jan8470 komentáře u knih
Pokud budete čekat literární variantu filmového Úsvitu mrtvých, nebo Zombielandu bude asi trošku překvapeni, protože Zvláštní operace Z, je vlastně hodně silným protiválečným příběhem. A já jen tiše doufám, že ne prorockým.
„War. War never changes.
The Romans waged war to gather slaves and wealth.
Spain built an empire from its lust for gold and territory.
Hitler shaped a battered Germany into an economic superpower.
But war never changes.
Jestli hledáte chytré čtení, které snese srovnání například s Krví pro rusalku Kristýny Sněgoňové, tak nemáte proč váhat.
V úvodu knihy Mellick přiznává, že má být Magořina především jeho poctou nízkorozpočtovým osmdesátkovým shlasher hororům. Tomu také odpovídá skvělá obálka jeho dvorního ilustrátora Eda Mironiuka. Svým způsobem tomu odpovídá i obsah, i když samozřejmě bláznivě zvrhlý jak jsme tomu u tohoto nekorunovaného krále bizzare hororu zvyklí. Zápletka je věru prostá. Šestice amerických středoškoláků vyráží na chatu jednoho z nich, aby si tu užila víkend plný chlastu a nespoutaných sexuálních radovánek. Co na tom že chata po dědovi je uprostřed opuštěných lesů a cesta k ní je lemována spoustou mrtvých zvířat? Co na tom, že vidláci které partička po cestě potká, nevraživě zahlížejí na rozjívenou mládež? Normálnímu člověku by bylo jasné, že tenhle výlet by nemusel dopadnout dobře. Ne tak hormony zaslepeným mládežníkům. Potud je vše při starém. Takových filmů a příběhů jsme viděli. V čem je tedy tenhle jiný? Inu v tom, že Des, Crystal, Stephanie, Jason, Rick a Kevin nejsou až tak obyčejní středoškoláci. Jak už naznačuje anotace, každý z nich si sebou na chatu v lesích veze přinejmenším jedno nechutné a zvrhlé tajemství. Nechci zabíhat do podrobností, protože právě tady popustil Mellick svou fantazii z řetězu a já bych tak případné čtenáře představil o překvapení. Jen snad zmíním, že se mi při čtení některých autorových nápadů obracel žaludek naruby (a to si myslím, že jsem poměrně otrlý). Stejně tak bizardní je třeba zařízení chaty, ale to v příběhu působí spíš jako malicherné klišé pro efekt. Ne, že by ho Mellick nedokázal krvavě a brutálně zužitkovat. Nicméně nejsilnějším zážitkem není ani to kdo, jak a koho zmasakruje (tady je Mellick poplatný žánru a pomrkává tak na fanoušky některých filmů), ale především to odhalování druhých tváří mladých hrdinů. Trochu zamrzí, že je autor naservíruje hned v první třetině knihy (což ale při jejím rozsahu není až takový problém). Co mi přišlo opravdu povedené, je však finále, v němž většina absolutně nepochopitelných dílků skládačky perfektně zapadne do sebe a závěrečná pointa je pak pěknou třešničkou na tomhle krvavém zákusku. Trochu mě mrzelo, že se oproti Plyšákokalypse ztrácí pod tou hromadou nápadů poselství, které chtěl Mellick svým čtenářům sdělit. Pro mě je tedy Magořina zatím nejslabší knihou, kterou nakladatelství Carcosa Mellickovi vydalo. Přesto si myslím, že jeho fanoušci za ni budou rádi a to navzdory tomu, že se k ní na rozdíl například od Domu na tekutých píscích asi už vracet nebudou.
Trochu mě také zamrzelo větší než malé množství překlepů. Na to u knížek od Carcosy nejsem zvyklý.
Za mě 3 z pěti useknutých hlaviček nebo hvězdiček.
Ve své prapodstatě Dannyho parťáci z roku 1878. Je neskutečně vtipné vidět podfuk a pak teprve číst jak ho parta Klikaře Edy vymyslela. Prvních zhruba sto stran je v podstatě jen takové oťukávání a ten velký kšeft (který se několikrát brutálně podělá) přijde až pak. Ovšem cíl velkého kšeftu je neméně zajímavý a opravdu sahá do hluboké historie. Pro milovníky staré Prahy a starých časů bude tahle kniha také příjemným čtením. A to nejen kvůli příběhu, ale i díky partě sympatických podfukářů, které prostě musíte držet palce. Jediné, co mi trochu vadilo, byl záporák. Ten byl bohužel až černý až příliš. Ale četlo se to opravdu skvěle. Kdo se nemůže dočkat dalšího Steina, Jaroše a Barbariče, nebo má rád historické detektivky, neměl by knihu minout.
Kniha čítá něco přes sedm set stran, ale čte se opravdu dobře. Je to dáno tím, že autor čtenáři dávkuje informace o lodi, jejím osazenstvu i světě, v němž se nalézají postupně. Příkladem budiž scéna, v níž se posádka schází na Politické školení mužstva. Ve chvíli, kdy má politruk Plocek promluvit k mužstvu, přeruší autor děj vysvětlením toho, jak takový politický pracovník na vesmírné lodi pracuje a komu se zodpovídá. Stejně jako pozvolné dávkování informací funguje v Lipnerově románu změna prostředí, v němž se příběh odehrává. Když už by se čtenář mohl začít nudit, dojde k novému setkání s mimozemšťany, objeví se nová planeta či vesmírná stanice. O dějové zvraty není nouze, dokonce dojde i na lodní vzpouru či milostný románek, nebo takřka detektivní pátrání. Zkrátka čtenář se rozhodně nemá čas nudit. Navíc je celá kniha prodchnuta duchem nezlomné vůle lidstva k životu a to je na ní také velice sympatické. Ostatně přesně proto doporučila Kristýna Sněgoňová tento rukopis k vydání Michaelu Broncovi a jeho nakladatelství
Hvězdolet Vltava má šanci zaujmout každého milovníka spaceopery a vesmírných dobrodružství vůbec. Pravda čtenář bude muset čelit poměrně značnému množství technických informací o chodu lodi a jejích zbraňových systémech, a autor se občas nevyhnul zdlouhavým vysvětlovacím pasážím, přesto stojí tohle retro vesmírné dobrodružství za přečtení.
Pán hor - patetické až na půdu, ale skvěle napsané. Spousta odkazů na všechny možné pop kulturní ikony. Filmem Die hard počínaje, přes Pána prstenů, až po filmy Sergia Leoneho. Dál skvěle rozšiřuje vesmír Legie, ještě více přibližuje hrdiny nám čtenářům a já musím říci, že překonal i Amandu, kterou jsem doposud považoval za nejlepší díl série. Fakt se těším na pokračování. A i když nevím na čem Kristýna Sněgoňová a František Kotleta jedou, je to velice inspirativní matroš. Smekám pomyslný širák. Jen tak dál mládeži.
Aga- navazuje přímo na Rudého vrabčáka. Rozhodně skvělé čtení- dozvíme se mnohem víc o Chanech. Ve finále je to mnohem vážnější příběh, než by se dalo čekat, ale rozhodně nepostrádá akci a humor.
Vysoce subjektivní čtenářské pocity. Rudý vrabčák- Naprosto skvělý špionážní akční příběh ve stylu filmů Krycí jméno U.N.C.L.E. nebo Atomic Blonde. Jenže podle Kotlety a ve světě Legie. Fakt mě to bavilo. Navíc jsou tam vesmírní punkáči.
Vlastně je to docela fajn příběh o jednom přátelství a o tom, že si máme užívat život dokud to jde. Jako silné emoce se nakonec dostavily, ale že bych to obrečel, to ne. Hlavní hrdina mě spíš štval jaký je to ňouma. Jeho proměna je fakt dost pozvolná, takže vlastně uvěřitelná. Líbila se mi Sakuřina lehká ironie. V rámci žánru o chlup slabší než Laura Deanová mě už zase nechala. Výtvarné zpracování - klasická vztahová manga se zřejmě obejde bez propracovaných interiérů a exteriérů.
Bavilo mě to o chlup víc než Zombíci. Je zajímavé jak nakonec autor všechny ty povídky nakonec dokázal propojit. Pro fanoušky seriálu Doctor Who nebo Stopařova průvodce rozhodně ten správný půllitr piva.
"Po emoční stránce" , pomyslel si Chmurný Válečník, "jsem jako vepřové hlavy nad plameny šílenství,"
Metaválečníci jakožto nadbytosti a Chmurný válečník hledající smysl svého bytí. A spousta násilí, krve, sexu, brutality a skvělých nápadů. Je to brutálnější než řezník z Bruntálu křížený s Lišákem ze Sudet, ostřejší než Kalvemina a jazyk, ó bohové, jazyk malebný jako, no já nevím jako stříkanec krve na zdi. Příběh samozřejmě nemusí sednout každému, ba někomu to celé může připadat jen jako póza. Násilí pro násilí, sex jakožto provokace, ale i kdyby tomu tak bylo, nijak to nesnižuje kvalitu knihy.
"Odkdy máš, Chmurný Válečníku, nějaké zábrany?" "To nejsou zábrany, Okruhu. tady jde o princip." "O princip? dal ses snad na víru?" "Mou vírou je šílenství." "To by mě zajímalo, co má šílenství společného s nějakými principy."
Planeta 9 nám prostě přinesla literární dekadentní skvost. Navíc ta kniha krásně vypadá a obálka Tomáše Kučerovského je dokonalá. Celá kniha je vypravená nádherně. Já nemohu hodnotit jinak než pěti hvězdami.
Nebudu tady rozebírat povídku po povídce, od toho jsou velké recenze a autor sám. Ten totiž v části nazvané Autor se vykecává rozebírá každou z těch sedmnácti povídek které sbírka obsahuje. Já jen napíšu že Sivok je silný v kratších textech s překvapivou pointou. Těch je díky temným božstvům v knize většina. Často v nich nešetří brutalitou, černým humorem a skrytými či zjevnými pop kulturními odkazy. Samozřejmě i já jsem si v nich našel své favority a naopak některé mě nechaly chladným. Nicméně těch bylo minimum, vlastně jen jedna a to vlastně nebyla ani tak horor či psychothriller, ale čistokrevná sci-fi Zachraň člena posádky, nic víc. Sci-fi autorovi moc nejdou. To však neznamená, že by se nesnažil. Například taková Náhrada je skvělá. Ale i zde, jako u většiny Sivokových povídek platí rovnice Zajímavý nápad + překvapivá pointa + krátký rozsah = výborná povídka. Zkrátka a dobře. Knihu můžu doporučit všem milovníkům kratších povídek se znepokojivou atmosférou a černým humorem.
Válka klanů Taira a Minamotto. Je to drsný a krutý příběh. Přesně takový, jaký byste od samurajského eposu čekali. Fantasy linka o zlodějích času je tu hodně upozaděna, takže by kniha mohla zaujmout i milovníky japonské historie. Autorka vystudovala antropologii a Japonsko má v malíku. Na knize je to hodně znát. Tahle kniha se opravdu povedla. Pochválit musím také krásnou obálku Jany Maffet Šouflové. Asi jedinou slabinou je absence jednoho hlavního hrdiny se kterým by se čtenář mohl ztotožnit. Hrdinů (na různých stranách fronty) je totiž docela dost a to je pak těžké někomu fandit.
Knihu můžu doporučit nejen dětem od sedmé třídy výš, ale i jejich rodičům. Možná si po jejím přečtení uvědomí, že ani ti jejich puberťáci to v době covidové nemají lehké.
Enrico Marini hravý a dravý. Na jeho kresbu Harley a Jokera jsem si musel zvyknout, ale příběh mě bavil. Hra o šperk a dítě ukázala, že Batman má srdce. Povedená záležitost.
Manara. Tuším můj první. První povídka je taková erotická bláznivá groteska, druhá má trochu ekologický podtext a cekem pobaví, třetí už jen nastavená kaše bez pořádné pointy.
Včera jsem dočetl tuhle vtipnou, nicméně hluboce pravdivou knížku. Máma dvou divokých kluků Madla Pospíšilová píše rukou lehkou a s nadhledem. Vtipná je skoro jako Franta Kotleta a sebeironií srší víc než Teslovy vynálezy. Pokud máte pocit, že jste příšerná matka a všechno vám padá na hlavu, nebo už máte ratolesti odrostlé a chcete si zavzpomínat na "mateřskou dovolenou", je tohle knížka přímo pro vás. A pokud si potrpíte na humoristické memoáry, tak taky. Zkrátka Kronika rodu Příšeráků je skvělou volbou pro neklidnou dobu.
"A tak je čerstvá maminka zmatená jako velbloud na kolečkových bruslích, ale kojí dítě, když má hlad (dítě, matka pro jistotu jí vždycky, když se namane alespoň nepatrná příležitost), ukládá ho ke spánku, když je unavené..."
Jestli Lucie Lukačovičová něco umí, tak jsou to příběhy, v nich se snoubí žánr fantasy s legendami a náboženstvími různých národů. S detektivním pátráním, městskými legendami, duchy a náboženskými kulty si pohrála i ve své nejnovějším románu. A protože Azyl je nadnárodní organizace, najdeme v knize, jíž dal název Kabalu a vietnamské vlivy, křesťanství i zhmotnělé bytosti z Latinskoamerických legend. Stejně tak se zde setkáme s Pražskými strašidly, nebo odkazy na literaturu a hudbu Argentiny. Možná to na první pohled vypadá jako nestravitelný multi-kulti guláš, ale opak je pravdou. Autorka z těchto ingrediencí ukuchtila výtečnou omáčku Chimichurri, do které naložila své hrdiny, aby je záhy vystavila plamenům pekelných soubojů s démonickými bytostmi i křivdami minulosti. On totiž v sobě Zákon Azylu ukrývá nejenom řádnou porci nadpřirozena okořeněnou slušným množstvím akce, ale také trochu toho zamyšlení na téma odpuštění, hříchy minulosti či nefunkční rodinné vztahy. Autorka přitom nijak přemrštěně nemoralizuje, maximálně dává námět k zamyšlení.
Glen Weldon je celoživotní Batmanův fanoušek, přesto historii Temného rytíře a všechny jeho vzlety a pády líčí s novinářskou přesností, ale i s nadhledem. Kniha se čte fakt skvěle, skoro jako kvalitní detektivka. No a když se jeden začne ve všech těch reebotech, crossoverech a paralelních komiksových liniích ztrácet, vtrhne do děje nejdříve Burton a po něm další filmaři a je o zábavu postaráno. Podtitul Zrod nerdů taky není náhodný. Protože Batman Batman ve všech svých podobách je, byl a bude nedílně propojený se svými fanoušky. V Americe vyšla kniha v roce 2016, takže v ní logicky nenajdete ani řádku o posledních DC filmech. Takže končí Nolanovou trilogií a v knihách Sovím tribunálem. Což je sice škoda, ale je to pochopitelné. Mnohem víc mě mrzel fakt malý prostor věnovaný fotodokumentaci, spoustu obrázků jsem si musel dohledat na síti. Přesto můžu knihu doporučit a to i těm, kteří nejsou hardcore fanoušky netopýřího muže.
Za mě je Posmrtná predace svižná noirová detektivka říznutá splatterem. Svěží dílko, v němž si nikdo nebere servítky a které není rozhodně pro každého. Ovšem ti kteří si potrpí na cynické hlášky, ironický humor a výraznou noirovou stylizaci, bude nad knihou příst jako dobře nakrmená kočka.