jan8470
komentáře u knih
Spolkla mě knihovna
Klára Smolíková
Autorka má také vřelý vztah ke komiksu (sama psala scénáře k takovým bestselerům jako Na hradě Bradě či Viktorka a její vesmírná dobrodružství), a proto je komiks zastoupen i v její nejnovější knize. V tomto případě však nejde o příběh, nýbrž o stručné představení historických knihoven. Na několika málo panelech, jimž vždy jako průvodce dominuje patřičná významná osobnost, se malý čtenář ve stručnosti dozví o té či oné knihovně to nejpodstatnější.
Vojtěch Šeda se svého úkolu zhostil na výbornou a ilustrace jsou nejen vtipné a hezké na pohled, ale především věrně vystihují atmosféru a dění v těch nejslavnějších knihovnách celé historie.
Jmenuju se Ozzy
Ozzy Osbourne
Jako každá správná vzpomínková kniha i I Am Ozzy začíná zpěvákovým dětstvím. Rodák z průmyslového Birminghamu nám hned ze začátku barvitě a bez příkras vylíčí své neradostné dětství. Dál nás provede érou Black Sabbath, svou sólovou kariérou a nevyhne se ani všem svým excesům a průšvihům.
Vzhledem k tomu, že jde o memoáry, nebudu hodnotit obsah knihy. Nicméně věřím, že si při své zpovědi kontroverzní zpěvák na nic nehraje. Upřímnost je vlastně na Ozzyho vzpomínkách to, čeho si na této knize cením nejvíce. Z celé knihy vyzařuje nejen silná sebereflexe, ale především velká pokora.
Špinavý kšefty na North Ganson Street
S. Craig Zahler
Zahler napsal knihu, která je nekompromisně drsná, krvavá a krutá. Celé město Victory je vylíčeno tak barvitě, že v duchu vidíte všechnu jeho špínu a tísnivost. Akce je brutální až na samou mez únosnosti a některé situace se blíží hororu. To vše vynikne ještě více, když autor nechá čtenáře nahlédnout do Bettingerova soukromí. Detektivova rodina je totiž láskou prosluněným opakem depresivní atmosféry města. Temný příběh také občas odlehčí ironické a suché komentáře detektiva a jeho parťáků. Ale to vše jsou jen neutěšené sluneční paprsky na šedivé zimní obloze.
Špinavé kšefty rozhodně nejsou klasická detektivka. Dokonce si myslím, že zdaleka nejsou pro každého. Knihu si užijí spíš ti, kterým přišla Lisbeth Sallanderová málo drsná, nebo ti, kteří mají rádi filmy, jako je Útok na 13. okrsek, nebo filmy jako je Red Jimmyho Ketchuma.
Smrt má vůni inkoustu
Vilém Křížek
Případ samotný je poměrně dost zamotaný a udržuje čtenáře v napětí. A ačkoliv tempo vyprávění je záměrně pomalé, udržuje autor čtenáře v permanentním napětí. A to nejen díky několika dějovým zvratům, ale také střídáním prostředí. Ano vyšetřování neprobíhá jen v Praze, ale Sattler s Křížkem se dostanou i do Vídně. Ovšem samotný případ, který je překvapivě civilní a hlavně skvěle těží z autorových znalostí společnosti za Rakousko – Uherska není jedinou devizou této skvělé detektivky.
Tou druhou je skvěle vykreslená dobová atmosféra.
Spravedlivá pistole
Jaroslav Velinský
Velinský píše s lehkostí sobě vlastní a jemně ironický humor, jímž jsou nabité dialogy ústřední trojice, vyloudí mnohdy úsměv na rtech. Děj pak plyne pozvolna. Nicméně místy se otře až o lehce hororovou atmosféru. Samozřejmě že dnešního čtenáře můžou zaskočit takové termíny jako Závodní výbor, nebo domovní důvěrník, či snad dnes již neznámá značka cigaret Partizánky. Na druhou stranu lehkost s jakou Velinský celý příběh vypráví je v dnešní době temných případů velice osvěžující.
HEX: Bažina
Zuzana Strachotová
Autorka v knize rozvíjí dvě dějové linie. První je samozřejmě Leonino hraní, druhou a na můj vkus trošku upozaděnou jsou potíže s majitelkou domu, v němž hrdinka žije a s lichváři kteří chtějí své peníze co nejrychleji zpátky. Že se obě dějové linie nemohou protnout? To byste se divili. Ale než se tak stane, uběhne hodně herního času. Strachotová je řemeslně zdatná a vypravěčské umění ovládá na jedničku, proto v jejím podání nenudí ani popis nezdařených questů, které musí Leona (především na počátku hry) několikrát opakovat. Naopak. Hrdinka je sympaticky tvrdohlavá, a když konečně díky svému fištrónu přijde na to, jak má v daném questu pokročit, má z jejího úspěchu čtenář stejnou, ne li větší radost jako ona. Jak čas a stránky ubíhají, setkává se Leona s dalšími hráči a plní čím dál těžší mise při čemž se mění i herní prostředí. Čtenář se zúčastní nejen questů v bažině, ale také takřka hororové mise do starého hradu, nebo hromadných questů, v nichž spolu soupeří hráčské cechy. Nechci tu vyjmenovávat všechny dílčí podzápletky které psi pro čtenáře autorský tým připravil, ani jak celá kniha skončí. Jen zmíním, že finální quest je opravdu akční a naši hrdinové si v něm sáhnou na dno svých sil. Prostě a jasně, kniha se čte jedním dechem a fanoušci LitRPG si herní příběh užijí plnými doušky. Nedílnou součástí knihy jsou neustále se proměňující tabulky hráčů, systémové hlášky a především celý herní svět Ievitable. Na tom, že v Leonině příběhu fungují na jedničku s hvězdičkou má lví podíl právě Tomáš Košek.
Bez návratu. Kniha první
Jakub Hoza
Kdyby zhruba v polovině příběh skončil slavným „GAME OVER, MAN! ITS GAME OVER!“ mohli bychom knihu zavřít a říct že jsme si užili sice průměrnou, ale vlastně dost příjemnou poctu filmu Vetřelci Jamese Camerona.
Naštěstí Hoza není jen tak nějaký pisálek a ví, že Jansen s hordou hnusáků za zády neutáhne více než tří set stránkovou knihu, proto si pro čtenáře v její druhé půlce připravil takový twist, ze kterého se i ostřílení fanoušci jeho knih budou oklepávat ještě při čtení druhého dílu, který naštěstí vyšel téměř současně s knihou první. Stejně jako pan Smrtka z divadelní hry Posel světla ani já nesmím nic naznačovat, ale pokud se přebrodíte potoky krve a slizu, zjistíte, že Hoza umí psát nejen o brutálních bitkách s mutanty či alieny, ale zřejmě se vyučil i u Ronalda Emmericha. Je to jakoby Cameron během jednoho záběru přepnul nejen mezi Rypleyovou a Paulem Atreidem, ale také mezi palubou vesmírné lodi a povrchem Arrakisu. Že se obě dějové části protnou, čtenáři naštěstí dojde záhy a až bude knihu jednou rukou zavírat, tou druhou bude nedočkavě šátrat po jejím pokračování.
Děsy první republiky
Marek Skřipský
Oproti předchozím knihám jde o slabší kousek. Třetí povídka je zbytečně překombinovaná, v druhé chtěla doladit vedlejší dějová linie. Přesto jde o zábavné čtení a pro čtenáře kteří jeho knihy neznají by mohla být kniha pěknou vstupní branou k jeho tvorbě. Fanoušky naopak potěší Bronský a Parma v epizodních rolích.
Lebka černého démona
Františka Vrbenská
Mohlo by se zdát, že bude Lebka černého démona jen dalším z příběhů, v němž hobit pronásledován černými jezdci nese přes půlku světa prsten, aby ho mohl hodit do Hory osudu, a svým způsobem tomu tak i je. Ale to by nesměla být jeho vypravěčkou autorka, jejíž znalosti všech možných oborů včetně historie dosahují rozměrů takřka encyklopedických a jejíž poetický jazyk okouzluje čtenáře už od konce osmdesátých let. Příběh, v němž se přes Prahu a Sovětský svaz vypraví čtenář až do divokého Afghánistánu, je sice okořeněn slušnou dávkou akce, ale zároveň zahuštěn košatými a poetickými popisy dějů i krajin, které (byť krásné) příběh spíše malebně kolorují, než aby ho posouvaly dopředu. Františka Vrbenská je zkušená autorka, která umí s jazykem nádherně kouzlit, takže nám nad jejím popisem soutěsek, jež jsou řekami hustého stínu, v nichž klíčí jalová, mrtvá samota, srdce samou radostí plesá, ale fanoušci drsného světa Miroslava Žambocha a Jiřího W. Procházky pro ně jen těžko najdou pochopení. Ale to je asi jediná výtka, kterou lze k jejímu novému příspěvku do světa JFK. mít. Skvěle popsaných soubojů a akcí nabitých honiček i různých zajímavých lokací je v příběhu více než dost, a koho neuráží mystika a trocha té magie, ten by si čtyřicátý druhý díl JFK mohl užít.
Vražedný sokol
Darien Warren Johnson
Akční, plné odkazů na Johnsonův oblíbený žánr a přitom lidsky dojemné. Díky všem temným bohům metalu za to, že tuhle pecku CREW vydalo.
Démon ze sídliště
Iva Hadj Moussa
V podstatě jde o hororově laděnou sondu do života dnešní mládeže. Autentickou, sarkastickou a díky naivitě hlavních hrdinů i zábavnou. Bylo zajímavé nahlédnout do hlavy šestnáctiletého kluka a vidět a slyšet jak vidí dnešní děti své rodiče, prarodiče a svět. Autorka je dětská psycholožka a myslím, že znalosti získané při práci s mládeží v téhle novele zužitkovala výborně. Hororově detektivní linka sice na konci vyzní trošku do ztracena, ale jako vhled do uvažování a cítění dnešních náctiletých funguje Démon ze sídliště dobře.
Program Nosferatu
Miroslav Pech
Na Míru Pecha přísahají všichni autoři a autorky nakladatelství Golden Dog. Mírou se zaklínají pomalu častěji než uctívači Tolkiena Sirmarilionem. Vzhledem k tomu, že tento jihočeský bard napsal 14 knih, musel jsem dlouho přemýšlet, kterou z nich si vybrat abych si ověřil, že smečka neštěká do větru. Naštěstí právě vyšel v edici Zrnka temnoty nakladatelství Gulden Dog Program Nosferatu a tak jsem po něm sáhl. Přeci jen, je to krátká novela, a kdyby to bylo blbé, tak je to maximálně ztracený jeden večer a necelé dvě stovky. Ale nepředbíhejme událostem.
Josef „Goblin“ Štěpán byl autor hororových příběhů. Ne tak úspěšný jako Stephen King, ale dost kontroverzní na to, aby si za ty roky vybudoval slušnou čtenářskou základnu. Štěpán byl nejen fanouškem hororových filmů a spisovatelem, ale byl to svého druhu podivín a mizantrop. Ostatně co to muselo být za člověka, když kvůli psaní opustil práci a rodinu? Sobecký hajzl, řeknete si. Ale ono to bylo trochu složitější, jak se dozvíte z vyprávění jeho dcery Kristýny. Ta se totiž otcově smrti přestěhovala do jeho bytu, aby utřídila tátovu obrovskou knihovnu a písemnosti. Ostatně jako výhradní dědičce jí nic jiného nezbývá. A tak se probírá otcovými věcmi a vlastními vzpomínkami. Právě tehdy ke své hrůze zjistí, že rodičovská láska občas může překročit hranice smrti. Stačí zapnout tátův notebook…
Na pouhých sto padesáti stranách autor rozehrál komorní příběh o vztahu otce a dcery, který vás chytne za srdce. Fanoušci hororů na něm ocení nejen pěkně krvavou zápletku, ale i mraky odkazů na hororové knihy, a filmy. I když jde o ryzí fantastiku, autentičnosti Pech docílil tím, že knihu proložil několika rozhovory, které Goblin poskytl žánrovým médiím. Občas (a podle mého soudu záměrně) odlehčil ponurý příběh humornou vsuvkou, či ironickým komentářem samotné Kristýny. „Už mě nebavilo hrát naštvanou. Teda ne že bych to před tím hrála, fakt mě nasral, ale znáte to. Čím dýl to trvá, tím je to trapnější.“ (str. 134) Přitom všem dokázal příběh pohodlně kočírovat a dovést k výbušnému závěru aniž by zabředl do bažin užvaněnosti.
Přátelé z nakladatelství Golden Dog nekecali, tahle knížka mě bavila.
Těžké duše
Iva Hadj Moussa
Ke knize samotné řeknu, že je smutná, místy dost depresivní a mnohdy až křehce dojemná, jako sám život. Je vidět, že autorka není jen životní teoretik a necucá si své postřehy z prstu. I když za sebou nemám sexuální delikt, nejsem rozvedený a nezemřela mi sestra, přesto jejímu Johanessovi v mnohém rozumím. Při čtení jsem si často říkal „ Ty vole Ivo, to je tak přesný.“ Ano, i muži mají své sny, strachy a fobie. A stárnoucí muži o to víc. „ Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou ,jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde se musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. „ Johaness je normální chlap a já mu rozumím, stejně jako jeho frustraci ze sebe sama chápu i jeho komplikovaný vztah k dceři. „ Můžu ti nějak pomoct?“ Vysoukám ze sebe a potím se. Hlavně nic nepokazit. Ptát se, ale ne moc. Nehodnotit. Netlačit na pilu. „Snad to budu umět.“
Vlastně vůbec nechápu jak Iva Hadj Moussa dokázala tak perfektně vyhmátnou mužskou duši. Před tím prostě smekám. Ale abych nemlel jen o vztazích a duševních pochodech, které jsou logicky nedílnou součástí knihy. Velká část románu je věnována vzniku a klopýtavému znovuzrození Johanessovy kapely Heavy Souls.
Chapadla Černé hvězdy
Tereza Kadečková
Autorka ráda míchá žánry, takže žánrově se Chapadla černé hvězdy pohybují mezi kyberpunkem, dark fantasy, dystopií a vztahovkou. Navíc hraje v příběhu prim Lovecraftovský kult a místy příběh záměrně sklouzává až do temných vod hororu. Témata, kterých se Kadečková dotýká, jsou především rozbité rodinné vztahy, vztah k autoritám a život v náboženské sektě. Přitom ale nemoralizuje a nehrozí prstem. Čtenář při čtení příběhu prostě tyhle myšlenky přirozeně vycítí. Svět, který nám autorka ve své knize představuje je originální a zajímavý. Navíc ho autorka dokázala opravdu barvitě popsat. Až se budete prohánět zatopeným městem, zapomenete dýchat. Dějový oblouk nepostrádá napětí a několik zajímavých zvratů. Byť má působení Kultu černé hvězdy globální dopad, příběh samotný je spíš komorním dramatem. Nečekejte honičky na motorových člunech ve stylu filmu Vodní svět. Jednou z mála věcí, která mě na knize štvala, je font. Tedy absence jiného fontu pro pasáže, v nichž hrdinky vzpomínají na minulost, nebo sní či halucinují. Ale to je jen technický nedostatek s autorčiným nadáním pro to napsat čtivý příběh tato poznámka nemá co dělat.
Vilda
Dalibor Vácha
Vácha se ve své knize věnuje nejen Jakšově boxerské kariéře, ale také jeho působení u 311. československé bombardovací peruti RAF. Na knize je sympatické to, že ačkoliv je vidět jak má autor Vildu Jakše rád a jak si jeho nasazení v boji proti nacistům i v ringu cení, nijak ho neidealizuje. Je si vědom že Jakš měl své slabosti. I o těch ve své knize píše.
Země zmaru
Daniel Gris
Máme tu tři dějové linie v první čtenář sleduje hlavního hrdinu, jeho snahu zorientovat se a přežít v násilím prodchnutém světě, jímž cela, v níž se z jemu neznámých příčin ocitl, bezesporu je. V druhé se prostřednictvím hrdinových vzpomínek seznamuje s tím, jak nástup pandemie CCR prožíval on a jeho rodina. A ve třetí autor čtenáře postupně seznamuje s tím, co k pandemii vedlo a především jak probíhala její eskalace v globálním měřítku. Tyto tři dějové linie splétá v organický celek, a to nejen pomocí dialogů či hrdinových vzpomínek, ale především jejich pravidelným střídáním. Přičemž každou kapitolu ukončí v tom nejnapínavějším momentu. Tím nutí čtenáře otáčet stránku za stránkou, dokud se slzami z nevyspání dočtenou knihu nezavře.
Pět let staré predikční modely založené na zkušenostech s pandemií covid-19 přišly o jakýkoli smysl. Neexistovala vstupní data, nebyl znám průběh nemoci, natož způsob jejího přenosu. (str. 111)
Reálie, které všichni znají, zasazení do nebezpečně blízké budoucnosti a ničím nepřikrášlená sonda do naší společnosti, to je to, co ze Země zmaru dělá jeden z nejvíce znepokojujících postapo příběhů od Neffova románu Tma. Fanoušci Larse asi budou překvapeni, do jakých vod jejich oblíbený autor s takovou vervou vplul. Nám nezbývá než doufat, že se Daniel Gris do světa rozvráceného pandemií CRR brzy vrátí, protože spousta otázek zůstala nezodpovězena a závěr románu zůstal otevřený stejně jako rána, která se nedokáže zacelit.
Záře dávno pohaslá
Guy Gavriel Kay
Ve své podstatě je Záře dávno pohaslá shakespearovskou tragédií, v níž sice budete držet palce všem hrdinům, ale jen málo z nich se dočká šťastného konce. Přesto si velký vypravěč, jakým Guy Gavriel Kay bezesporu je, připravil pro Dania i čtenáře několik pěkných zvratů. Nejde však o velké bitevní scény, těch se u něj nedočkáte. Tady hrdinové dýchají a trnou při nebezpečném jezdeckém závodě, a to nejen v sedle koní. Muži čelí přesile sice v prachu cesty, zato s hlavou vztyčenou, a ženy se nebojí rozdávat vražedné polibky či si osedlat divokého hřebce.
Příběh samotný lze připodobnit k útržku rozsáhlé tapisérie či drobné části velké fresky. To ovšem vůbec nevadí, protože to, oč zde jde především, jsou jeho hrdinové. Příběh by se mohl odehrát stejně tak v renesanční Itálii, jako se udál pod dvěma měsíci ve fiktivní Batiaře.
Je to poetické čtení dýchající melancholií, a Kay se nebojí vplout se svým hrdinou ani do vod filozofie. Danio se totiž často nezamýšlí jen nad svým životem, ale nad člověkem a jeho konáním všeobecně. Tím posouvá své vyprávění o stupeň výše. Záře dávno pohaslá není knihou pro každého. Kdo nemá rád historické romány, koho nebaví poetika slov anebo očekává pouze milostnou romanci, ten by se jí měl spíše vyhnout. Nás ostatní však může přenést do dob, kdy muži byli stateční a zbrklí a ženy odvážné.
Chceme se do příběhu ponořit, zapomenout na vlastní životy, objevit nějaké jiné, dokonce do nich na čas vstoupit. Může se stát, že odoláme a nepřipomínáme si umělce a řemeslo. Chceme se ponořit, ztratit, zapomenout, co děláme, co se nám dělo, zatímco obracíme stránky, díváme se na obraz, posloucháme píseň, sledujeme tanec."
Pád do reality
Martin Darion Antonín (p)
Těžká haluz. Užil jsem si to.
Strašně mě bavilo že jsou Klaudie a Walter v nezvyklejch rolích. Walter je pořád stejný lůzr a i Klaudie je vlastně stejná. Ale nové pozice do nichž je autoři uvrhli jsou vtipné a v příběhu fungují skvěle.
Ovšem propojit obě dvě linie z Felixovou vesmírnou linií, to musela být dřina, a dát to dohromady, aby to celé klaplo ještě větši. Ale funguje to výborně. A grymoáry jsou skvělý nápad. Prostě velkolepý návrat mé oblíbené série.
Smějící se bestie
Vilém Koubek
Smějící se bestie je především chytrou, depresí a alkoholem prodchnutou noirovou detektivkou, ale zároveň je i něčím trochu jiným. Už z těch několik málo úryvků je nad slunce jasné, že Vilém Koubek v románu skládá hold nejen Palahniukovi, ale i dalším spisovatelům. Zároveň se ústy svých hrdinů zamýšlí nad současnou internetovou generací (nejen, ale také) knižních youtuberů a influencerů. A mám-li být upřímný, z těchhle vět mrazí možná víc než z useknutých malíčků a zmasakrovaných důchodců.
Audiokniha
V kostele vám nic nezjedná pořádek tak dobře jako nasraná basa z pekla. Mae hrábne do strun a z kabinetu se jí vyvalí dunivý zaburácení. Zvukový vlny chytnou pod krkem slečnu akustiku a začnou jí mlátit hlavou do zdi."
Koubkův a především Krhavého návrat do Odpočinku je parádní fackou všem mileniálům a influencerům. Jak dobrá tahle kniha je si můžete přečíst třeba tady: https://deti-noci.cz/.../koubkova-smejici-se-bestie.../
Ale teď vyšla v audioknižní podobě a v té je ještě o fous lepší. Stejně jako její starší ségra vyšla v Audioknihy Témbr a načetl ji stejně jako první díl Martin Stránský.
Stránský skvěle zvládá jak šílené staré geronty, tak drsného a věčně v lihu naložemého Vincenta. Dokonce i Mae a ostatní ženské postavy zní v jeho podání uvěřitelně. Hudební doprovod v němž se skvěle doplňuje saxofon s beaty k pžíběhu sedne skoro stejně dobře jako Americké psycho za kostelní kazatelnu. Prostě a jasně, Smějící se bestie stojí nejen za přečtení, ale také za poslech. jen vám při něm bude trochu mrazit.
Italský gambit
Vladimír Šlechta
Válečný veterán, urputný ve svém pátrání, muž, který se nebojí vzít do ruky zbraň, ale zároveň se nestydí dodržovat morální kodex. A vlastně on svým způsobem i takový je, dokonce občas přihodí nějaký ten ironický komentář. Problém ovšem je, že je v něm toho cynismu a ironie méně než školometského poučování. Je to vážně škoda, protože takhle je Šlechtův vlašský salát sice stravitelnější než vývary páně Vondruškovy, ale méně výživný než Steinovský biftek Červenákův. A vážně tu nemluvím o potocích krve v ulicích. Podtitulem Italského gambitu je slogan Nebezpečná Praha Rudolfa II., a pokud autor přidá v chystaném druhém dílu na nebezpečí a tísnivé atmosféře a ubere na zajímavých, ale spád děje zdržujících popisech, nemusí přidávat hektolitry krve a čtenáři tu přesto budou mít hodně kvalitní historickou detektivku, kterých je v našich vodách stále strašně málo.