové Karasové, která pro změnu zavítala do jednoho léčebného zařízení, aby nám povyprávěla s originalitou a vtipem jedno z nejohranějších rodinných dramat. Editor Aleš Richter ve své černohumorné povídce Dívka, která měla ráda Stephena Kinga pro změnu ukazuje, kam až takové fanouškovství může zajít. Pro opravdové fajnšmekry jsou pak v knize zastoupeny dvě perličky z per Karla Doležala – Miss misantropie a Tomáše Martona – Muž, co nikdy nezemřel. Při jejich čtení si fanoušci Kingovy bibliografie přijdou na své. Běžný čtenář však odkazy na Mistrovo dílo v těchto povídkách rozklíčuje jen s nápovědou.

Přesto, že se editor a autoři snažili o to, aby si knihu užili nejen fanoušci a znalci Kingových knih, platí zde rovnice – čím víc máš načteno, tím víc tě povídky budou bavit. Přesto je antologie V královských zahradách krásnou poctou příběhům Stephena Kinga a ukázkou toho, že se mu čeští a slovenští autoři vyrovnají, protože dobrou povídku nedělá slavné jméno, ale dobře odvedené spisovatelské řemeslo.

7 25.11.2024

Mohlo by se zdát, že Sztybor v Baladě o dvou vlcích pouze zkopíruje a lehce upraví slavnou pohádku O Červené Karkulce, ale naštěstí tomu tak není. Jeho příběh je vystavěn spíše podle vzoru, který ustanovil ve svých zaklínačských povídkách Sapkowski. Vlastně jde o detektivní pátrání, v němž se Geralt snaží zjistit, která ze sporných stran říká pravdu, a dříve než oddělí někomu hlavu od těla, pokouší se oddělit zrno od plev. Ti, kteří vyrostli na povídkách Zrno pravdy, Menší zlo či Otázka ceny, asi překvapeni nebudou. Pro čtenáře, kteří se s anachronickým zaklínačem setkávají poprvé, bude nejspíš nepříjemným překvapením, že tady Geralt máchá mečem výrazně méně často než Henry Cavill. Ale právě proto, že není Balada o dvou vlcích přímočarou řezničinou, nýbrž chytře vystavěným detektivním příběhem, v němž zbylo místo pro špetku humoru a několik dějových zvratů, je tenhle komiks čtivější než předchozí díly série. Možná ho ale ocení spíše staří kozáci, kteří s Geraltem trávili večery nad knihou, než před obrazovkou monitoru.

Výtvarnou stránku komiksu naopak ocení fanoušci herní série. Především proto, že oba hlavní aktéři jako by vypadli, ze hry Zaklínač: Divoký hon. Tlumené barvy k ponurému příběhu sednou jako loutna k Marigoldovi. Občas až Mignolovská kresba působí také pěkně, a dobrý dojem z kvalitního komiksu kazí snad jen příliš chaotické a přeplácané stránky, v nichž se Montolló snaží přiblížit Marigoldovy duševní pochody. Galerie alternativních obálek je ovšem pestrá a zajímavá.

Poslední zásek.

Fanoušci zaklínače se konečně dočkali kvalitního příběhu, který by nedělal ostudu mezi původními zaklínačskými povídkami, ani jako vedlejší quest v počítačových hrách.

2 25.11.2024

Sztyborův komiks obsahuje všechno, co na Cyberpunku 2077 milujeme. Technologie, augmentace, gangy i korporace. Je sice pravdou že Miltech tady figuruje pouze jako jakýsi velký bratr v pozadí a hlavní roli v příběhu hraje proslulý gang Valentinos, ale pro potřeby stočtyřstránkového komiksu je to dostačující. Příběh sám je ovšem drsný jako šmirglpapír, a i na takto malém prostoru se v něm dočkáme několika opravdu pěkných dějových zvratů. Navíc jej Sztybor vystavěl jako solidní antickou tragédii, takže si ho užijí i náročnější čtenáři. Vlastně funguje dobře i bez toho, abyste znali hru.

„Důvěra je posvátná věc. Korporace ani vlády si ji koupit nemůžou. Vždycky jsem si myslel, že věřit se dá jen vlastní rodině. Vlastní krvi. Ale tys to musela všechno posrat.“

Dobrý příběh je jedna věc, můžete však psát jako samotný William Gibson, ale bez šikovného kreslíře vám vypravěčský um bude platný jako kyberpunkerovi odpálený implantát. Proto Sztybor spojil síly s nadaným španělským výtvarníkem Jesúsem Hervásem a koloristkou Giulií Brusco. Hervás si futuristickým světem kyberpunku pohrál již v komiksové sérii Blade Runner 2019, Bruscoová pro změnu spolupracovala s Kevinem Smithem na jeho komiksu o vigilantce Felicii Dancenové – Maskerade. Hervásova kresba trošku připomíná Skalpy, což je vlastně úplně v pořádku. K revenge příběhu o gangsterech se totiž hodí perfektně. Není bez zajímavosti, že Bruscoová pracovala na Skalpech jako koloristka. Pro tento komiks však zvolila neonové křiklavé barvy, které atmosféru světa Cyberpunku 2077 vystihují nejlépe. Řečeno slovy básníka, oba výtvarníci zatraceně dobře vědí, že v Night City je i černočerná tma modrá.

4 25.11.2024

Sečteno a podtrženo, komiks Zaklínač: Zrnko pravdy / Menší zlo není ani tak adaptací jako takřka doslovným převedením dvou kultovních povídek ze zaklínačského univerza do grafického románu. Mnozí fanoušci Geralta z Rivie si tedy budou při čtení nadšeně pobrukovat Toss A Coin To Your Witcher, potud tedy bude všechno v pořádku. Ale kdyby se tahle parta se stejnou pečlivostí příště pustila do nového původního dobrodružství, (jako například Bartosz Sztybor s Baladou o dvou vlcích), byl bych mnohem více nadšený.