jan8470
komentáře u knih
Poslední z nevinných
Ed Brubaker
Protože tu mluvíme o knize, která u BB/artu vyšla v Deluxe edici, je třeba vysvětlit, čím vším kromě kvalitního křídového papíru, pevné vazby a krásného snímatelného přebalu může ctitele kvalitních komiksů okouzlit. Předně tu je galerie třinácti celostránkových barevných obálek z dílny Seana Phillipse. Následuje pěkná dvoustránková upoutávka na povídku Poslední z nevinných. Brubakerova esej o u nás neznámé sériích dětských knih Johna D. Fitzgeralda – Great Brain a Donalda J. Sobola – Encyclopedia Brown. Přestože tyto knihy Brubakera navýsost ovlivnili, našince esej, kterou jim věnoval, asi nezaujme. Mnohem šťavnatějším soustem jsou všechny Seanovy ilustrace k dosud vydaným autorovým esejům. Jde o sérii plakátů k takovým filmovým peckám, jako jsou například filmy Proposition, Bullitův případ nebo noirové Noc a město. Několik stran věnovaných procesu vzniku komiksu sice neobsahuje žádné doprovodné komentáře, ale dává nahlédnout do Seanova náčrtníku, což je přinejmenším zajímavé. Ovšem nejlepším z bonusů je šestistránková, skvěle vypointovaná povídka 21st Century Noir, jejíž černobílá verze je jednou z povídek antologie NOIR vydané nakladatelstvím Dark Horse. Ovšem tady kolorována Davem Stewartem má mnohem větší grády.
Pokud byl grafický román Criminal – Každý je zločinec perlou mezi komiksy, tak Criminal – Poslední z nevinných dosahuje stejných kvalit. Svůj podíl na tom má i překladatel Štěpán Kopřiva. Snad jen esej oproti těm z předchozí knihy nezaujme tolik a Seanův náčrtník mohl být také doplněn alespoň nějakým doprovodným textem. Ale to jsou jen drobné vady na kráse, které lehce kazí výsledný dojem.
Noční rozhodnutí
Ed Brubaker
Na první pohled by se mohlo zdát, že se autoři zbláznili a třetí Criminal prostě nemůže držet pohromadě, ale opak je pravdou, a pokud čtenář přistoupí na jejich netradiční vypravěčskou hru, užije si třetí Criminal měrou vrchovatou.
Hodnocení: Netradiční a novátorský přístup tvůrčího týmu může skalní fanoušky Criminalu odradit, byla by to však velká škoda. 95%
Běsnění Kojota
Owl Goingback
Příběh je poměrně jednoduchý. Kojot a jeho spojenci se snaží zabít Luthera i jeho dceru (která o celém konfliktu neví zhola nic) a Krkavec se tomu snaží zabránit. Aby toho nebylo málo, Kojot se jako správný záporák neštítí ničeho, a tak za sebou zanechává spoustu mrtvol. Tolik k titulnímu běsnění. Hororovou část příběhu obstarává dějová linka Lutherovy dcery, která je konfrontována s neznámým monstrem nejdříve díky podivným vzkazům, mezi něž patří třeba i mluvící mrtvola, a poté je vystavena i brutálnímu Kojotovu útoku. Ačkoli příběh plyne celkem pomalým tempem a díky zběsilému závěru působí lehce nevyváženě, střídání jednotlivých dějových linií nedává čtenáři vydechnout. Místy je tahle jízda hodně krvavá, zároveň však díky oživlým indiánským legendám i velice hravá. Například Lutherova cesta za dcerou zkratkou skrz zemi Galunlati či Krkavcovo putování hodně připomínají některé části Amerických bohů Neila Gaimana. Právě ctitelům téhle knihy by se Běsnění kojota mohlo líbit nejvíce.
Ztraceno v překladu
Martin Štefko se ujal nejen překladu, ale také redakce knihy. A ačkoli musím smeknout před jeho odvahou, je místy trochu kostrbatý. Věty jako „Mějte hezký den.“ prostě kazí výsledný dojem. Stejně tak i několik překlepů. Oko naopak potěší opravdu povedená grafická úprava a krásná obálka, jejímž autorem je Jiří Dvorský. Ta je dokonce hezčí, než u amerického vydání.
Takový to byl muž
Jason Aaron
Příběh má trochu pomalejší rozjezd, což dává prostor (nejen) pro lepší seznámení se světem malého města, kde každý zná každého, všichni se potkávají v jednom bistru a nejvyšším bohem tu není ani tak Ježíš jako spíš trenér místního mužstva amerického fotbalu. Protože okolo něj se tenhle příběh také otáčí. Ale nečekejte nijak zvlášť prokreslenou psychologii postav. Snad jen náznaky Earlova komplikovaného vztahu s otcem dávají nahlédnout do duše hlavní postavy. Zas na druhou stranu – co chcete od prvního příběhu z jižanského vidlákova, že?
Drsný příběh, brutální kresba – promlouvá Jason Latour
„Takže tahle kniha je pro ně. Pro ty sráče, za jaké Jižany asi považujete, pro ty křupany, protože máme strach, že takoví vážně jsme. Účelem téhle knihy je konečně ty šmejdy pohřbít. Plivnout jim na hrob. Protože já ty parchanty fakt nenávidím do poslední buňky v těle.“ (úryvek z předmluvy Jasona Latoura)
Latourův výtvarný styl je stejně drsný, brutálně přímočarý a upřímný jako jeho výše citované vyznání. Temné stíny, tmavé barvy a brutalitou čišící strohé hranaté tváře místních dávají vzpomenout na Aaronovu sérii Skalpy (jeden její díl také kreslil) nebo na Briana Wooda a jeho DMZ. Ostatně, první velký panel, který komiks otvírá (panoramatický záběr na výpadovku s mnoha kazatelskými billboardy, kde zrovna bolestivě kálí pes) jasně ukazuje, jakým směrem se bude příběh i jeho výtvarná stránka ubírat. A to jsem ještě nezmínil expresivní násilí, kterého je někdy skoro až moc. Ale to se dalo od téhle série čekat. Takže, komu to vadí, tak ať táhne o kostel dál.
Muži hněvu
Jason Aaron
Muži hněvu jsou jedním z nejlepších komiksů o duševně zmrzačených lidech a jedna z nejlepších kriminálek. Zároveň je (díky tomu, že jde o samostatný uzavřený příběh) dokonalou vstupní branou do Aaronova světa jižanských parchantů. Svůj díl na tom mají nejen geniální Aaronův scénář a Garneyho kresba, ale také skvělý překlad Štěpána Kopřivy.
Cizinec v cizí zemi
Robert A. Heinlein
Příběh, jenž svým názvem odkazuje na biblický citát z knihy Exodus a který lze svým způsobem chápat jako podobenství o statusu mesiáše, podstatě dobra a zla a o svobodě, vypráví příběh Valentina Michaela Smithe, který se narodil na Marsu, a byť byli jeho rodiče pozemští astronauti, byl vychován Marťany. Mohli bychom zjednodušeně říct, že Cizinec v cizí zemi zkoumá Michaelův život na Zemi a jeho interakci s pozemskou kulturou. Ale ono je to mnohem složitější, protože hrdina, který je díky komplikovanému pozemskému právu jediným vlastníkem Marsu, je byrokratické pozemské vládě trnem v oku a nejedna zájmová skupina se ho snaží dostat do své sféry vlivu, nebo ho alespoň odstranit. Ke všemu Michael šlápne na kuří oko předním náboženským kultům Země, když založí svoji vlastní církev. Naštěstí má na své straně několik dobrých přátel, z nichž především novinář Bill Paxton, excentrický spisovatel a právník Jubal Harshaw a zdravotní sestra Gillian cizinci v cizí zemi na jeho pouti pomohou. Tahle kniha donutí člověka zamyslet se nad lidstvem jako málokterá jiná.
Země v troskách
Kristýna Sněgoňová
Jestliže Město v oblacích působilo jako byste se vzbudili v divadelním hledišti a nevěděli o světě nic jiného než to, co se odehrává na jevišti, tak v jeho pokračování autorka prostě zapálila divadlo, a vy jste zděšeně vyběhli ven, abyste zjistili, že pravý svět je tam venku. A stejně jako čtenář jsou na tom Kristýnini hrdinové. I oni poznávají, že svět tam dole je zabydlený mnohem více než by se mohlo zdát. Města, osady a samozřejmě zrůdy. Ty na rozdíl od předchozí knihy přestávají být tím tajemným nebezpečným stínem, ale získávají pevný tvar a strukturu. Ovšem neztrácejí nic na své děsivosti a vražednosti. Tomu také odpovídá mnohem větší počet akčních scén a hlavně intenzita a brutálnost střetnutí s Cizinnci. Právě díky tomu je druhá část knihy mnohem akčnější než první, která se převážně odehrává ve městě. Zároveň však ani tady autorka nezapomíná na to, že její hrdinové jsou jen chybující lidé, nikoli Terminátoři.
Nevěřil jsem tomu, že bude Země v troskách lepší než většina druhých dílů, ale rád přiznávám, že je. Nejen že tu autorka rozšiřuje svět, který vytvořila a přivádí na scénu nové silné charaktery, se kterými se můžete ztotožnit, ale nezapomíná ani na propojení obou knih. Jedinou vadou na kráse je lehce nevyvážené tempo, kdy střední část věnovaná sestavení týmu nepřináší ani moc zvratů, ani napětí. Přes tuto drobnou chybičku si myslím, že se dokázala vrátit do světa Města v oblacích se vší parádou, a potvrdila, že si své místo v srdcích čtenářů opravdu zaslouží.
Paper Girls 1
Brian K. Vaughan
si vážně nemá cenu řešit o čem příběh Paper Girls je. Stačí jen vědět, že se děvčata přimotají ke generačnímu střetu, který se táhne skrz všechna možná i nemožná časová kontinua, a že je to dost šílená jízda. Příběh má neskutečný spád, zvrat střídá zvrat a Vaughan chrlí jeden šílený nápad za druhým. A jediné co tu platí a co musí čtenář bezezbytku akceptovat je myšlenka, že Jen čas je nadčasový. Čtenáři se tak při čtení nejen tají dech strachem o sympatické hrdinky, ale především se mu v hlavě štosují otázky, na něž do konce knihy nedostane odpovědi. A to je asi jediná slabina Vaughanova scénáře. Nezbývá než doufat, že Nakladatelství CREW brzy vydá zbylé dvě knihy.
Osmdesátkový look ve velkém stylu
Výtvarnou stránku komiksu si vzal na starost Cliff Chiang, jenž spolupracoval s Brianem Azzarellem na sérii Wonder Woman. Chiangova relativně jednoduchá kresba hezky koresponduje s páně Vaughanovým osmdesátkovým duchem prodchnutým příběhem. Přitom i zdánlivě prosté tahy jeho pera dokázaly hrdinkám vtisknout celou paletu emocí od vzteku, přes strach až po údiv či smutek. Hodně tomu pomáhají i velké panely a jim odpovídající formát: 168 × 258 mm. Dobovou atmosféru pak hezky podtrhují také pastelové, nikoliv však křiklavé barvy.
Detektivní kancelář Sirius
Lucie Lukačovičová
Lukačovičová nám ve své knize nabízí příběh, který více než klasickou detektivku ve fantasy kabátku připomíná magický realismus s příchutí tajemna. Zdařile v něm však využívá i své znalosti severské mytologie či asijských legend. To by pro potenciální čtenáře mělo být větším lákadlem než slovíčko detektivní v jeho názvu. Právě tady se totiž ukazuje nádherně temná autorčina imaginace. A druhou kouzelnou přísadou téhle neprávem opomíjené knihy nejsou ani tak hrdinové, ke kterým nestihnete díky relativně krátkému rozsahu knihy přilnout, jako spíš město, ve kterém se odehrává. Praha je magická a autorka si je toho dobře vědoma. Takže když své hrdiny pošle pátrat do Stromovky, nebo na Vyšehrad vyždímá genius loci těchto míst až do poslední kapky. Škoda že takových kapitol není v knize víc. Na druhou stranu by pak nezbylo tolik místa pro onu magickou říši za oponou, kolem které se všechno točí.
Sečteno a podtrženo: chcete-li si užít Gaimanovskou fantasy z našich luk a strání, nebo spíš uliček a zákoutí, dejte Detektivní kanceláři Sirius šanci. Ale toužíte-li po fantasy detektivce, zabočte rovnou do jiné ulice.
Zakletý klášter
Juraj Červenák
Zakletý klášter je v první řadě dobrodružným příběhem, takže se v něm dočkáme takřka filmově ztvárněných přestřelek a bojových scén a místy až hororové atmosféry. Červenák jako správný profík vede příběh pevnou rukou, informace, o minulosti hrdinů, či ty, které je spolu s čtenářem dovedou až do finále, dávkuje průběžně tak, aby nás donutil trnout v neustálém napětí. Postavy, ať už jde o dvojici sourozenců, či jejich společníky, evangelického kněze Dobšinského či jeho schovanku Zuzanu, vykreslil naprosto věrohodně, přitom zdaleka nevyzradil o jejich minulosti vše a nechal si pootevřená vrátka k dalším dílům. Ty budou mít podle vyznění epilogu ještě blíže ke klasickým fantasy příběhům, jaké psával před zrozením Báthoryho a Steina. Na knize je také poznat, jak pečlivě si autor dělal rešerše k místopisu či k historii regionu. Ostatně kněz Pavol Dobšinský, který byl opravdu nadšeným národopiscem a sběratelem pověstí, je toho nádherným příkladem. Trošku zamrzí papírem šustící záporáci, kteří jakoby vypadli z autorových oblíbených westernů. V příběhu sice fungují dobře a Šarkanovi jsou důstojnými soupeři, přesto jsou až příliš černobílí. Ve výsledku je ale Zakletý klášter výbornou dobrodružnou jízdou ve stylu Indiana Jonese či Mumie se špetkou westernového koření a zasazeného do našeho prostředí. Tomu také odpovídá krásná obálka a ilustrace Michala Ivana. Ty jakoby vypadly ze starých mayovek.
Knihu v pěkném překladu Roberta Pilcha vydalo nakladatelství Argo. To se domácí fantastice věnuje s velkou péčí, takže i Zakletému klášteru se dostalo pevné vazby a krásného snímatelného přebalu.
Fanoušci dobrodružných příběhů s nádechem fantastiky si při četbě této knihy budou jistě s nadšením pobrukovat slovenské lidovky, ovšem ctitelé historických detektivek bez špetky fantastiky by k ní měli přeci jen přistupovat s opatrností.
Třemšínský drak
Mikuláš Pešta
Ve finále je Třemšínský drak originálním příspěvkem do rodiny publikací mapujících dějiny podbrdského kraje. Fanoušky fantastiky zase zaujme zajímavým zpracováním místních pověstí a urban legend, které v těch osmi kapitolách Mikuláš Pešta pospojoval v zajímavou, byť ne čtenářsky úplně vstřícnou koláž.
Svitky z londýnského mostu
Jana Šouflová
Svitky z Londýnského mostu jsou autorčinou poctou středověké Anglii a detektivkám o bratru Cadfaelovi od Ellis Petersové. Zároveň jsou však i ryzí fantasy, ve které není nouze o takřka pohádkové prvky. Na to by žádný z těch, kdo se chystají Svitky z Londýnského mostu otevřít, neměl zapomenout.
Zločin mezi dinosaury
Jiří W. Procházka
Bára i Artur nejsou žádní suchaři a jejich komentáře rozhodně pobaví kdekterého z jejich vrstevníků. Navíc se moc hezky doplňují a co neumí jeden, to zvládne druhý. Ovšem největší předností téhle knížky není ani tak ústřední dvojice, ale především zápletka a styl vyprávění. Musím říct, že těch 142 stran je nabitých akcí tak, že by se za ni žádné dobrodružství věhlasného 007 nemuselo stydět. Příběh má spád, nádherně odsýpá a čtenář se rozhodně nemá čas nudit. Navíc je každá kapitola ukončena tak, že se prostě nedokážete odtrhnout a obracíte další a další stránky, abyste se dozvěděli, co bude dál. A high-tech udělátka okouzlí snad každého dnešního kluka.
Každá kapitola je pak doplněna úkolem, který mohou čtenáři vyluštit a splnit. A díky závěrečnému hodnocení si pak ověřit, jak dobrým tajným agentem mohou být.
Bůh strachu
Jan Hlávka
Formálně vlastně není Bohu strachu co vytknout. Je to sice velice temný příběh, ve kterém se lámou charaktery a přátelství podstupují ty nejtěžší zkoušky. Přesto autor ponechal vyprávění lehkost a humor. Díky několika mistrně rozmístěným easter eggs pro zaryté fanoušky série a velice vtipných narážek na dnešní situaci ve světě i v naší krásné vlasti se člověk opravdu zasměje. A využití charakterových vlastností jednotlivých členů Jonášova týmu také přineslo několik humorných situací. Zároveň mě potěšilo, že Jan Hlávka (předpokládám, že po důkladné konzultaci s otcem zakladatelem) dokázal do akce smysluplně zapojit všechny frakce, které svět Kladiva na čaroděje obývají.
Ve výsledku je tedy Bůh strachu sice nejtemnějším, ale také jedním z nejlepších a nejzábavnějších dílů série.
Kniha zvláštních nových věcí
Michel Faber
Celá první půlka knihy se skoro až nesnesitelně vleče a jen díky korespondenci mezi Peterem a jeho ženou se dá přežít. Druhá půlka knihy má sice spád, nicméně postrádá pořádné vyústění. Celou tragédii Peterovy misijní cesty si tak čtenář uvědomí až téměř na samém konci knihy.
Ovšem, protože Michel Faber je přeci jen mistrem svého řemesla, i v jeho poslední knize se najde několik momentů, které člověku z hlavy jen tak nezmizí.
Nicméně: Kdo očekává Sci-fi, tak bude zklamán, kdo očekává silnou křesťanskou výpověď, bude také nejspíš zklamán. Vlastně nejsilnějším motivem knihy je vztah a krize Petera a Bey. Díky dopisům o to živější. Druhým velice silným motivem pak je krize osobní víry. A tragédie nepochopení křesťanských myšlenek.
Štvanice
Janet Evanovich
Štvanice neopouští cestu, kterou si autorka vytyčila už v prvním díle, takže nám znovu nabízí představení, v němž hrají hlavní roli podfuky všeho druhu, humor a nadsázka, ale navíc i spousta akce ve stylu Mission Impossible.
Stejně jako Podfuk si i Štvanice neklade jiný cíl než pobavit. A já se u ní bavil opravdu dobře.
Vločka v plamenech
Jan Č. Galeta
Zdálo by se, že jde o celkem prostou historku a v podstatě je to pravda. Ale pan Galeta je mistr vypravěč a na těch šedesáti osmi stránkách které Vločka v plamenech má, dokáže nejen barvitě vylíčit hlavní postavu a její komplikovaný vztah s manželem, ale především skvělou akční jízdu s detektivní zápletkou a překvapivým rozuzlením. A prostořeká Danuta která nemá pro jedovatou poznámku daleko je natolik silnou postavou, že by utáhla mnohem delší příběh.
Spad
Leoš Kyša
Pan Kotleta není žádný nedouk a je vidět, že má nastudovanou nejen geopolitickou situaci ve světě, ale také historii. Zároveň umí zvolit správnou dávku patosu a národní hrdosti v poměru k ironii a černému humoru. A jeho obdiv k Československým Legionářům je také velice sympatický.
Vlastně jediná věc, která mi na celé knize vadila, bylo nulové procento jakékoliv erotiky. To je u Kotletových knih doposud nevídané. Zvláště když víme, že hrdinky i svět ve kterém se pohybují k takovým věcem přímo vybízejí.
Králík málem králem
Klára Smolíková
Klára Smolíková si velice dobře uvědomuje, že není Jaroslav Foglar, a ani jím nechce být. Proto životní trampoty velkého i malého Karla předkládá svým čtenářům s velkou dávkou nadhledu a humoru.
Ostatně jediné dvě vady na kráse vidím v dost nepraktickém formátu knihy a krátkém rozsahu. Knihu jsme měli přečtenou za dva večery. Na druhou stranu jsme si však o Karlíkovi a Karlu IV. o to déle povídali. A to není málo.
Nezkoušej na mě zapomenout
Petr Heteša
Petr Heteša nám ve svém novém samostatném románu přináší akční příběh s detektivní zápletkou, kterému nechybí sympatický hrdina, jenž nemá pro ostrou hlášku daleko. Navíc je Chinco opravdu pestrým hřištěm a ani zápletka není tak tuctová, jak by se z počátku mohlo zdát.
Kniha odsýpá svižně, o zvraty není nouze a hrdinovi prostě musíte fandit. Potud všechno v pořádku.
Jedinou vadou na kráse je podle mého názoru to, že autor není kovaný detektivkář, a tak nedrží čtenáře v napětí až do úplného konce. Já jsem pochopil, na rozdíl od hlavního hrdiny, kdo za vraždami stojí už zhruba v polovině knihy.
