Těžké duše
Iva Hadj Moussa
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/531143/bmid_tezke-duse-65ba6a0a52b9a.jpg
4
194
194
Román o životních přešlapech, muzice a střetu boomerů s mladou generací. Johanesovi táhne na padesát, živí se jako vyklízeč bytů a domů. Má dospívající dceru ve střídavé péči. Taky má za sebou rozvod a na krku jeden sexuální skandál. A především tři kamarády, s nimiž ho spojuje láska k heavy metalu i frustrace ze současného světa, kterému z různých důvodů přestávají rozumět. Johanesův životní stereotyp, tvořený tvrdou fyzickou prací a hospodským tlacháním u piva, pravidelně narušuje jen dcera Žofie. Oč víc je nezkušená, o to progresivnější názory na otce a život jeho generace zastává. Zvlášť když Johanes nemá problém s konzumací masa a na ženy se dívá pořád tak nějak nekorektně. Horší je, že sám Johanes se v sobě nevyzná, je jen obyčejný chlap, který souhrou nešťastných okolností tak trochu selhal, nebo zavrženíhodný sexuální predátor? A záleží víc na tom, jak se ke svému prohřešku postaví on sám, jeho dcera, nebo snad celá společnost? A jak mu v tom všem pomáhá humor, nadhled a taky znovuobjevená elektrická kytara? Po úspěšném románu Havířovina autorka ve své nové knize Těžké duše opět otevírá palčivá témata současnosti a to s vtipem sobě vlastním.... celý text
Přidat komentář
Vyloženě feel good záležitost, i když občas pojednává o smutných věcech. V jádru obyčejný příběh chlápka kolem padesátky na tři hvězdy, který vás moc nepřekvapí, ale podání velmi zručné.
Hodnocení pro vás může zvýšit, pokud máte rádi metal, jste bílý muž, který některým věcem už nerozumí, máte/měli jste kapelu a/nebo máte dceru (proto ta moje pětihvězda).
Cením, že ze skladeb, které poslouchá hlavní hrdina, se dá složit prima soundtrack ke čtení, kromě tvrdších kousků v něm najdete i Marsyas a Kalandru pro mě v jedné z nejdojemnějších scén knihy. :)
První kniha od autorky a milé překvapení. Dobře se četlo, místy smutné a místy vtipné, ale hodně pravdivé. Náhled do života jednoho padesátníka. Dobrá kniha, spokojenost.
Velké a příjemné překvapení. Pouštěla jsem si to s obavou, že mě kniha nezaujme, protože mi ještě není padesát a metal mi nikdy nic neříkal. Ale moje obavy se po pár minutách rozplynuly a já si poslech užila na maximum. Vetšinou dávám knihám, které se mi hodně líbily 4*, protože těch pět si nechávám na pecky :o) Bylo to záživně, trefné, vtipné a byla to pecka, tudíž si těch 5 zaslouží. Neuvěřitelné, že se autorce povedlo vylíčit život chlápka ve středním věku tak dokonale. Za mne spokojenost a těch 5* :o)
Těžké duše
Johaness má nakročeno k padesátce, za sebou ošklivý rozvod, a ve střídavé péči dceru která jak už náctiletá děvčata bývají, hledá samu sebe, což je pro tatíka fakt dost na ránu. Prošel si vším možným, včetně sexuálního harašení, jehož cejch si na sobě stále nese. Živí se vyklízením bytů a svůj volný čas věnuje návštěvám Alzheimerem stižené matky a sebelítostnými stavy. Ale se životem je potřeba se porvat. Naštěstí má náš hrdina partu kamarádů, kteří s ním sdílí lásku k heavy metalu. Jsou to sice taky životní ztroskotanci, kteří současný svět přestávají chápat, ale když se Johaness šťastnou náhodou dostane k elektrické kytaře, pokusí se spolu s ním vzkřísit k životu metalovou kapelu, se kterou kdysi v mládí s nadšením vystupovali.
Tolik k anotaci. Ke knize samotné řeknu, že je smutná, místy dost depresivní a mnohdy až křehce dojemná, jako sám život. Je vidět, že autorka není jen životní teoretik a necucá si své postřehy z prstu. I když za sebou nemám sexuální delikt, nejsem rozvedený a nezemřela mi sestra, přesto jejímu Johanessovi v mnohém rozumím. Při čtení jsem si často říkal „ Ty vole Ivo, to je tak přesný.“ Ano, i muži mají své sny, strachy a fobie. A stárnoucí muži o to víc. „ Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou ,jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde se musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. „ Johaness je normální chlap a já mu rozumím, stejně jako jeho frustraci ze sebe sama chápu i jeho komplikovaný vztah k dceři. „ Můžu ti nějak pomoct?“ Vysoukám ze sebe a potím se. Hlavně nic nepokazit. Ptát se, ale ne moc. Nehodnotit. Netlačit na pilu. „Snad to budu umět.“
Vlastně vůbec nechápu jak Iva Hadj Moussa dokázala tak perfektně vyhmátnout mužskou duši. Před tím prostě smekám. Ale abych nemlel jen o vztazích a duševních pochodech, které jsou logicky nedílnou součástí knihy. Velká část románu je věnována vzniku a klopýtavému znovuzrození Johanessovy kapely Heavy Souls.
Líbilo se mi to. Vlastně mě i překvapilo, jak mi byl Johanes (hlavní postava, rozvedený padesátník) sympatický. Občas jsem si říkala, že přesně toto chování mi u chlapů vadí a zároveň, jak to bylo z jeho pohledu, jsem ho chápala. Akorát si říkám, na kolik to může být opravdové, když to psala žena z pohledu muže. Mně připadá, že takto nějak to můžou ti chlapi mít, ale třeba to tak není. Třeba to jsou jenom naše ženské představy o mužích. Jako když píše o ženách Hartl. Každopádně se mi to hezky poslouchalo a bavilo mě to.
(SPOILER)
No dobrý. Sice moc nechápu, jak může žena napsat knížku jen a jen z pohledu chlapa, ale vypadá to věrohodně. Sice jsem trochu ztratila iluze o mužské duši jako takové - fakt vám nejde o nic jinýho než si za....? :-D Ale hlavní postava má dost sympatických rysů, aby se jí to dalo prominout. Metal a to ještě dost vybraný jsem poslouchala možná jako puberťák, takže mě spíš zaujaly věci kolem vztahů a no a pak ty chlapský duše, samozřejmě. Takže směle 4*.
P.S.:Teda že ti chlapi ale nakonec docela vyměkli, že? :-D :-D
Poslech v Audiotece mě dost bavil. Skoro padesátiletý chlap, který se občas zaobírá svou minulostí, ale jeho současný život je zdánlivě dost jednotvárný. Práce stěhováka, dospívající dcera ve střídavé péči, máma, která už žije ve svém světě mimo realitu, sousedka, kamarádi a jejich společná vášeň pro muziku. Tvrďák, ale ve skutečnosti citlivá duše. Nechybí tady humor, ale zároveň je tady i smutek, tak jak to v životě je.
Na rovinu - Havířovina se mi líbila o krapítek víc.
To ale neznamená, že mě tohle nebavilo, naopak. Moc oceňuju to, jak se autorce podařilo vykreslit duši stárnoucího bílého muže.
A co bych chtěla vyzdvihnout nejvíc je pochopení. Pochopení pro to, proč Johanes a spol. vidí svět takhle. I když třeba nesouzním, tak jsem to snad aspoň trochu pochopila. A moc se mi líbilo, že se Johanes snažil pochopit i svět Žofie.
Bezvadně napsané, díky! Autorka napsala knihu o stárnoucích mužích empaticky, s citem, přesto velmi vtipně, poutavě, bez zesměšňování a karikování. Užil jsem si to. Krásná práce, teď si na svůj long list musím dát Havířovinu a moc se na to těším.
Byť drsňáci, kniha krásně popisuje křehkost a citlivost všech členů skupiny. Huba plná keců, ale mrak životních mouder. Úplně vidím ty předsudky, které bych sama měla... U každého jinak, ale stejně - ty postavy jsou až archetypální. Ale Johannes, ten mě dojímal logicky nejvíc. Jeho vztah s dcerou je vyprávěn tak pravdivě, až to bolí. Ale tak jako hezky. Špatně se to popisuje, ale krásně čte.
I když rozhodně nejsem starší muž, tak tato sonda do jeho života se mi moc líbila. Postava se zajímavě potýkala s životem, který rozhodně nebyl jednoduchý. Navíc vztah s dcerou a jejich generační rozdíly byly svým způsobem poučné a mnohdy dojemné.
Ke knize samotné řeknu, že je smutná, místy dost depresivní a mnohdy až křehce dojemná, jako sám život. Je vidět, že autorka není jen životní teoretik a necucá si své postřehy z prstu. I když za sebou nemám sexuální delikt, nejsem rozvedený a nezemřela mi sestra, přesto jejímu Johanessovi v mnohém rozumím. Při čtení jsem si často říkal „ Ty vole Ivo, to je tak přesný.“ Ano, i muži mají své sny, strachy a fobie. A stárnoucí muži o to víc. „ Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou ,jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde se musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. „ Johaness je normální chlap a já mu rozumím, stejně jako jeho frustraci ze sebe sama chápu i jeho komplikovaný vztah k dceři. „ Můžu ti nějak pomoct?“ Vysoukám ze sebe a potím se. Hlavně nic nepokazit. Ptát se, ale ne moc. Nehodnotit. Netlačit na pilu. „Snad to budu umět.“
Vlastně vůbec nechápu jak Iva Hadj Moussa dokázala tak perfektně vyhmátnou mužskou duši. Před tím prostě smekám. Ale abych nemlel jen o vztazích a duševních pochodech, které jsou logicky nedílnou součástí knihy. Velká část románu je věnována vzniku a klopýtavému znovuzrození Johanessovy kapely Heavy Souls.
I když i do hlavní postavy ještě generace schází, tak ji naprosto chápu(hlavně v otrávenosti z dnešního světa). Po přečtení mám dojem, že nejde ani o to, o čem sní stárnoucí bílí muži, jako spíše o zhodnocení dnešní mladé generace 15-25 let. Dalo by se říci, že tato generace má vše na co si ukáže, nebo na co si pomyslí, ale stejně jsou všichni v depresi a věčně nespokojeni.
Viz dvě věty z knihy: "Bejnamin totiž nejradši poslouchá člověka, co si říká Harry Styles. Příčina deprese je tedy už dávno objasněna..." to mluví prostě za vše.
4* a jdu na další knihy.
Jak tady čtu: pro někoho skvělý čtenářský zážitek, pro mě průměr, který fakt nemusím číst....
Mrdat, šoustat, chlastat....
Na knihu jsem se těšila a občas jsem se i zasmála.
Ale: 1.nevěřím, že autorka, žena, může věrohodně popsat mužské myšlení a prožívání
2. není mrdání, chlastání, žraní a prdění a metal pro lidský život trochu málo?
U některých autorů a knih nepoznám zda postavu psala žena či muž...
V této knize je hlavní postava muž- " metalista" i když se spisovatelka snaží myslet jako muž, někdy mi připadá že ji to moc nejde...Některé myšlenkové pochody Johanese jsou fakt " ženské "..
Jinak je to taková sonda do dnešní společnosti...
Těžké duše jsem bral jako oddechovku, že se zasměju nad stereotypy, ale autorka chce spíš řešit aktuální "závažná" témata mezigeneračního neporozumění, a k tomu se myslím odlehčený tón nehodí, pokud chtěla psát vážně a stereotypy bořit, tak je ve výsledku jen posiluje, pokud chtěla najít společnou řeč "otců a dětí", tak obhajuje mladí vpřed a boomery jen trpce toleruje, ale bez pardonu - viz onen "sexuální skandál": chce se asi poukázat na závažnost zneužívání mladých žen, a přitom úplně neodepsat hlavní postavu: podle mne nešlo o zneužití, ale zase jen o nedorozumění - když Johanes pochopil, že dívčiny signály vyhodnotil chybně, stáhl se - proč ale pak takovou bezvýznamnou událost berou všichni jeho kamarádi vážně? no, kdo byl někdy na metalovém koncertu, tak tam se zrovna nebalí ženský s galantností Oldřicha Nového...
vůbec mi líčení smýšlení nadšeného metalisty se všemi zasvěcenými odkazy přišlo, jako by autorka otevřela na wikipedii heslo "metal" a odtamtud čerpala reálie, jako by chtěla přiblížit čtenářům mimo tento hudební žánr aspoň základní atmosféru, ale vystupování nadšenců pak působí jako parodie, o to jsem víc překvapen, že autorka je dle svých slov nadšená blackmetalistka, fakt!? dialogy mezi kamarády působí strojeně, nevěrohodně, a ani bílou boomerovskou duši nevystihují
(SPOILER)
O čem sní stárnoucí muži? Jak lehce odhadnutelné... a nebo ne? Opravdu jsem se dobře bavila, i když v knize nejsou jen humorné scénky. Řekla bych, že autorce se opravdu podařil napsat příběh ze života a to, že takto jako žena dokázala vykreslit vyprávění z chlapského pohledu... klobouk dolů. Asi nejvíc se mi líbilo, že jsem opravdu cítila z knihy tu atmosféru daného okamžiku - pohodu s klukama na pivu, lásku a nejistotu při rozhovorech se Žofií i smutek z osudových ztrát a průšvihů. A že Johanes zachránil Sáru- tak za to má nespočet bodů navíc. Prostě příběh normálního chlapa se kterým se život nemazlil, ale který se pere dál. Celkem i ty vulgarismy byly na místě. Za mě 5* a doporučení.
(9/24)
Štítky knihy
Praha humor česká literatura ze života krize středního věku hard rock, heavy metal black metal generační rozdílyAutorovy další knížky
| 2021 |  Démon ze sídliště |
| 2022 | Havířovina |
| 2024 |  Těžké duše |
| 2020 | Šalina do stanice touha |
| 2020 | Hlavně na to nemysli |
Bezvadně. Po všech Soukupových, Dvořákových, Bolavých, Mornštajnových – a doplňte téměř jakoukoliv další současnou českou autorku - jsem zřejmě potřebovala do žil dostat něco jiného než depresi z vážného společenskokritického pohledu na svět (a nic proti těm zmíněným, čtu je často a většinou ráda a se zájmem). Tahle metalová injekce, vtipná i něžná, mi mluvila z duše a do duše. Doporučuji všem, kteří na vlastní kůži znají pochyby o sobě samém, stud a samotu. A taky těm, pro které jsou v životě i literatuře důležité nadhled, tolerance, smysl pro humor a optimismus. A právě tím má každá knížka končit, no ne?