jan8470 komentáře u knih
Noly je nejen charismatická a drzá, ale především odvážná. Ve svém první dobrodružství se vypraví jako tajný agent na dvůr zlovolné kněžny Oxany, vládkyně Alendoru. Při tom musí používat nejen telepatii, ale naučit se ovládat i umění nekromancie, které je v Plaveně, kde se učí magii, přísně zakázáno, Přesto, že by se mohlo zdát, že jde jen o další z příběhů o tom, jak čarodějnický učeň ke štěstí přišel, nic nemůže být pravdě vzdálenější. Hanina Veselá v Magnolii a démonovi vypráví špionážní příběh, v němž každý bojuje za své zájmy a smrt není hranicí. Noly je svéhlavá a ironická, zároveň však také loajální a statečná. Prostě ženská s fištrónem – a takovou hrdinku potřebuje nejen Plavena. Pokud nemá svět utonout v zástupu zombií a oživlých mrtvol, bude muset zrzečka využít nejen svůj šarm, ale všechny své dovednosti.
„Magnolie není jedovatá. Účinkuje jako lék, při častém užívání však může způsobit podivné stavy. Je velice odolná, zejména při svědomité zálivce. Potřebuje ji v jakémkoliv ročním období, jinak ztrácí vlhkost a trpí.“
Jednooký je velké akční dobrodružství, při kterém trojice dětí zjistí, že je potřeba spojit síly, aby dosáhli cíle, a že štěstí přeje odvážným. A zatímco hrdinové poznávají své silné a slabé stránky, příběh se řítí vpřed rychleji než expres Praha–Tábor a čtenář jen obrací stránku za stránkou, aby se konečně dozvěděl, kdo a proč si pro ně Vítkovskou výzvu připravil. Pokud půjde čtenář pouze po příběhu, přečte těch 118 stránek dřív, než skončí kázání v Betlémské kapli, a určitě nebude litovat. Ale tenhle pražský groš má dvě strany, tou první je svižný, moderní příběh, tou druhou jsou informace, které z knihy mladí čtenáři načerpají.
Ilustrátor Vojtěch Šeda s Klárou Smolíkovou spolupracoval například na knihách Spolkla mě knihovna nebo Pozor, v knihovně je kocour. Díky jeho komiksovým ilustracím se Jednooký nese v akčně hravém duchu. Ačkoli je kniha s rozměry 128 × 182 mm trpaslíkem, je nabitá informacemi jako husitská houfnice. Z boxíků, které jsou v knize v pravidelných rozestupech rozmístěny, se čtenáři dozvědí spoustu informací o Žižkově životě a době, v níž žil. Fotografie Milana Jarolíma jsou opatřené vtipně ztvárněnými popisky o čtvrti, která je po slavném vojevůdci pojmenovaná. I já rodilý Žižkovák jsem v ní objevil pár faktů, které jsem o své rodné čtvrti nevěděl.
Jednooký nese podtitul Malá knížka o velkém Žižkovi, přesto se v ní Kláře Smolíkové podařilo zábavnou a hravou formou přiblížit jeho život mladým čtenářům. A protože se jim knížka pohodlně vejde do kapsy nebo batůžku, může všem, kteří mají dobrodružství v krvi, posloužit také jako průvodce slavnou Žižkovskou republikou. A to je od takhle malé knížky skoro stejně heroický výkon jako porážka křižáckých vojsk husity na Vítkově.
S pokorou poprosim Jakuba Němečka aby co nejdřiv přeložil druhej díl. Protože i když mě Kagen ze začátku dost štval a mrzelo mě jak furt fňukà a uchlastává se, a navzdory tomu že by kniha snesla zeštíhlení o sto stránek, jsem strašně smutnej že mám dočteno. Proč? Protože Maberry svou poctu Elrikovi a Lovecraftovským božstvům vystavěl tak, že jsem si užil každou stránku a druhou půlku knihy jsem zhltl za tři dny. Pád velké říše, zamyšlení nad historií a propagandou, brutální souboje a prastará božstva. Prostě dark fantasy ze staré školy která nezklame.
Jaké je to objevovat nový život a novou civilizaci? Jaké z toho mohou vyvstat etické otázky? Máme právo zasahovat do přirozeného vývoje jiné civilizace? Tohle jsou otázky, které se vám mohou vybavit při čtení dobrodružné a svým způsobem originální sci-fi Jejich moře. Je fajn že ji James L Cambias zasadíl pod mořskou hladinu a je skvělé, že nezapomněl na špetku humoru. Je to hodně čtivá a zábavně vystavěný příběh o střetu lidí s hned s dvěma mimozemskými druhy. Navíc obálka Tomáše Kučerovského je krásná a v noci svítí.
"Znáte to, najednou si vzpomínáte na každý patník, a každý patník si zase pamatuje na to, jak jste u něj cestou zvraceli." (Martin Goffa - Jizvy a šrámy)
Pro mě letos nejlepší antologie a to byla konkurence fakt silná. Jestli si myslíte že znáte venkov, tak se pletete. Jedenáct povídek, v nichž hrají roli nejen tajemství a strach, ale především život jaký je nám městským lidem vzdálený. Při čtení vás bude příjemně mrazit. Jediná z povídek není slabá, nebo hloupá. Každá pojímá venkov a jeho specifika jinak. Některé povídky se nesou v takřka detektivním duchu a vězte, že nejde jen o ukradené slepice. Jiné balancují na pomezí psychologického thrilleru a další zavání magickým realismem či urban fantasy. Všechny ale dýchají tajemstvím a hutnou atmosférou.
Pro mě byl život za hradbami města vždycky tak trochu dirty spanish village, po přečtení antologie Osiřelo dítě se na něj budu koukat jinak, s hrůzou, děsem a strachem....
Autor vám nedá nic zadarmo. Přepíná mezi několika postavami (zdráhám se říct hrdiny), a některé používá jen jako spouštěč událostí. To je legitimní a vlastně v pořádku. Přesto to trošiku zavání prvoplánovostí. Co se mu povedlo, je noirový feeling který v čtenáři dokáže vzbudit. Stejně dobře se mu povedlo vystihnout depresi a beznaděj života v městě, v němž vládne rasová nesnášenlivost a takřka totalitní režim. Je zajímavé, jak dokáže propojit náboženské a ryze světské v jeden celek. Na prvotinu zatraceně dobré.
Mohlo by se zdát, že si autor úspěšných kriminálek střihl jen další příběh z vězeňského prostředí, ale tady je potřeba vzpomenout si že se Země zmaru odehrává pět let po vypuknutí pandemie, která převrátila svět naruby. Ale i to tady bylo v nesčíslných obměnách mnohokrát. Čím se tedy autor rozhodl zaujmout čtenářovu pozornost? Máme tu tři dějové linie, v první sledujeme výše zmíněného hrdinu, jeho snahu zorientovat se a přežít v násilím prodchnutém světě, jímž cela, v níž se z jemu neznámých příčin ocitl, bezesporu je. V druhé se prostřednictvím hrdinových vzpomínek seznamujeme s tím, jak nástup pandemie CCR prožíval on a jeho rodina. A ve třetí nás autor postupně seznámí s tím, co k pandemii vedlo a především jak probíhala její eskalace v globálním měřítku. Tyto tři dějové linie splétá v organický celek a to nejen pomocí dialogů či výše zmíněných hrdinových vzpomínek, ale především jejich pravidelným střídáním. Přičemž každou kapitolu ukončí v tom nejnapínavějším. Tím nutí čtenáře otáčet stránku za stránkou, dokud se slzami z nevyspání dočtenou knihu nezavře. Reálie, které všichni známe, zasazení do nebezpečně blízké budoucnosti a ničím nepřikrášlená sonda do naší společnosti, to je to, co ze Země zmaru dělá jeden z nejvíce znepokojujících postapo příběhů od Neffova románu Tma. Fanoušci Larse asi budou překvapeni, do jakých vod jejich oblíbený autor s takovou vervou vplul. Nám ostatním nezbývá než doufat, že se Daniel Gris do světa rozvráceného pandemií CRR brzy vrátí, protože spousta otázek zůstala nezodpovězena a závěr knihy zůstal otevřený, stejně jako rána, která se nedokáže zacelit.
Dočteno. Už je to dávno co jsem knihu četl a tehdy jsem z ní byl nadšený. Dnes? Inu, lehké rozpaky. Rozhodně oceňuji fan servis, i když těch odkazů na různá dobrodružství R.Š. bylo na mě trochu moc. Zařazení děvčat? Díky bohu za to. Kniha má silné momenty, celá cesta po řece, první a druhé setkání s Netopýry. Naopak celá zápletka s demýtizací Ježka v kleci mi přišla jako hereze, stejně jako to jak beztrestně se Stínadla otvírají Druhé straně. Některé dílčí zápletky vyzněly do ztracena a některé postavy nebyly moc prokleslené. Ano, dívám se na tebe Martino Hamouzová. Najednou ten kult ghetta a nebezpečné čtvrti mizí a to je mi sakra líto. Ale Hanča knihu zhltla a děsně si ji užila. Takže za mě cajk i když je to trochu hořký konec jedné éry mého života. "Žlutá je barva naše!" Poslední tajemství Jana Tleskače podle Hanči.
Hanču bavily Amazonky a holky všeobecně. Kvitovala s nadšením odmaskování Široka a otevření se Stínadel světu považuje za fajn věc. Náznaky milostné aférky jí přišly taky fajn. Celá záležitost s titulním tajemstvím ji neoslovila a vyla jí dost ukradená.
Inu, jiná doba, jiné děti.
Velinský (stejně jako například v knize Volání odnikud) těží ze své trampské minulosti a tak se dostaneme spolu s Otou mezi ty pravé osadníky. Kromě detektivní zápletky, Velinského knihy zaujmou především jemným humorem a vhledem do období let padesátých a šedesátých. Byť Ota s trampy kamarádí, bere je trochu s rezervou a k osadnímu životu má hodně daleko, takže jeho glosy na tohle téma rozhodně pobaví. Navíc je to trochu střelec a dobrodruh, což je u hrdiny vždycky plus. Za mě další skvělá retro detektivka. Kterou můžu jen doporučit. Bezděčného deetektiva Otu Finka u nás začalo znovu vydávat nakladatelství Mystery Press. Obálky si vzal na starost Jaromír 99 a jsou parádní.
Přesto, že se editor a autoři snažili o to, aby si knihu užili nejen fanoušci a znalci Kingových knih, platí zde rovnice – čím víc máš načteno, tím víc tě povídky budou bavit. Přesto je antologie V královských zahradách krásnou poctou příběhům Stephena Kinga a ukázkou toho, že se mu čeští a slovenští autoři vyrovnají, protože dobrou povídku nedělá slavné jméno, ale dobře odvedené spisovatelské řemeslo.
Více než důstojmé završení trilogie. Fiedlerová s přehledem završila všechny dějové linky a střídání té Zuzaniny s Benediktovou tempu vyprávění vyloženě prospělo. Zároveň si i tento díl udržel mírně melancholickou atmosféru.
Metal Heroes The Fate of Rock je zábavný a originální gamebook v kterém se nešetří nadsázkou a humorem. Díky tomu, že příběh odkazuje na velké množství velikánů rockové historie, představí i hráčům metalem a rockem nepolíbeným hudbu, kterou zbožňují miliony fanoušků po celém světě. K tomu také v knize slouží QR kódy odkazující na Wikipedii, kde se o tom kterém hudebníkovi dozvíte více. Knihu si samozřejmě užijete i když nemáte k metalu a rocku žádný vztah, protože příběh i hrdinové celou hru hravě utáhnou, ale ti, kterým bije srdce v rytmu Metalu, si skryté i zjevné odkazy na jejich milovaný žánr užijí přeci jen o trochu víc. Na závěr jen jedno malé upozornění. Autoři i hrdinové tohohle parádního gamebooku se řídí heslem Sex, drogy a rock´n´roll , takže Metal Heroes své třináctileté neteři rozhodně nepůjčujte a to ani v tom případě že s vámi chodí vřeštět na kocerty Nightwish.
"Žil jsem ze dne na den a postupně mi docházelo, že zármutek není sprint, zármutek je maraton. A na týhle trati byly místa, kde to šlo líp, a jiný, kde jsem sotva lapal po dechu."
Sam je itrovert, trpí fobií z lidí a nerozumí si s otcem, navíc jeho maminka prohrává boj se smtelnou nemocí. Příběh o dospívání, přátelství a smíření se smrtí. Tuhle knihu mi dal fantastický redaktor Boris Hokr. Přečetl jsem ji za dva dny a pomohla mi srovnat si v hlavě smrt mojí maminky i to jak s ní žít. Je to silný příběh.
Serafína se vydala na svou misi zcela nepřipravena, bez řádného výcviku, s minimálním vybavením a hlavně předčasně. Naštěstí kapitánka Svobodová (i když sama na pokraji sil), nenechala Serafínu nikdy na holičkách a s její nepřetržitou podporou se dívka se znamením andělů a jménem hrdinky fantasy románů mohla vydat ke hvězdám. Zní vám to jako dobrodružný fantasy nebo sci–fi román? No tak teď vám nabídnu ukázku.
„Než k nám přišla Fína, nebyla jsem si úplně jistá, zda je správný, že se předčasně narozený děti zachraňujou. Jestli je v pořádku někoho takhle udržovat při životě. Když vlastně nevíme, jestli tu skutečně chce bejt. Dokud jsem to sama nezažila…“
Kniha Kojící Spock je skutečným příběhem odvahy a síly vzdorující osudu, příběh mámy a její předčasně narozené holčičky. Den za dnem, s ní prožijete všechny strachy a naděje a budete mít o Serafínu větší strach, než jste kdy měli Marka Watneyho který se snažil přežít na Marsu. Klára Svobodová vypráví svůj příběh bez příkras, prostým jazykem. Ale s pokorou a velkou dávkou sebeironie. Jako fanynka fantastiky otvírá každou kapitolu citátem ze svých oblíbených žánrovek a na fantastiku občas odkáže i nějakým trefným přirovnáním. Nicméně tenhle příběh je především o dobrodružství zvaném rodičovství. Taky máme dítě s příběhem, a i když si naše dcera neprošla ani zdaleka vším, čím si musela projít Fína a její rodiče, mnohé z toho, o čem Klára Spock Svobodová píše se mnou silně rezonovalo. Tuhle knihu mohu jen doporučit.
Tohle je nejlepší domácí fantastika kterou jsem letos četl. Moderní román na hranici magického realismu vyprávěný z pohledu hned několika hrdinů a hlavně perfektně provázaný. Jde o vícevrstevný text plný citlivě zakomponovaných odkazů nejen na popkulturu, ale i historii. Dá se číst jako cestopis (protože cestování v něm hraje velice významnou roli), ale také jako příběh o nájemných zabijácích. Krejčík který je žánrově jen těžko zařaditelný tady skvěle propojil to čemu snobsky říkáme vyšší literatura s literaturou žánrovou. Pokud jste si oblíbili knihu Probudím se na Šibuji, s románem Rochus si užijete ještě mnohem víc, je totiž mnohem propracovanější. Divil bych se kdyby si románu nevšimli porotci soutěže Magnesia Litera.
Román Rochus je se svými více než 700 stranami autorovým nejdelším dílem. Snoubí se v něm Krejčíkova láska k cestování a fantastice, s jeho citem pro uměleckou literaturu. Přitom jde o čtivé a svěží dílo, v němž naleznete nejen akci a atraktivní kulisy či mytické bytosti, ale také zajímavé myšlenky. O popkulturních odkazech nemluvě. Umně spředený příběh o profesionálních zabijácích však stojí nejen na hravé autorově imaginaci, ale především vypravěčském umu. Rochus se tak směle může zařadit po bok knihám Neila Gaimana na straně jedné, či Murakamiho na straně druhé.
Nechci v žádném případě tvrdit, že v Hartmanové máme druhého Tolkiena, ale rozhodně se nebojím říct, že Jsou Kosti pod mechem nejlepší domácí hrdinskou fantasy od ukončení Delavské trilogie Míši Merglové. A je fuk že její hrdinové mají na hlavě rohy a humoru asi tolik co pan Spock.
„Po všem, co mi otec o minotaurech vyprávěl, jsem čekal něco jiného. Něco víc. Myslel jsem, že budeš jako hrdina z příběhů“ „Hrdinové z příběhů končí mrtví.“ (str. 330)
Chrám Azylu vůbec disponuje vším, čím scenáristé hollywoodských blockbusterů tak rádi zahlcují další díly rozjetých sérií. I monster je, nejen v deltě Mekongu, ale také v Saigonu, víc než v obou předchozích dílech dohromady. Zábavné ovšem je, že žádné, ani to sebemenší monstrum, není nadbytečné a bez výjimky všechna posouvají děj o kus dál. Takřka detektivní pátrání, které Teo a Ben musí v šibeničním termínu uzavřít, by bez jejich pomoci sami nezvládli. Zkrátka a dobře, Lukačovičová zase drží opratě příběhu pevně v rukách a její dobrodružná jízda Vietnamem čtenáře ani chvilku nenudí. Přitom nezapomíná na vztahy mezi jednotlivými postavami, a tak si při čtení přijdou na své i citlivější duše. Chrám Azylu jasně ukazuje, že autorčiny pečlivé rešerše, dlouhá léta trénované vypravěčské umění a tři čtvrtě roku práce na rukopisu prostě nemohou přinést špatné ovoce.
Proč přemýšlím o Havířovině a proč na ni nedám dopustit?
„Pak jednoho dne do vesnice nečekaně přijíždí místní rodačka. Po dvaceti letech se vrací z hlavního města, protože si zpackala život a neví jak dál. František Zeman se brzy dopídí, že začala psát o Havířovině a její historii nějakou posranou knihu.“ (str. 168)
Každá vesnice (o městech nemluvě) má v sobě bolavé místo, pro malou jihočeskou obec to je chátrající dům, kterému nikdo neřekne jinak než Havířovina. Právě o jeho pohnuté historii se chystá psát hlavní hrdinka stejnojmenného románu. Z výše uvedené ukázky je patrné, že hrdinka je rozháraná, tak trochu neví co sama se sebou, neboť přišla o práci i vztah do kterého vkládala tolik energie a nadějí. Na rodnou hroudu se vrací tedy proto, aby si srovnala, co vlastně chce. Havířovina zahalená tragédiemi několika generací svých obyvatel, jí má zase pomoci nastartovat přerušenou spisovatelskou kariéru. Tedy pokud nasbírá dost informací a román napíše.
Když Iva Hadj Moussa která je autorkou knihy říká, že je Havířovina „Román o spisovatelské krizi a tajemství jednoho domu.“ Tak nekecá. V podstatě jde o psychologický thriller nejen o zlu. Ale o zlu které v lidech dřímá v podobě toxických vztahů a lhostejnosti. Není to veselé čtení. Dokonce bych řekl, že z něj mrazí stejně, jako mrazilo diváky při sledování filmů: Je třeba zabít Sekala či Habermannův mlýn. Přesto kniha dokáže pobavit. Autorka, jak je jejím zvykem vše nahlíží očima a komentuje ústy hlavní postavy, tudíž se dočkáme jak sžíravých postřehů o životě, vesmíru a vůbec, ale také o čtenářství a spisovatelství. Tady Iva Hadj Moussa dokáže vyloudit na tváři čtenářově úsměv.
Za mě jde o další zdařilé dílko pro mě nové tváře české literární scény. A plakejte nad rozlitým že se vypravěčka stále jen lituje a plácá se životem jak nudle v bandě, kdo v životě nezažil něco podobného, ať první hodí kamenem.
Na pouhých sto padesáti stranách autor rozehrál komorní příběh o vztahu otce a dcery, který vás chytne za srdce. Fanoušci hororů na něm ocení nejen pěkně krvavou zápletku, ale i mraky odkazů na hororové knihy, a filmy. I když jde o ryzí fantastiku, autentičnosti Pech docílil tím, že knihu proložil několika rozhovory, které Goblin poskytl žánrovým médiím. Občas (a podle mého soudu záměrně) odlehčil ponurý příběh humornou vsuvkou, či ironickým komentářem samotné Kristýny. „Už mě nebavilo hrát naštvanou. Teda ne že bych to před tím hrála, fakt mě nasral, ale znáte to. Čím dýl to trvá, tím je to trapnější.“ (str. 134) Přitom všem dokázal příběh pohodlně kočírovat a dovést k výbušnému závěru aniž by zabředl do bažin užvaněnosti.
Přátelé z nakladatelství Golden Dog nekecali, tahle knížka mě bavila fakt hodně. Teď si budu muset sehnat další autorovy knihy. Přinejmenším Dítě tmy a Rytíř nebudou ztráta času.
Od autorky jsem četl skvělý román Těžké duše a po přečtení mi bylo jasné, že si najdu cestu i k jejím dalším knihám. Díky Českému Rozhlasu a jeho pořadu Audioknihy Radia Wave jsem se k jedné z nich dostal už dnes. Nebudu tu psát o Vojtěchu Hrabákovi, (který byl prostě skvělý), ani o výborně zvolené hudbě. O tom toto povídání není.
Šimon je šestnáctiletý kluk, který se svými kamarády Drakem, Armanem a Ludacisem dává dohromady black metalovou kapelu. Ale tohle je jihočeský Tábor a ne Norsko. Ostatně ani tihle kluci nejsou žádní Mayhem. Spíš se snaží vymezit vůči rodině, škole a nudnému a pokryteckému světu dospělých. Jejich jednotvárný život plný vzdoru a upíjení piva v místních hospodách nabere obrátky ve chvíli, kdy se seznámí se Soratem. Tajemný muž, který oplývá až démonickou aurou, přesvědčí mladíky, aby mu pomohli vyvolat ducha dávno zemřelé dívky. Kluci celou záležitost považují spíš za neškodnou zábavu, ale co když tím zatraceným rituálem vypustili do světa opravdového démona?
V podstatě jde o hororově laděnou sondu do života dnešní mládeže. Autentickou, sarkastickou a díky naivitě hlavních hrdinů i zábavnou. Bylo zajímavé nahlédnout do hlavy šestnáctiletého kluka a vidět a slyšet jak vidí dnešní děti své rodiče, prarodiče a svět. Autorka je dětská psycholožka a myslím, že znalosti získané při práci s mládeží v téhle novele zužitkovala výborně. Hororově detektivní linka sice na konci vyzní trošku do ztracena, ale jako vhled do uvažování a cítění dnešních náctiletých funguje Démon ze sídliště dobře.