jan8470 komentáře u knih

Scénář, který si Berger a Kavalír pro svoji hrdinku připravili, je zcela logicky zasazen do období takzvané Studené války. Octobriana, která je odhodlaným kladivem Kremlu a tajnou zbraní proti imperialistickým štváčům, byla roku 1971 vyslána na tajnou misi do oblasti Beringova moře, v jehož vodách sovětští agenti objevili opuštěnou atomovou ponorku. Právě na její palubě objeví hlavní hrdinka něco, co změní nejen její pohled na svět, ale i na svoji minulost. Poměrně přímočarý příběh v němž účinkují nejen nacističtí vědci, ale také mystické síly, je vystavěn tak, že čtenář bude obracet stránku za stránkou a s napětím očekávat jak to dopadne nejen s Octobrianou, ale i s celou planetou, neboť (ačkoliv se to zpočátku nezdá) je ve hře osud celého lidstva. Vyprávění je rozděleno do tří aktů, přičemž je v každém z nich pomocí chytře zakomponovaných flasbacků čtenáři spolu s Octobrianou představena část hrdinčiny minulosti. Díky tomu příběh nepůsobí jako stokrát omletý origin. Jen závěrečný akt pro velké množství vysvětlování ztrácí trochu tempo, což je škoda. Na druhou stranu, kdyby se scénář opíral jen o akční linku, v níž by hrál prim pouze boj proti nepřátelům Sovětského svazu, působila by Octobriana v dnešní době směšně. Ještě za jednu věc musím tvůrce pochválit. Na komisu je vidět jak velkou si dali práci s rešeršemi v historii Octobriany a zapojením takto získaných vědomostí do příběhu. Příkladem toho může být třeba ikonická scéna s radioaktivním mrožem.

Formát 190×250 mm Octobrianě neskutečně sedne. Díky němu mohou vyniknout nejen velkolepě pojaté akční scény, ale také drobnosti, kterých si čtenář pohlcený příběhem možná ani nevšimne, ale ocení je až při druhém či třetím čtení. Práce Marka Bergera totiž vyniká smyslem pro detail. Teď nemluvím ani tak o mimice jednotlivých postav jako spíše o věcech jakými jsou součásti interiérů či šperky, jež nosí některé z postav. Když se čtenář zaměří na obrazovou fotodokumentaci, která je podstatnou součástí doslovu, uvědomí si, že po výtvarné stránce Octobriana Bergerova a Kavalírova většinu komiksů věnovaných této hrdince hravě převyšuje.

Jako celek je Octobriana hezkým přírůstkem do rodiny českých autorských komiksů a zároveň i sympatickým návratem polozapomenuté superhrdinky na domácí komiksovou scénu. A byť jde o samostatný a uzavřený příběh, bylo by hezké, kdyby nezůstalo jen u něj. Takový crossover Octobriana versus Pérák by vůbec nemusel být špatný.

1 25.11.2024

Když píšu, že je Paytokova kniha plná suchého a černého humoru, musím upřesnit, že ten pramení především z výborně napsaných dialogů a vnitřních monologů jednotlivých aktérů. Každý z nich má totiž trochu toho máslíčka na hlavě a sourozenecká láska mezi nimi rozhodně nepanuje, ba i nějaká ta křivdička z minulosti by se našla. Zámek je od okolního světa oddělen stoletou sněhovou bouří a za jeho starobylými zdmi také začíná přituhovat. O fantastické lince se nebudu vůbec rozepisovat, ta je skvělá a pasuje do na první pohled detektivního příběhu jako bytelný kříž do ruky exorcisty. Autor ovšem informace vedoucí k rozuzlení „případu“ dávkuje opatrně. A i když spolu s dívkou Agátou, která se na rozdíl od svých dospělých příbuzných nesnaží jen přežít, ale také zjistit jaká tajemství Rabenštejn skrývá, získá čtenář všechny odpovědi, má Paytok v rukávu vskutku výživný survival horor okořeněný několika překvapivými zvraty. Na knize je vidět, že autor nejen miluje detektivky a má načteno, ale především že autorsky vyzrál a vypravěčské řemeslo zvládá nejen s přehledem, ale i s grácií.

„Tohle nuda není. Tohle je přesně jako v knihách: zámek, rozvětvená rodina, zasněžená noc – a vražda. Dokonalý scénář pro detektivku.“

Já jen dodám, že je kniha opatřena nejen mapkami z pera Jany Maffet Šouflové, ale především parádními ilustracemi Lubomíra Kupčíka. I díky nim je na knize vidět, že nakladatelství Mystery Press o své tituly opravdu dbá. Nám nezbývá než doufat, že Martin Paytok napíše další knihu dřív než za tři roky, protože touhle hororovou detektivkou jasně ukázal, že má čím zaujmout.

2 25.11.2024

Tím tajemným Vangem je hlavní hrdina knihy, chlapec s nejasnou minulostí. Poprvé se s ním setkáváme v Paříži ve chvíli, kdy byl jako devatenáctiletý mladík obviněn z vraždy kněze. Od té chvíle je vlastně stále na útěku, a to nejen před policií. Sirotka obestřeného mlhou záhad totiž od raného dětství pronásledují zabijáci ve službách nejvyšších vládců nejsilnějších mocností světa. Díky svému nadání pro lezení ve výškách, vášni pro létání, znalosti slušné řádky světových jazyků a především pestré směsici přátel ale Vango před svými pronásledovateli uniká, ať už na palubě vzducholodi či lodí nebo vlakem. Při tom se snaží zjistit, co nejvíce informací o svých rodičích, jež zemřeli nedlouho po jeho narození, a to násilnou smrtí. Dobrodružné vyprávění je navýsost komplikované a napínavé nejen proto, že je jeho protagonistou záhadami opředený a neprávem zákonem pronásledovaný mladík, ale především díky tomu, že ani přátelé, které si za svůj sice krátký, ale zato velice dobrodružný život získal, se navzájem neznají, neboť žijí zhusta na opačných koncích světa, ale potkali Vanga v různých obdobích jeho života, a tudíž neznají celou jeho minulost. K tomu autor využívá mnoha retrospektivních vstupů a udržuje čtenáře v neustálém napětí. Přesto že se příběh odehrává v časovém rozpětí několika desítek let a splétá osudy velkého množství postav, dokázal autor bez nejmenších problémů všechna dějová vlákna propojit v jeden organický celek bez nejmenšího zádrhelu v logice. Ve finále tak díky jeho vypravěčskému umu zapadnou všechny často na první pohled nesourodé součásti příběhu na správné místo a on před posluchačem vyvstane ve své plné kráse a celistvosti. Vyprávění je zasazeno do Evropy dvacátých až čtyřicátých let minulého století, ale autor si mnohé z dějinných událostí té doby přizpůsobuje a ohýbá podle svých potřeb. Vango je tedy více dobrodružným příběhem s prvky alternativní historie než typickým zástupcem tohoto žánru.

Na scénu přichází vypravěč ze staré školy

Spletitý a komplikovaně vyprávěný příběh plný dějových odboček jakým Vango bezesporu je, pro interpreta i režiséra velikou výzvou a převést ho do audioknižní podoby není vůbec lehké. Přesto tuto výzvu v audiovydavatelství OneHotBook přijali a pod režijním vedením režiséra Michala Bureše se role vypravěče ujal veterán mezi interprety audioknih i rozhlasových her Jan Vlasák. Jeho příjemný hlas provází posluchače detektivek s komisařem Maigretem již několik let a milovníci fantastiky ho mohli slyšet v audioknihách Terror, Spasitel Duny či Mycellium. Jenže tam byl vždy součástí týmu herců, kteří propůjčili svůj hlas plejádě hrdinů, proto bylo otázkou, zda v rámci jednohlasé četby dokáže udržet posluchačovu pozornost, při poslechu bezmála 23 hodin dlouhé nahrávky.

4 25.11.2024

Nečekejte nějakou závratně spletitou detektivní zápletku, vzhledem ke krátkému rozsahu knihy a tomu, kolik dějových linií Rucka ve svém scénáři sleduje, není pro nějaké zdlouhavé vyšetřování prostor. Z mého pohledu je to trochu škoda, ale zase na druhou stranu je příběh rodiny Barretových natolik čtivý, že tuhle drobnou chybku ve scénáři bohatě vyvažuje. Navíc závěrečný twist vzbuzuje tak veliká očekávání.

25.11.2024

Samotný scénář je poměrně přímočarý, ale několik pěkných dějových zvratů přináší. Naopak, to, čemu se věnuje minimálně, je minulost jednotlivých Ranařů a tudíž nemůže plnit funkci originu jako tomu bylo u některých komiksů z edice DCBlack Label. Také závěr jejich eskapád v Gorilla City je docela matoucí a ve čtenářově mysli zanechá nejspíš několik otazníků.

S Ranaři se čeští čtenáři setkali v komiksu Flash – Ranaři vrací úder, který vyšel jako třetí svazek v edici Znovuzrození hrdinů DC. Zatímco na sérii Flash s Williamsonem pracuje Carmine Di Giandomenico, k práci na komiksu Ranaři do židle výtvarníka usedl Messimiliano Leonardo známý též pod přezdívkou Leomacs. V rodné Itálii pracoval na sériích Dylan Dog a Tex, u nás je známý především díky sérii Lucifer a komiksu Košík plný hlav.

Leomacsův rozevlátý výtvarný projev se k ujetým eskapádám Ranařů náramně hodí. Velký formát, kterým edice DC Black Label disponuje, dal prostor použít velké panely a detaily tváří, díky nimž vynikne karikaturistické ztvárnění emocí jednotlivých postav. Leomacsova práce tak docela připomíná rukopis Káji Saudka. A vzhledem k tomu, že jsou Ranaři také akční rubanicí, jsou díky formátu 216 × 276 mm. bojové scény krásně dynamické a často roztažené v rozevlátých panelech přes celé dvoustrany. Jednoduše řečeno, jakýkoliv menší formát by Ranaře zabil.

Knihu doplňuje pěkná galerie alternativních obálek, galerie kreseb a stručné životopisy autorů. Hezkým krokem vstříc čtenářům je také pevná plátěná vazba a snímatelný obal, pod nímž se skrývá další (velice atmosférická) obálka.

Williamsonovi postavy nejsou černobílé a pulpový příběh je nápaditý a vtipný. Ranaři jsou zase trošku něco jiného, než na co jsme u nakladatelství CREW zvyklí, ale z edice DC Black Label nijak nevybočují a pobaví i na druhé či třetí přečtení. Nenechte se oklamat zádumčivou obálkou. Tohle je ta nejryzejší černohumorná gangsterka. A obešla se i bez Flashe.

25.11.2024

Batman – Špatný den není špatný komiks. Kromě toho že čtenáři poskytl bližší pohled na dva z nejstarších batmanovských záporáků, ukazuje také, že ne vždy musí netopýří muž hrát v Gothamu hlavní roli.

1 25.11.2024

V prvních dvou sešitech čeká čtenáře akční dobrodružná jízda plná zvratů, přestřelek a soubojů. A to nejlepší nás teprve čeká, neboť Mona zatím jen tuší kdo je jejím pravým otcem, ale zároveň nemá ani zdání jakou hru s ní hraje matka představená, která ji na misijní cestu vesmírem vyslala. A jaké plány má se sice krásnou a střelné zbraně skvěle ovládající jeptiškou samotná Dolores? No, to ví zatím jen Didier Tarquin.

Já mohu jen dodat, že v prvních dvou dílech navštívíme s Dolores hned několik zajímavých a propracovaných světů, zažijeme přestřelky ve vesmíru i na povrchu planet a dozvíme se něco i ze zdejší mytologie.

Na to, že je UCC Dolores prvním samostatným autorovým dílkem, není v něm o zajímavé nápady nouze, a kdo si libuje ve steampunkové estetice, ocení i výtvarnou stránku. Tarquin rozehrál na poměrně malém prostoru epický dobrodružný příběh, který potěší jak fanoušky Johna Cartera či Valeriana, tak i milovníky Hvězdných válek.

25.11.2024

V dávných dobách kdy dnešní šedovousí starci bývali křepkými mladíky, vycházel časopis Modrá CREW. A chodí mezi námi i tací, kteří si pamatují, že v čísle 3 z roku 1998 vyšla komiksová povídka Batman versus Soudce Dredd: Rozsudek nad Gothamem. Scénáře k ní se tehdy ujal John Wagner, který má na pažbě nejen zářezy v podobě komiksu Soudce Dredd: Sebrané soudní spisy 01 – Prokletá země, ale i za některé omnibusy z universa Star Wars. Svůj kreslířský um příběhu poskytl Simon Bisley, který naopak exceloval v komiksech Sláine, či Lobo. Příběh, v němž se Batman musí popasovat se zvrhlým renegátem z řad soudců, jenž spojil síly se Scarecrowem, byl ujetou akční jízdou plnou hlášek, krve a nadsázky. Vzhledem k tomu, že se v příběhu Batman snažil zachránit Gotham, zatímco Soudce Dredd mu šel drsně po krku, a to například i na metalovém koncertě, tomu nemohlo být jinak. Právě díky nezaměnitelnému Bisleyho rukopisu tahle povídka připomíná víc Loba než klasický batmanovský příběh. Díky němu si divoké devadesátky mohou užít nejen ti, kteří si kdysi kupovali časopis CREW, ale především fanoušci Soudce Dredda. Kniha sice neobsahuje žádné bonusy v podobě alternativních obálek či náčrtků, zato všechny povídky dostaly nový překlad a kniha pevnou vazbu a pěkný snímatelný přebal.

1 25.11.2024

Hlavní hrdinkou druhého románu ze světa víl je Eliška Blažková, mladá policistka, která slouží na malém oddělení kdesi ve Slezsku. Žít ve světě, kde vás chce sežrat kdekterá meluzína, divoženka či rusalka, je těžké, a být policistkou s hlavou plnou ideálů v organizaci plné cyniků a úplatkářů není také žádná sranda. Sněgoňová ví, že se nedá vstoupit dvakrát do stejné řeky, a proto svůj druhý román ze světa rusalek pojala úplně jinak než bychom nejspíš čekali. Eliška není na rozdíl od Stolbenka semletá životem a vnáší tak do krutostí a beznadějí prodchnutého světa sympatické světlo naděje. Stejně jako v Krvi pro rusalku, která se odehrávala v Brně, i zde autorka hezky pracuje s dobovými reáliemi i zvláštnostmi slezského regionu. Velkou předností knihy je také to, že na pozadí příběhu dává čtenáři možnost ještě lépe nahlédnout pod pokličku života v Pospolitosti. A že ten pohled připomíná rozkuchaný hrudník divoženky ležící na řezníkově stole, to jaksi patří k věci. Takřka špionážní zápletka je napínavá a plná zvratů až do samotného konce. Ten nejenže hezky propojuje Divoženku s Rusalkou, ale dává také velkou naději, že se autorka do světa rusalek vrátí.

Ve finále kniha působí mnohem přístupněji než Krev pro rusalku, ačkoliv si s ní co do ponurosti nezadá. A přesto, že nejde o detektivku (i když by se to mohlo zpočátku zdát), kniha se čte jedním dechem a je na ní vidět že mladá, nadějná autorka od doby, kdy s dravostí vplula do vod fantastiky, řemeslně vyzrála. Jsem zvědav, co si pro nás Kristýna Sněgoňová připraví příště.

Svérázná dobrodružná jízda pokračuje ve vyjetých kolejích, ale čtenáři se v úvodu čtvrtého dílu dozví, kdo byl původním majitelem lodi a proč nyní UCC Dolores směřuje skrze vesmírnou pustinu k mrtvému měsíci. V jeho bludišti snad Mona nalezne odpovědi na všechny své otázky. Anebo také ne. Zatímco se bývalá jeptiška sbližuje s nerudným mechanikem, po jejich stopě se jako smečka ohařů vydává robotická armáda. Na čtenáře čeká několik monster jež je budou budit ze spaní, romantika, za kterou by se nemusela stydět ani Angelika, Markýza andělů, a epická bitva o tajemstvím opředený rudý krystal. Závěr téhle ságy nemohl být epičtější. Proto je trochu zvláštní že ve druhém svazku najdeme i příběh, který je pouhým apendixem tohoto epického dobrodružství.

Poslední kulka

Mona a její parťák ztroskotali na ledové planetě. To je samozřejmě prekérní situace. Ale mnohem větší průšvih než porod, který jim pobyt na planetě zkomplikoval, je nesnesitelná zima a nenechaví nájezdníci létající na hřbetech obrovských vran. Poslední kulka je celkem jednoduchý a přímočarý revenge western, nic víc, nic míň. Rozhodně nejde o špatný příběh, ale po divokých eskapádách v předchozích dílech působí asi jako epizoda Ordinace v růžové zahradě vedle filmu od Tarrantina, a to navzdory tomu, že nepostrádá divokou akci. Dolores si zasloužila epičtější závěr. Ale kdo ví, možná se ho jednou dočkáme. Zadní vrátka, která si tvůrci nechali více než okatě otevřená, jsou toho více než smělým příslibem.

Nad výtvarnou stránkou jsem se rozplýval v recenzi předchozího sešitu, takže pouze dodám, že UCC Dolores sluší jak celostránkové panely, tak syté barvy, jimiž tento navýsost pestrý vesmír přetéká. Zkrátka a dobře: manželé Taquinovi znovu dokázali, že moderní francouzský komiks dokáže být zábavný, akční a epický, a že základní pilíře jakými byly časopis Pif Gadget a příběhy Asterixe a Obelixe mají v současných tvůrcích následovníky, za něž by se nejen René Goscinny a kreslíř Albert Uderzo nemuseli stydět.

25.11.2024

Bermejo je nadaný výtvarník a na svém prvním samostatném komiksu si dal zatraceně záležet. Nejde tu však jen o temnou, místy až noirovou atmosféru v níž se snoubí Batmanovský Gotham s snivým duchem Dickensovy předlohy. Stejnou měrou k poetice tohoto krásného příběhu přispěla jeho nesmírně realistická, skoro až filmová kresba, dynamické ztvárnění Batmanovy cesty za prozřením a citlivě zpracované odkazy na nejznámější momenty Batmanova života. Hezkým příkladem je třeba chvíle, kdy Alfred Bruceovi připomíná dny, kdy po boku Robina bojoval proti zločinu v pestrobarevných kostýmech ve stylu 60. let, což je v kontrastu s jeho současným černým bojovým oblekem. Tady perfektně vynikl Bermejův cit pro detail. Ostatně o jeho způsobu práce vypovídá několik náčrtků a komentářů, které jsou stejně jako předmluva Jima Lee součástí knihy. Ta je také opatřena pevnou vazbou a snímatelným přebalem.

„Ptal jsem se ho, jestli věří, že je to pravda, nebo jestli je to podle něj jen nějaká povídačka, kterou někdo vyprávěl děckám před usnutím. Řekl mi, že je vlastně jedno, jestli je to pravda. Důležitý na tomhle příběhu je, co doopravdy znamená.“

Nevím, jestli je Batman: Vánoce nejlepším komiksem o Temném rytíři, ale je rozhodně tím nejdojemnějším a nejpoetičtějším z těch, které jsem doposud četl. Funguje stejně dobře jako Batmanovský event i jako originální pocta jednomu z největších romanopisců 19. století. A to není málo.

25.11.2024

Kdo by neznal skvělou pentalogii Juraje Červenáka Dobrodružství kapitána Báthoryho? Příběh tohoto kapitána šermíře, rytíře a básníka, se odehrává na pozadí protitureckých válek z let 1660- 1664. Tehdy vojska Osmanské říše stanula před hradbami Vídně, ale dříve než k tomu došlo a než byla slavně odražena, napáchala velké škody nejen v Sedmihradsku, ale především v rodinách mnoha občanů Habsburské monarchie. Jedním z těch, koho hadrové hlavy připravili o jeho nejbližší, byl kapitán Kornelius Báthory. Díky Juraji Červenákovi prožil při pátrání po svém uneseném synovi Michalovi nejednu horkou chvilku a zbraň zkřížil nejen s mnoha tureckými šermíři, ale čelil i potvorám nadpřirozeným.

Rucka a Lark vytvořili prostředí pro Lazara tak, že se podívali na hnutí Occupy a na ekonomiku, která je jeho základem, a pak si položili otázku: “Co se stane, když se to strašně zvrtne?. Přičemž se Rucka snažil řídit modelem budování světa, který použil William Gibson ve svém románu Neuromancer z roku 1984. Jejich svět je také dost podobný Americe z románu Paola Bacigalupiho Vodní nůž (Argo 2016).

Larkova kresba se nese v tlumených barvách a temných tónech. Trochu svou strohostí připomíná sérii Skalpy. Zkrátka nic co by urazilo, zároveň ale nezanechá ani hlubší dojem. Lazarus tudíž zaujme mnohem více svým scénářem než výtvarnou stránkou.



První kniha s podtitulem Rodina se věnuje Lazarovi rodiny Carlyleových jímž je mladá žena Forever. Přestože ji patriarcha rodiny Malcolm nazývá svou dcerou, její čtyři sourozenci se k ní jako k milované sestře rozhodně nechovají. Steven, Beth a především dvojčata Jonah a Johanna ji berou spíše jako nutné zlo, stejně jako mírovou politiku svého stárnoucího otce. Přestože hlavními tématy tohoto komiksu jsou význam “rodiny a přirozenost versus výchova, jde především o kvalitní akční příběh zasazený do zajímavého světa. Příběh, v němž není nouze o spiknutí a brutální bojové scény. Vzhledem k tomu že série čítá celkem 27 dílů v pěti sešitech, máme se i v dalších dílech na co těšit, protože navzdory tomu, že Forever přišla už teď několikrát málem o život, rozhodně neřekla své poslední slovo. A možná bychom se mohli dočkat i šestidílné spin – off série Lazarus: X+66.

25.11.2024

Trošku zamrzí že příběh šerifa Hardyho vyzněl trochu do ztracena. Stejně tak mohli autoři věnovat pár panelů Esawovu a Materheadovu návratu do civilizace. Poměrně velkým otazníkem také zůstává jak se McKulsky dostal ze dna pytle. V těchto bodech jinak skvělý Aaronův scénář lehce pokulhává. Přesto je Stezka odvahy uspokojivým završením série, v němž šikovně proplétá hned několik dějových linek, takže nenechá čtenáře vydechnout. Zároveň také čtvrtý díl hezky propojil předchozí díly, ale také dějový oblouk uzavřel překvapivým vyústěním.

Bonusová část knihy obsahuje několik alternativních obálek a hlavně vzpomínky na výtvarníkova otce Davida Jamese Latoura.

„Dal tam tu pálku sakra jako trofej…Jako kdyby mu patřil svět. Ale ten můj teda ne.“ (Berta Tubbová)

Svět amerického jihu, fanoušků amerického fotbalu a drsných chlápků, kteří nejdou pro ránu daleko, není nic pro mě, ale díky Aaronovi a Latourovi ten výlet mezi ně stál rozhodně za to.

25.11.2024

Většina povídek se dotýká více než jednoho tématu a u některých je trošku problém poznat kterým bolavým místům naší doby se autor rozhodl věnovat. Ne všechny povídky oplývají překvapivou pointou či katarzí, ale ve všech jsou zpracována originálně a zajímavě. K vrcholům knihy rozhodně patří ekologicky laděná povídka Přemysla Krejčíka – Dcery Neptuna, Synové Amfitríty a Čas květů Vilmy Kadlečkové, v níž kreativně zpracovala téma genderové integrity. Veroniku Saláškovou i Terezu Matouškovou nelze než pochválit, neboť problém umělého oplodnění zpracovaný Veronikou a sexuálního harašení z dílny Terezy dokázaly krásně spojit s pohádkovými motivy. Tereza Janišová pro změnu hezky zpracovala problém influencerství. Tereza Kadečková si povídkou Dar boha vyhnanců zadělala na to, že jí fanoušci budou stát pod okny školy a křičet, že chtějí postapo román o kočkách. Petra Machová zaujme fantasy povídkou Rohy, v níž se velice originálně popasovala s ženskou rovnoprávností. S hororem si pohráli Jan Hlávka i Lukáš Vavrečka, každý svým způsobem. Zatím co Hlávkova povídka Sami na cestě je tradiční, Vavrečka mile překvapil nejen zvoleným tématem, ale i u něj nezvyklou syrovostí. Ne všechny povídky zaujmou na první přečtení. Kra Barbory Vrobelové, či Kéž by se netočila – Jely Abasavé budou po čtenáři vyžadovat víc trpělivosti. Ale bez ohledu na to, jestli jsou autoři zkušení matadoři, kteří mají za sebou několik románů, nebo autoři s pár povídkami na kontě, po řemeslné stránce nenajdete ve sborníku jedinou slabou povídku. Tady editorky odvedly kus poctivé práce a já jim za to tleskám.

Závěrem dodám, že kniha obsahuje skvělou předmluvu redaktora Sardenu Jana Křečka, za tu by se nemusela stydět ani Ursula Le Guin. Fantastika opravdu není jen Harry Potter nebo Bilbo Pytlík. Už dávno ne, a česká fantastika už taky dávno není žádná Popelka. Dokazují to i povídky v tomto sborníku. Takže pokud bych měl hodnotit Jiný kraj jako celek, mohu s čistým svědomím říct, že svůj úkol splnil.

3 25.11.2024

Brásův životní příběh mohli Moon a Bá vyprávět pěkně lineárně od narození po smrt, ale oni šli mnohem těžší cestou a zvolili hodně originální a zajímavý přístup. Kniha je rozdělena do deseti kapitol, přičemž je každá věnována nejen jednomu z jeho životních období, čemuž odpovídá věk, jímž je kapitola označená, ale především vztahům, citům a pocitům, které v daném časovém úseku svého života prožívá. Přitom ani Brásovi životní milníky nejsou za sebou řazeny lineárně. Je to hodně zvláštní způsob vyprávění, více filmový než literární. Ale k meditativně laděnému příběhu jakým Každý jeden den bezesporu je, se hodí, neboť nutí čtenáře, aby se na konci každé kapitoly zastavil a zamyslel nad tím, co mu tím konkrétním příběhem chtějí autoři ne-li sdělit, tak alespoň naznačit. Není bez zajímavosti, že každá epizoda končí jinou verzí Brásovi smrti. Všechny kapitoly jeho života se však dotýkají otázek: “Jaký je smysl života? a “Co chceš se svým životem dělat?, a tím je Brásův životní příběh tak výjimečný.

Pokud jsem výše psal, že Každý jeden den je záznamem vtahů, citů a pocitů, které Brás prožívá, odpovídá tomu civilní kresba, v níž je kladen důraz především na mimiku a výraz očí. Okřídlené úsloví „Oko do duše okno“ v kresbách obou bratrů nabývá nečekané hloubky. Zároveň si však budete připadat jako byste byli součástí Brásova života, tak realistické kresby na panelech jsou.

Jak píše v originálně pojaté předmluvě americký komiksový tvůrce Craig Thompson: „Psát o smrti by bylo snadné. Na těchto stránkách se toho děje mnohem víc – přemítání nad minulostí, přání do budoucnosti, ale především existování ve zkušenosti.“

Pro mě je Každý jeden den těchto nadaných tvůrců rozhodně objevem roku a moc rád bych si přečetl jakýkoli z jejich dalších komiksů.

1 25.11.2024

Možná se může zdát, že na některé otázky, jež vám při čtení vytanou na mysli, nedostanete jednoznačné odpovědi, ale tím se nenechte odradit. Svět, v němž spolu bok po boku čelí bezpráví tvrdohlavá Sofie a bioroid milující rychlé motorky, autorka nenavštívila naposled.

Vypůjčený čas můžeme vnímat jako zamyšlení nad smyslem lidského života v moderní přetechnizované společnosti, nebo jako příjemnou šikovně odvyprávěnou vztahovku člověka a umělé inteligence. Dokonce se dá číst jako plnokrevný thriller zabalený do sci-fi kabátku. Vzhledem k Sofiině minulosti si lze užít spoustu do příběhu zcela přirozeně implantovaných popkulturních odkazů či (díky autorčině lásce k anime) odkazů na japonskou popkulturu. Tak či onak lze říci, že Zuzana Strachotová autorsky vyzrála a napsala chytrou, moderní sci-fi asimovského ražení.

4 25.11.2024

Oliver Ledroit zpracoval scénář jednoduše velkolepě. Jeho práce s figurami je neobvyklá, vysoce stylizovaná a pohybuje se od grotesky po krásu, ale je to právě design stránek, který je tak fascinující. Přidání steampunkových rekvizit dodává vizuální stránce komiksu originalitu, ačkoli pro děj samotný příliš důležité nejsou. Každá stránka je plná neuvěřitelně detailních, texturovaných pozadí, orámovaných propracovanými keltskými uzly, které knihu spojují a dodávají jí jednotný vizuální dojem. Tato stylizace spolu s převahou bledě žluté barvy v celé knize připomíná secesní plakáty Alfonse Muchy, ale je také poctou francouzskému komiksovému kreslíři a výtvarnému vizionáři Phillipe Druilletovi. Míra detailů na Ledroitových stránkách občas hrozí, že příběh přebijí a postavy se ztratí v bohatém, složitém pozadí. Na první pohled to působí rušivě, ale čtenář záhy pochopí, že jde o knihu, která se nedá číst způsobem jakým se čte většina komiksů. Výtvarná stránka není jen souborem ilustrací, které stačí přelétnout pohledem, ale skrývá důležité detaily, které je třeba najít, ba dokonce hledat, má-li být příběh plně doceněn. To nutí čtenáře věnovat knize více času, studovat panely, hledat důležité detaily a akce. Postavy lze spatřit v zrcadlech nebo stojící v pozadí davových scén. Je to zjevně promyšlená strategie, která úspěšně vtahuje čtenáře do děje a řídí tempo knihy. Ledroitova kresba je fascinující a složitá. Směs pohádkové sladkosti a steampunkové drsnosti, kterou do scénáře Thomas Day vložil, je dokonalou kombinací, a epický rozmach kreslířových složitých vícestránkových kreseb je ohromujícím vyvrcholením příběhu. Neumím si pro knihu, v níž naleznete kresby na až čtyřech rozkládacích stránkách, v níž je část příběhu kreslena vertikálně a každý detail je zpracován s hodinářskou přesností, představit jiný formát než 233 × 310 mm. Pevná vazba, křídový obal, vnitřní mapa světa pak spolu s dechberoucí vizuální stránkou dělají z této knihy klenot, který bude ozdobou každé komiksové sbírky.

Celkově je tak debut Thomase Daye jakožto komiksového scenáristy a jeho spolupráce s Oliverem Ledroitem velkolepým úspěchem a velkým příslibem do budoucna.

1 25.11.2024

BB art vydal knihu Inkognito: Tajné vydání v souborném velkém svazku, který obsahuje nejen příběh Inkognito, ale také druhé ze Zackových dobrodružství nazvané Špatný vliv. Druhý příběh se odehrává rok po konci Inkognito. Zack konečně odhalil tajemství svého zrození a přidal se na tu správnou stranu. Nyní pracuje jako agent vládní organizace pro potírání superzločinců S.O.S. Na první pohled je tedy vše OK. Získal zpátky své superschopnosti, může mlátit lidi a navíc spí s šéfkou S.O.S. Zoe. Jenže když vás má holka jen jako bokovku, váš přímý nadřízený vámi opovrhuje a mlácení bývalých kolegů superpadouchů je pro vás jednotvárné a tupé stejně jako mexické telenovely, začnete znovu trpět depresemi a krizí identity. Naštěstí pro Zacka se ve městě objevila nová superzáporácká organizace a náš milý ne až tak hrdina dostane za úkol po vzoru Billyho Costigana se do ní infiltrovat a hlavu podsvětí odhalit. Tohle je mnohem klasičtější příběh a víc se blíží Brubakerovým starším dílům jako jsou Criminal či Místo činu. Ale i zde na prostoru bezmála sto třiceti stran vystavěl příběh plný zvratů, akce a existenciálních dramat, v němž Zack prochází podsvětím jako nůž máslem, aby svou cestu ukončil sice ne v epickém, ale přesto velice uspokojivém finále. Sean Phillips svou kresbou nepřekročil hranice toho, co předvedl v trilogii Criminal. Noirová kresba a tlumené barvy nijak nevybočují ze stylu, na který jsme u Brubakerových komiksů zvyklí, a k pulpovému příběhu Zacka Overkilla se hodí. Za zmínku stojí zajímavé použití obdélníkových rámečků, v nichž najdeme texty v ich formě pronášené vypravěčem, zatímco běžná řeč je umístěna tradičně v kulatých bílých bublinách. Naopak telepaticky vedené rozhovory jsou podbarveny černě s bílým fontem.

25.11.2024

V Ohnivém znamení nám Juraj Červenák přináší přesně to, co máme na jeho historických detektivkách rádi. Zajímavý a zdaleka ne jednoduchý případ, oblíbené hrdiny, kteří jej musí vyřešit, přestože jsou v krajně nevýhodné pozici. A samozřejmě historickou autentičnost.

Právě popis chodu města do nejmenších podrobností mě bavil skoro víc než případ, který byl tentokrát natolik komplikovaný, že jsem se v něm místy ztrácel. To však neznamená, že by nebyl zajímavý a napínavý. Bonusem (alespoň pro mě) pak byly mezi řádky prosvítající narážky na dnešní dobu a morálku. Také oceňuji to, co se mi líbilo již v Krvi prvorozených a to je možnost poznat alespoň částečně kus osobní historie našich vyšetřovatelů. Nejenom díky tomu, že se v Prešpurku setkávají se starými známými.

Někdo by snad Jurajovi mohl vyčítat přílišnou brutalitu, explicitní násilí a počet mrtvol. Ale já si nemyslím, že překročil únosnou mez.

Spíš mě trochu zklamal tím, že do jedné z rolí ve svém příběhu zcela zbytečně postavil jednu „mediálně“ profláknutou historickou postavu. Jako by měl potřebu přihřát si bulvární polívčičku ve stylu „Princezna Diana byla přistižena se svým řidičem.“ A to je mi opravdu moc líto, protože tím uráží nejen čtenářovu inteligenci, ale především to sráží jinak výtečnou knihu o stupeň níž.