jan8470 komentáře u knih
Ke knize samotné řeknu, že je smutná, místy dost depresivní a mnohdy až křehce dojemná, jako sám život. Je vidět, že autorka není jen životní teoretik a necucá si své postřehy z prstu. I když za sebou nemám sexuální delikt, nejsem rozvedený a nezemřela mi sestra, přesto jejímu Johanessovi v mnohém rozumím. Při čtení jsem si často říkal „ Ty vole Ivo, to je tak přesný.“ Ano, i muži mají své sny, strachy a fobie. A stárnoucí muži o to víc. „ Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou ,jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde se musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. „ Johaness je normální chlap a já mu rozumím, stejně jako jeho frustraci ze sebe sama chápu i jeho komplikovaný vztah k dceři. „ Můžu ti nějak pomoct?“ Vysoukám ze sebe a potím se. Hlavně nic nepokazit. Ptát se, ale ne moc. Nehodnotit. Netlačit na pilu. „Snad to budu umět.“
Vlastně vůbec nechápu jak Iva Hadj Moussa dokázala tak perfektně vyhmátnou mužskou duši. Před tím prostě smekám. Ale abych nemlel jen o vztazích a duševních pochodech, které jsou logicky nedílnou součástí knihy. Velká část románu je věnována vzniku a klopýtavému znovuzrození Johanessovy kapely Heavy Souls. Autorka je fanynkou blackmetalu a je vidět že není jen pasivní posluchačkou. Probíráme se pestrou nabídkou jukeboxu, jednoho z posledních v Praze: "Mám tam dát Fear of the Dark, nebo Number of the Beast?" chce vědět Fakáč. "To je jako vybírat si mezi svíčkovou a vepřem knedlem zelem," kroutím hlavou. "Tak víš co? Já bych poprosil pořádnou flákotu. Vraž tam Run to the hills." "Jak je libo. Skvělá volba pane!" Za chvíli si prozpěvujeme:
White man came across the sea
He brought us pain and misery
Před časem jsem četl knihu Hendrixova kytara, která taky popisuje životní příběh kluka, který se jako bigbíťák snažil přežít v socialistickém Československu. Těžké duše na rozdíl od výše zmíněného románu popisují jeden rok v životě stárnoucího bílého muže který má rád metal, přesto mi jsou bližší než kniha Kateřiny Dubské.
Komiks Pro Ukrajinu
Anotace:
U přípravy této knihy se sešli proslulí komiksoví tvůrci, aby přinesli zbrusu nové příběhy ze svých nejslavnějších světů. Pro české čtenáře je to nejen možnost přispět na dobrou věc, ale v mnoha případech i první seznámení s těmito legendárními autory a jejich vesmíry.
Ve sborníku Komiks pro Ukrajinu, najdeme patnáct povídek předních zahraničních komiksových tvůrců, z nichž u nás jsou nejznámější Stan Sakai a Sergio Aragonés. Byť všechny zpracovávají téma války a většina z nich přímo okupaci Ukrajiny, každý z tvůrců toto téma uchopil trochu jinak, takže je sborník obsahově velice pestrý. Součástí bonusových materiálů jsou jak galerie alternativních obálek, tak několik karikatur či plakátů s tématikou Ruské okupace Ukrajiny.
Jak píše v úvodu Richard M. Walden: „ Sborník vychází pod záštitou neziskové organizace Operation USA, a ta zaručuje že sto procent výnosu z prodeje půjde na Pomoc Ukrajině.“
Já jsem za tuhle aktivitu komiksových tvůrců moc rád a jsem rád, že ji nakladatelství CREW podpořilo.
War. War, never changes! Válka se nikdy nemění, ale každá pomoc jejím obětem se počítá.
https://www.obchod.crew.cz/.../komiks-926848-komiks-pro...
https://crew.digitania.eu/1942/562734/1
Tereza Kadečková – Chapadla černé hvězdy.
Svět je z velké části pod vodou, jak k tomu došlo, není pro většinu obyvatel Země podstatné. Ti, kteří utekli před potopu na takzvané Lodě svobody. Tam se snaží přežít jako lidé. Tedy jako bytosti s dvěma nohama a svobodnou vůlí. Naopak v megapoli Jerichu žijí ti, kteří se buď oddali Kultu černé hvězdy a vědí, že přizpůsobit se moři a proměnit se v rybu je jediná spása a ti, kteří se bojí přijít o poslední zbytky lidskosti. Ti pracují pro Nekonečno – korporátní organizaci, která bojuje s výše zmíněným kultem. A pak je tu ještě umělá inteligence, tedy Robotstvo. To se snaží udržet rovnováhu mezi Kultem a Nekonečnem, anebo také ne. V tomhle světě, ale na opačných stranách barikády stojí setry Aphelion a Perihelion. Zatím co první upsala duši i tělo Kultu, druhá pracuje pro Nekonečno. Autorka ráda míchá žánry, takže žánrově se Chapadla černé hvězdy pohybují mezi kyberpunkem, dark fantasy, dystopií a vztahovkou. Navíc hraje v příběhu prim Lovecraftovský kult a místy příběh záměrně sklouzává až do temných vod hororu. Témata, kterých se Kadečková dotýká, jsou především rozbité rodinné vztahy, vztah k autoritám a život v náboženské sektě. Přitom ale nemoralizuje a nehrozí prstem. Čtenář při čtení příběhu prostě tyhle myšlenky přirozeně vycítí. Svět, který nám autorka ve své knize představuje je originální a zajímavý. Navíc ho autorka dokázala opravdu barvitě popsat. Až se budete prohánět zatopeným městem, zapomenete dýchat. Dějový oblouk nepostrádá napětí a několik zajímavých zvratů. Byť má působení Kultu černé hvězdy globální dopad, příběh samotný je spíš komorním dramatem. Nečekejte honičky na motorových člunech ve stylu filmu Vodní svět. Jednou z mála věcí, která mě na knize štvala, je font. Tedy absence jiného fontu pro pasáže, v nichž hrdinky vzpomínají na minulost, nebo sní či halucinují. Ale to je jen technický nedostatek s autorčiným nadáním pro to napsat čtivý příběh tato poznámka nemá co dělat. Někomu by však mohlo vadit, že v příběhu hrají hlavní prim ženské hrdinky a muži jsou upozaděni. Vystupují zde nebinární postavy, ženské postavy, LGBT postavy, mořští živočichové, mutanti, ale jen jediný muž. Pokud však přistoupíte na autorčinu hru, užijete si parádní a originální příběh.
Pár tipů na to co poslouchat při čtení knihy Chapadla černé hvězdy.
Jedna sestra se jmenuje Aphelion. Tady je vtipné, že kapela se jmenuje Eden bridge stejně jako klub v Jerichu. Tedy klub se jmenuje jen Eden, ale co už?
https://www.youtube.com/watch?v=6N8AZhd1gGI...
Druhá sestra se jmenuje Perihelion.
https://www.youtube.com/watch?v=geWGPYj02jQ
Ovšem i Tereza Kadet Kadečková by doporučila album The Songs of Distant Earth od Mikea Oldfielda.
https://www.youtube.com/watch?v=gRivMEEZZE8&t=214s
Že si knihu můžete koupit na eshopu nakladatelství Golden Dog je jasné. Že si k ní můžete pořídit hned dvě tematické záložky je ovšem příjemný bonus.
https://www.goldendog.cz/produkt/chapadla-cerne-hvezdy/
Ne tak zábavné jako Běsnění kojota, přesto mě kniha bavila.
Stopa blesku
Rebecca Roanhorse (Gnóm)
Příběh navažské lovkyně monster který se odehrává ve světě po apokalypse nemůže být špatný.
Maggie je bojovnice obdařená klanovými sillami, navíc ji cvičil legendární lovec monster Neizghání. Jenže Neizghání je pryč a Maggie musí čelit svým démonům sama. A nebo taky ne. Ale komu věřit ve světě v němž se po pláních prohání bohové a Kojot manipuluje všemi a vším?
První román téhle nadané autorky získal ocenění Locus Award 2019 v kategorii Nejlepší románový debut a za přečtení rozhodně stojí. Děj sice neuhání dopředu jako splašný mustang. Autorka sází na snovou atmosféru, ale propojení božstev a postapo světa je povedené. Kojot je výtečný manipulátor a i tu milostnou linku bych autorce odpustil. Koho oslovil Owl Goingback a jeho temné Běsnění Kojota, toho nejspíš bude bavit i Mag. Za mě jde o dost povedenou záležitost z ranku knih jako jsou Američtí bohové, nebo již výše zmíněné Běsnění Kojota. Škoda že se kniha trochu vytratila z povědomí a Gnóm už druhý díl nejspíš nevydá. Ale Stopa blesku funguje dobře i jako samostatný román.
Jaroslav Velinský byl spisovatel, skladatel, básník, zpěvák a člen trampské osady Island, s jehož texty jsem se seznámil už jako kluk. Ale tehdy šlo o jeho trampské písně, nikoliv o jeho tvorbu literární. K té jsem se dostal až v roce 2017 díky nakladatelství Mstery Press. To tehdy začalo vydávat případy Augustina velikého jako e-knihy. Jejich bohulibý záměr byl pak završen velkým souborným vydáním Velikého případů. Mystery Press ovšem pokračuje s vydáváním Velinského detektivek dál a to sérií případů bezděčného detektiva Oty Finka. Ty se odehrávají v 50. a 60. letech minulého století a jejich hrdinou je soustružník .p. Pragokov Ota Fink. Finkovky jsou psány lehkou rukou a s humorem. Oťas je vtipný a navíc docela sukničkář. „Bylo půl dvanáctý, chudinka Jituš si už ve svým krámě jistě zoufala a její slaný slzy dírkovaly šlehačku.“ V knize Strašidlo minulosti se Ota Fink po mnoha letech vrací na místo, kde se jako učeň brigádník poprvé bezhlavě zamiloval. Jenže dívka Lucie, která mu kdysi zlomila srdce byla po letech nalezena mrtvá a Ota se nyní vydává po stopách vraha. Jenže stopa už dávno vychladla a pátrání v socialistickém Československu toho horkého léta roku 1959 bude pěkně zapeklité.
Zkrátka a dobře, Ota Fink je zábavný a já se na jeho další eskapády ohromně těším.
"Člověk nezastaví východ slunce nebo příliv. Nezabrání holkám, aby se proměnily v to, čím se stávají." (Gwendolyn Kiste - Rezavé panny)
Příběh Phoebe a rezavých panen je pro mě prvním setkáním s autorkou a zároveň niternou výpovědí nejem o úpadku městské komunity Clevelandu a ztrátě nevinnosti, ale především zrezivělých vztazích v rodině, společenství a společnosti. Rezavé panny se však také dotýkají témat jako přijetí či popření viny a odpuštění. Za mě je Gwendolyn Kiste vypravěčkou, která umí citlivě tnout do bolavých témat a nezabřednout při tom ke zbytečnému moralizování. Málo kdy se mi stane, že bych u knihy plakal, při čtení Rezavých panen jsem měl ovšem několikrát slzy na krajíčku, tak moc ve mě rezonoval.
Za mě nejpropracovanější autorova kniha. Řemeslně výborně zvládnutá. Co se inspiračních zdrojů týká, oba filmy z nichž čerpá znám a nemyslím si, že je kniha jejich fanfikcí. Bezesporu autora inspirovaly, ale jeho invence včetně vypravěčských postupů je natolik zřejmá, že se dá kniha považovat za originální a čtivou poctu oběma filmům, nikoliv za fanfikci.
Nevím, jestli je Batman Vánoce nejlepším komiksem o temném rytíři, ale je rozhodně tím nejdojemnějším a nejpoetičtějším z těch, které jsem doposud četl. Funguje stejně dobře jako Batmanovský event i jako originální pocta jednomu z největších romanopisců 19. století. A to není málo.
Přišel čas, aby se každá zvedlejších postav Jelínkových románů stala postavou hlavní a to díky novému povídkovému románu Nocte exeo. Ten přináší osm případů pestrých, jako vějíř kabaretní tanečnice ze Soho. Drsná a špinavá metropole nad řekou Temží přitahuje různá monstra, v ulicích se potuluje prostitutka posedlá duchem staroegyptské čarodějnické princezny, ve stokách pod městem si prohání ocasy krysodlaci a v přístavu řádí pyroman. Bezpečno ovšem není ani v ulicích Soho, kde se poflakuje kočičí démon, či klan zdegenerovaných Skotů uctívajících temnou bohyni. Ani život na předměstích Londýna není zrovna idylický, tady řádí kmen kanibalů, tam pro změnu monstra, za která by se nemusel stydět ani Viktor Frankenstein. Ne všechny příšery mají tesáky a jsou pokryté srstí, mnohá monstra mají jen zatvrzelá srdce a zmrzačenou duši. Proti některým lze použít sílu, jiné však porazíte kombinací fištrónu a techniky. Tak jako princezna Visali svého pyromana, nebo Bert Rumbledale a Terrence Norr telekinetické fígle ovládající uctívače starokeltské bohyně. Někdy ovšem nestačí ani spojení vědy, síly a fištrónu a nebohému hrdinovi musí pomoci láska, jako se to přihodilo Eprihamu Rutherfordovi s egyptskou čarodějnicí, nebo archivářce Holly, jejíž povídka je asi nejerotičtějším textem, který kdy Peter Jelínek napsal. Ale i sex a erotika jsou přirozenou součástí života a k viktoriánské Anglii patří stejně, jako prostitutky na Whitechapel. Stejně tak mohu pochválit autorovu pěknou práci s hrdiny, kteří díky své lidskosti a pochybám o sobě samých přirostou čtenáři k srdci. Každá povídka je jiná. Nejde jen o jiný tip případu, nebo monstra. Často se od sebe liší i vypravěčskými postupy. Pomyslným vrcholem je povídka Návrat múmie, v níž se střídají vyprávění a deníkové záznamy. Tady je nejlépe vidět jak moc autor od roku 2016 ve spisovatelském řemesle pokročil.
Takové malé české Stranger Things
Druhou knihou, kterou jsem si koupil na skvělém HororConu je kniha Karin Novotné – Okříkdlení tvorové v bouřkových mračnech. Kniha vyšla v edici Zrnka temnoty, v níž Martin Štefko ve svém nakladatelství Golden Dog, vydává novely a delší povídky s hororovou tématikou. Ani Okřídlení tvorové nejsou rozsahem delší než sto stran, přesto mají co nabídnout.
Beka je obyčejná holčina na prahu puberty. Má pár mindráků, velkou fantazii, a je to takový ten introvert, který má maximálně tak jednu dvě kamarádky a víc času tráví zalezlý někde s knížkou, než v chumlu obdivovatelů. Není ani divu. Beka má rozštěp horního rtu a s velkým nosem a jizvami v obličeji neaspiruje na titul třídní krásky. Dokonce občas musí pro svůj vzhled strpět nějaké ty posměšky od hloupých spolužáků a někteří z nich jsou opravdu dost neodbytní. Naštěstí má tahle citlivá holčina milující rodiče, starší ségru a především kamaráda Petra, kteří jí pokud jim to dovolí rádi pomůžou. Ale co když musíte čelit nestvůrným monstrům z hlubin temnot? A co když, jsou to jen výplody vaší fantazie? A naopak co když nejsou? A jakou roli v celém příběhu hraje holčička s Downovým syndromem?
Autorka je celoživotní fanynkou Stephena Kinga a na knize to je zatraceně znát. Navíc je vidět, že při psaní Rebeky těžila ze situací, které v dětství sama zažila. Tím nemyslím tajemné krvelačné potvory, které se skrývají v bouřkových mračnech, ale především strasti dospívající introvertky která nezapadá do škatulky nejoblíbenější holka ve třídě. Ale ačkoli se autorka těchto témat v příběhu dotkla několikrát, šlo jen o letmé náznaky, než o rozbor teenagera šikanovaného spolužáky. TOHLE jsou totiž Zrnka temnoty a je v nich především potřeba dát prostor strachu, děsu a monstrům. Toho všeho si čtenáři sice užijí více než dost, ale autorka (i na tak malé ploše jakou jí délka novely dovoluje) s nimi pracuje suverénně, jako by byla dcerou samotného krále hororu. Nejistota a plíživý strach, které se postupem času změní v opravdový děs, jsou v jejím podání hezky vystupňované. Novotná utahuje šrouby pomalu, čímž zvyšuje napětí nejen v mysli své hrdinky, ale i v mysli čtenářově. Rebeka není žádná Buffy, která pod vedením svého mentora kosí upíry po tuctech, možná i proto může u čtenářů vzbuzovat sympatie. Autorka píše lehkou rukou a příběh se čte opravdu pěkně, takže mu čtenář odpustí i těch pár chyb, které redakce neodhalila.
Ve výsledku je novela Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech knihou, kterou bych se nebál za rok či dva podstrčit své dceři. Možná by z ní mohla načerpat víc naděje, než by se mohlo zdát a to navzdory tomu, že se autorka se svou hrdinkou nijak nemazlí.
Máte li potomka 13+, který ujíždí na stejně jako Beka a její kamarádi na seriálech Locke & Key či Stranger Things, máte díky Karin Novotné o Vánoční dárek postaráno. A vůbec nebude vadit, pokud to bude mizerný čtenář, protože tuhle útlou knížečku zhltne jak malinu dřív než řeknete Eleven.
"Ranní ticho bylo tak hluboké, že skoro vydávalo vlastní zvuky. Pole se ztrácela v mlze a v dálce za nimi se temnala masa lesa. Po tom, co se stalo na Františku, jsem si poprvé uvědomila, co jsou ta přirozená útočiště víl, o kterých v noci mluvila Jana."
Kristýna Sněgoňová ví, že nevstoupíš dvakrát do stejné Svitávky. Proto je její druhý román ze světa v němž jsou rusalky na okraji společnosti mnohem osobnější než byla Krev. To však neznamená že by nebyl drsný, temný a nedotýkal se citlivých témat současné společnosti. Přitom autorka ještě více otevírá svět Pospolitosti, v němž je těžké žít rusalkám i lidem. Není to hezký pohled, připomíná spíš rozkuchaný hrudník divoženky, která leží na řezníkově pitevním stole. Eliška Blažková je mi bližší než Stolbenko. Ženská hrdinka nesemletá životem přináší jiný úhel pohledu. Je to bodobné, jako vidět Fargo, v němž Marge Gurdenson přes všechnu krev a cynismus jímiž příběh přetéká nabízí jistou naději, tu Stolbenko v Krvi pro rusalku nepřinesl, ta byla spíš jako Tahle země není pro starý. Za mě je Krev pro divoženku o rusalčí vlas lepší než Krev pro rusalku.
Vtipné, chytré, čtivé. Jana Maffet Šouflová je Ellis Petersová domácí fantastiky. Ale je s ní mnohem víc srandy. Oproti Svitkům z Londýnského mostu je zde víc fantastických prvků a vůbec je to takové příjemně švihlé čtení. I v těch nejtemnějších případech je dost prostoru tu na vtipnou či ironickou hlášku, jindy na trefný a vtipný popis nějaké budovy či některého z aktérů příběhu. Trošku zamrzí nedokonalá redakce u první a páté povídky. Naopak potěší spousta map, ilustrací a pevná vazba a krásný přebal.
Znepokojivý čtenářský zážitek. Nejvíc mě oslovily povídky Vezmi mě za ruku, synu, Léčitelé, Otec a syn (ta je obzvlášť dobrá), Jednou natočím film a některé ze 14 krátkých hororových povídek. Myslím, že je důležité a zcela na místě, že kniha začíná textem Definice hororu..., protože může člověka trochu připravit na to, co ho v knize čeká.
Ty texty jsou znepokojivé, protože jsou často hluboce lidské. Nejde pouze o hororové povídky, ale také o eseje a zamyšlení. Ne každému sedne všechno. ani já nejsem vyjímkou. Přesto je kniha nevšední a většina textů vzbuzuje nepříjemné pocity. A to je absolutně v pořádku, protože i zrůdnost ve všednosti k životu patří.
Bizzaro se nedá dost dobře specifikovat. Nejznámějším autorem tohoto subžánru je nejspíš Carlton Mellick III. ale i u nás máme šikovné autory, kteří jsou schopni napsat více než solidní bizzaro povídku. Tady se jich sešla slušná řádka a editoři Kristina Haidingerová a Roman Bílek odvedli při výběru povídek skvělou práci. Není divu že kniha byla nominována na Magnesii Literu. Doporučuji si dohledat nějaké recenze a pak se do knihy pustit. Za mě rozhodně vládnou Ivan Adamovič a jeho variace na Sex ve městě, Vilém Koubek a jeho IKEA, Michaela Kubíčková s romancí a trpaslíkem, Román Bílek a jeho Igráčci a především Petr Boček s povídkou Legenda o truchlivém mořském bohu. K těmhle povídkám se budu vracet do konce svých dní, ale ony ani ty ostatní nejsou úplně špatné. Naopak.
Je to poetické čtení dýchající melancholií, a Kay se nebojí vplout se svým hrdinou ani do vod filozofie. Danio se totiž často nezamýšlí jen nad svým životem, ale nad člověkem a jeho konáním všeobecně. Tím posouvá své vyprávění o stupeň výše. Záře dávno pohaslá není knihou pro každého. Kdo nemá rád historické romány, koho nebaví poetika slov anebo očekává pouze milostnou romanci, ten by se jí měl spíše vyhnout. Nás ostatní však může přenést do dob, kdy muži byli stateční a zbrklí a ženy odvážné.
Chceme se do příběhu ponořit, zapomenout na vlastní životy, objevit nějaké jiné, dokonce do nich na čas vstoupit. Může se stát, že odoláme a nepřipomínáme si umělce a řemeslo. Chceme se ponořit, ztratit, zapomenout, co děláme, co se nám dělo, zatímco obracíme stránky, díváme se na obraz, posloucháme píseň, sledujeme tanec."
Dekadentní pohádka o bestiích v lidském těle.
Luisa přijela do města vydělat peníze aby mohla zaplatit doktora nemocnému otci. Ale jak ji postupně pounáváme, zjišťujeme že jsou její pohnutky mnohem složitější. Stejně tak na první pohled prostá holka z vesnice na úpatí hor začne během vyprávění působit díky pohledům do její minulosti značně jinak. A je nejen temná a ponurá, ale díky tomu jak je vše vyprávěné z Luisina pohledu tak i cynická i černohumorně vtipná. Přitom nutí člověka k zamyšlení. Co nás formuje, jsme už od začátku života předurčeni být zlí, nebo dobří? Můžeme se změnit. Ale Pomiluj smrt není žádná moralita, tahle témata spíš probublávají na povrch jaksi mimocodem. Je to povedený text, svižný a lehce dekadentní. Nepostrádá pěkné popisy, ale jeho předností je autorčin perfektní vled do lavy její rdinky. Fiedlerová znovu dokazuje, že kdyby měla víc času na psaní, klidně by se mola zařadit mezi čtenářsky nejúspěšnější autorky domácí fantastiky.
Feel Good čtení na léto. tak trochu Bohemian Rhapsody, tak trochu sci-fi. Jedna dějová liniie sleduje vznik rockové kapely, druhá životní cestu kluka který by mohl být klonem kdysi slavného rockového zpěváka. Příběh není překombinovaný a je to fakt zábavné čtení.
Vesmírná zásilkovna je příjemná dobrodružná knížka, která osloví spíš mladší čtenáře, tomu také odpovídá rozsah sto stran, větší font, krátké kapitoly a ilustrace Martina Hanschilda. Stejně jako v předchozích autorčiných knihách, zde děti najdou několik jednoduchých testíků, rodiče zase ocení pár pop kulturních odkazů. Některé termíny (například efekt motýlích křídel, červí díra, či absolutní čas) budou muset rodiče dětem dovysvětlit. Ty zase na oplátku mohou tatínky a maminky seznámit s chlupatým praslíkem, který miluje čokoládu.
Klára je úplně normální holčina. Trochu drzá, trochu držkatá, trochu potrhlá. Možná proto se rozhodne vyslyšet volání rodinného přítele a vydá se do Mexika najít svého otce. Problém je v tom, že táta nezdrhl od rodiny za jinou, ale přimotal se k apokalypsou hrozícímu spiknutí. Dívčině se záhy po výstupu z letadla začne lepit smůla na paty. Přijít o prachy i doklady je už dost velká komplikace, ale když dívka zjistí, že její kontakt Mexiku ji jaksi kontaktovat nemůže, může se zdát, že je na čase vzít nohy na konzulát a mazat zpátky domů. Tohle by mohla být pro Kláru konečná, ale to by jejím duchovním otcem nesměl být Michal Březina. Ten jí poměrně záhy přivádí do cesty sympatického Diega. Lehce naivní hrdinka tedy místo na konzulát mizí do hlubin mayských pyramid. Je to tak, tady se hraje na dávná proroctví a Mayská božstva. Všechny eskapády sledujeme z Klářina pohledu, takže jde v podstatě o takřka nepřetržitý sled ironických komentářů, zběsilých útěků, a šílených setkání. Kláře se pusa nezastaví, proto si ji umím představit jako hrdinku audioknihy.
Na strašidelnou notečku pak zabrnká samotný kult a to, že se Kláře zjevují mrtví. Ale v žádném případě nejde o horor. Není nebe nad Mexikem, je víc akční lehce mysteriózní jízda ve stylu Indiana Jonese, jen s držkatou hrdinkou, která je místo biče vybavená dobrým srdcem a velkou porcí štěstí. Jako jednohubka na letní dovolenou ideální čtení.
Takových příběhů už tady bylo hodně. Dokonce tu bylo i dost těch, které se odehrávají na území bývalé České republiky. Takže v tomto směru Sivok nepřináší nic moc nového. Na ploše 132 stran však rozehrál syrové komorní drama, v němž sledujeme cestu jedné rodiny apokalypsou zničenou krajinou. Síla Sivokovy knihy je v beznaději, která z ní navzdory snaze Cappyho a Sněžínovi rodiny přežít z knihy sálá. Říká se, že extrémní situace odhalí jaký člověk opravdu je, no pokud je to pravda, tak si lidstvo vůbec nezaslouží žít. Komu se líbila série SPAD, Rok Havrana nebo třeba Drsný spasitel, neměl by knihu minout. Je vážně dobrá. Ale nečekejte žádné Hrdiny z Istanbulu, ti v Sivokově apkalypse zhebli jako první.