Havířovina
Iva Hadj Moussa
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499028/bmid_havirovina-YfA-499028.jpeg
4
242
242
Spisovatelka pátrá po minulosti tajemného domu v rodné vesnici. Jak její mise dopadne? Havířovina je nevzhledný a zanedbaný dům v malé vesnici. Povídá se o něm, že přitahuje špatné věci — lidé tu umírají nebo přinášejí neštěstí ostatním. A kdoví, možná se tu dokonce objevují duchové… Jedna zdánlivě nepodstatná matčina poznámka o tom, že z komína Havířoviny opět stoupá kouř, vyvolá v hrdince románu zájem prozkoumat dům blíž. Vydává se tak po stopách historie tajemného a pravidelně opouštěného obydlí a prostřednictvím rozhovorů s obyvateli vesnice se snaží přijít na kloub tomu, jestli se v tomto místě skutečně odehrává něco nadpřirozeného, nebo je všechno jenom zvláštní souhrou náhod a smůly. O tom všem píše svůj román, od kterého si slibuje, že ji po trpké životní etapě a zatím spíše neúspěšné literární dráze vrátí do normálního života a přinese jí vytoužený úspěch. Na této dobrodružné výpravě do minulosti se kromě jiného setkává i se svými starými strachy — a poznává nové. Co jí návrat do rodné vesnice a touha napsat román o strašidelném domě ve skutečnosti přinese?... celý text
Přidat komentář
Když jsem zaklapla dočtenou knihu a koukla na obálku, tak mě napadlo, že to rozdělení názvu knihy dost sedí. Možná se to mohlo jmenovat jen "Vina". Moc dobrý to bylo. Čímsi mi to připomíná knihy Anny Bolavé.
Kdo by neměl také takový tajemný dům v blízkém okolí? My ho sice neměli tady v Čr, ale po určitou dobu jsme spali přes ulici od něj. Co se v něm kdysi stalo bylo podle babiččina povídání pravdivá historka a do doby než se dům podrobil opravě a celkové přeměně na kanceláře pro zaměstnance, jsme se mu všichni vyhýbali.
Autorka měla narozdíl ode mě odvahu, do toho domu nejen vešla, ale ještě o něm napsala do dnešní doby velmi čtivý román. Co skrývá tajemná Havířovina?
Tohle mě nadchlo, už jen proto, že i v naší vesnici býval na konci vsi takový divný starý polorozpadlý barák, kam jsme chodívali na expedice a báli se, a vymýšleli si všelijaké historky o obyvatelích. Parádní čtení.
Tahle kniha o hledání je totálně neukotvená, takže se ono hledání promítá i sem. První polovinou jsem se zuřivě prokousával, autorčin vnitřní svět mě neoslovil. Teprve ve druhé půli jsem se rozečetl, objevila se tu alespoň jakás takás dějová linka. Baví mě ovšem autorčin jazyk, přijde mi hodně civilní, ale chápu, že je dost těžké sepsat tímto stylem myšlenky, které mě napadnou. Pěkně popsaný je tu život na vesnici, vztahy mezi lidmi i jejich charakteristika. To je dle mého názoru na téhle knize to nejcennější.
Román o spisovatelské krizi a tajemství jednoho domu, tak zní podtitul románu. Myslím, že je to zajímavá sonda do života hlavní hrdinky, která po životním nezdaru (potrat a konec dlouholetého vztahu), se vrací do rodné vsi do domu svých rodičů, kteří ji přichýlí, jak už to rodiče dělají, a podporují v úmyslu napsat román o podivném domě (Havířovině), kde se staly tragické události nebo lidé, již v něm bydleli, měli tragické osudy. Tak na povrch vycházejí věci, které byly skryty nebo skryty být měly. Dětské strachy, traumata dospívání, setkání s úchylem či hrůzu vzbuzující postavou. Bohužel realita se také neobejde bez bubáků, a to, co mohlo být výplodem fantazie, je ve skutečnosti dost hrozné. Postřehy hlavní hrdinky o sousedkách, vesničankách, příbuzných a lidí od vedle jsou dost trefné a nezastaví se jen u popisů svetrů, ale jdou do způsobu chování a jednání. Zrovna tak hlavní hrdinka přesně mapuje svoje pocity, svou bezradnost, svoje nahoru a dolů. I když zamýšlený román nevznikne, zdá se, že na konec našla sama sebe.
Na stylu Ivy Hadj Moussy mě baví ta civilnost, s jakou odhaluje vnitřní svět postav, ta blízkost prožitků, ať už jsou to vzpomínky na dětství, na kamarádky, na radosti i prohry, nebo pohled na ostatní lidi, nejbližší i cizí. Baví mě to potměšilé glosování toho všeho a to, jak se umí nebrat smrtelně vážně.
Chvíli mi trvalo se do příběhu vůbec začíst, naladit se na hlavní postavu. Úplně mi nesedla žánrová oscilace mezi krimi, duchařinou, vesnickým románem a osobní zpovědí. Přestože chápu, že kniha o hledání je. Četby nelituji, ale ke knize se už nevrátím.
Moje první setkání s autorkou a hned mě její styl psaní zaujal, rozhodně si moc ráda přečtu její další knihy!
Havířovina, tak se říká jednomu starému a zanedbanému domu v jihočeské vesnici, kam se hlavní hrdinka, spisovatelka, po letech vrací, aby zde, v rodné vísce, našla ztracenou životní nit - práce ani vztah se nevydařily, a tak doufá, že zde načerpá alespoň inspiraci pro nový román.
Ale ten omšelý dům v sousedství jí nedá spát - prý se tam objevují podivné věci - z komína občas stoupá kouř, i když je dům dlouhodobě neobývaný. Straší v něm snad? Nebo se jedná o náhody, které podněcují sousedskou představivost? A kdo je to Sroulák?
Jistá mrazivost, která z příběhu sálá, je pro mě atraktivní a rozhodně jsem se při čtení nenudila. Žádné thrillerové scény se zde neodehrávají, spíš takové hororové, plíživé tajemno, a to já mám ráda. Moc doporučuji!
Proč přemýšlím o Havířovině a proč na ni nedám dopustit?
„Pak jednoho dne do vesnice nečekaně přijíždí místní rodačka. Po dvaceti letech se vrací z hlavního města, protože si zpackala život a neví jak dál. František Zeman se brzy dopídí, že začala psát o Havířovině a její historii nějakou posranou knihu.“ (str. 168)
Každá vesnice (o městech nemluvě) má v sobě bolavé místo, pro malou jihočeskou obec to je chátrající dům, kterému nikdo neřekne jinak než Havířovina. Právě o jeho pohnuté historii se chystá psát hlavní hrdinka stejnojmenného románu. Z výše uvedené ukázky je patrné, že hrdinka je rozháraná, tak trochu neví co sama se sebou, neboť přišla o práci i vztah do kterého vkládala tolik energie a nadějí. Na rodnou hroudu se vrací tedy proto, aby si srovnala, co vlastně chce. Havířovina zahalená tragédiemi několika generací svých obyvatel, jí má zase pomoci nastartovat přerušenou spisovatelskou kariéru. Tedy pokud nasbírá dost informací a román napíše.
Když Iva Hadj Moussa která je autorkou knihy říká, že je Havířovina „Román o spisovatelské krizi a tajemství jednoho domu.“ Tak nekecá. V podstatě jde o psychologický thriller nejen o zlu. Ale o zlu které v lidech dřímá v podobě toxických vztahů a lhostejnosti. Není to veselé čtení. Dokonce bych řekl, že z něj mrazí stejně, jako mrazilo diváky při sledování filmů: Je třeba zabít Sekala či Habermannův mlýn. Přesto kniha dokáže pobavit. Autorka, jak je jejím zvykem vše nahlíží očima a komentuje ústy hlavní postavy, tudíž se dočkáme jak sžíravých postřehů o životě, vesmíru a vůbec, ale také o čtenářství a spisovatelství. Tady Iva Hadj Moussa dokáže vyloudit na tváři čtenářově úsměv.
Za mě jde o další zdařilé dílko pro mě nové tváře české literární scény. A plakejte nad rozlitým že se vypravěčka stále jen lituje a plácá se životem jak nudle v bandě, kdo v životě nezažil něco podobného, ať první hodí kamenem.
Za me zklamani. Bylo to takove nijake, obycejne, neinspirativni. Neurazilo, ale ani bych ji nedoporucila nikomu dalsimu.
Obyčejný příběh, který se příjemně četl. I přes to, že jsme na závěr zjistili zajímavé propojení, čekala jsem víc.
Ivu Hadj Moussa jsem doposud neznala. Tahle knížka mě zaujala svým zvláštním názvem na polici v knihovně, tak jsem si ji odnesla domů a tam jsem ji přečetla na jeden zátah. Kromě příběhu samotného se mi moc líbil autorčin styl psaní neboli "vypravěčské umění", jak tomu říkám já, při líčení jejích myšlenkových pochodů jsem často pociťovala určité "souznění"... a pátou hvězdičku přidávám za zasazení do jižních Čech, konkrétně do lokality, kde velmi dobře znám všechna zmiňovaná místa, poněvadž zde už 16 let žiju... Určitě se mrknu i na další autorčiny knihy... :-)
Jak už tady někdo psal, je to obyčejný
příběh, leč zajímavý a dobře psaný, jak si to kdo přebere. Pro mne byl o potřebě nějak překlenout těžké údobí v životě (každý to tak někdy máme) a o tom, že ani návrat na startovní čáru někdy nic nevyřeší ("Věci se dějou, aniž by se staraly o to, jestli v ně věříme, nebo ne."), ale pomůže se odrazit. Moc pěkně se mi to četlo, chvílemi jsem byla smutná z lidí a nejvíc z toho, že to skončilo, i když tak, jak asi mělo. Kouknu v knihkupectví po dalších knihách autorky.
Mnohem lepší než Šalina, dokonce tu bylo i pár vtipných momentů (např. setkání čtenářského kroužku).
Nečekala jsem žádnou duchařinu, horor ani detektivku, takže jsem nebyla zklamaná tím, že se z toho vyklubal obyčejný příběh z vesnice. Jenže... třeba Dvořáková jde podle mě v popisech hlouběji a u Soukupové se to NIC děje jaksi mnohem čtivěji. Havířovina se sice četla dobře, ale pořád jsem čekala, co z toho vyleze. A ono to prostě najednou skončilo. Něco se vyjasnilo, něco ne. Co tím vlastně autorka chtěla říct? Netuším.
Neurazilo, nenadchlo.
P.S. Zaujalo mě, že zmíněné lokality skutečně existují (potok Smutná, obec Nadějkov). Existuje tedy i předobraz Havířoviny?
Zvláštní příběh z dnešní doby, dnešní vesnice. Pozdní třicátnice, které nevyšel vztah a nevydrželo zaměstnání, se vrací do rodné vesnice. A jelikož je autorkou několika knih, napadne ji napsat knihu o strašidelném, možná spíše tajemném a neštěstí přitahujícím domě, jemuž se ve vesnici říká Havířovina.
Jak (jinak) vidíme své rodiče, bývalé spolužáky či sousedy (téměř) ve čtyřiceti, po delším odstupu, který jsme trávili ve „velkém“ světě? Co se změnilo, jak jsme se změnili my i oni? Platí ještě naše dětské jistoty a přesvědčení?
Nic světoborného a státotvorného, ale přesto – anebo právě proto – velmi příjemné a zajímavé, občas i malounko strašidelné čtení.
Hrdinka knihy po skončení vztahu odjíždí na jihočeskou ves k rodičům, aby se dala trochu dohromady, a při návratu domů ji napadne, že její další román (působí totiž jako spisovatelka) by mohl být o tajemném domě zvaném Havířovina. Začíná pátrat po osudech lidí, kteří byli s domem spjati, a odhaluje i věci, které měly zůstat navždy utajeny.
Na knížce se mi líbilo plno věcí: líbilo se mi, jak je napsána, že se nejedná o lineární vyprávění, ale přeskakuje i do minulosti, byla mi sympatická hlavní hrdinka včetně toho, že se občas lituje, zamlouvalo se mi vykreslení života na vsi i se všemi možnými prapodivnými postavičkami a událostmi, které se ovšem na každé vsi skutečně najdou, zaujalo mě i začlenění aktuálních témat jako neplodnost a její léčba, samovolné potraty, domácí násilí...
Co mě trochu zklamalo, byl poněkud rychlý a useknutý konec, přála jsem si, aby se úplně všechno vysvětlilo, což se ale nestalo... Chápu to jako záměr s tím, že i v našem životě se leccos vždycky nevysvětlí a za lecčím uděláme náhle tlustou čáru a prostě s tím končíme, protože nevíme, kudy bychom měli dále pokračovat... Nemůžu však zastírat, že víc propracovaný konec by mě býval potěšil...
Celkově jsem si ale čtení náramně užila, knížku jsem přečetla během dvou dnů, protože jsem byla zvědavá, kam se příběh bude ubírat. Styl psaní mi nesmírně sedl a moc se těším na autorčinu novinku, která by měla vyjít někdy na jaře...
Hodnocení: 4,5 * z 5 *
Bůhví proč jsem si myslela, že Havířovina je trochu něco jako Vrány (které jsem nečetla, haha) nebo Houbařka. Je to spíš ale taková divná povrchní směska plná klišé. Autorka jako by se nemohla rozhodnout, jestli chce napsat horor, vesnickou fresku nebo sociálně-kritický román - přičemž samotné slovo román, odvážně použité i na obálce knihy, je za mě tak trochu přestřel. Postavy se náhodně vynořují, pronášejí vesměs prostoduché repliky a zase se zanořují, aniž by sloužily jinému účelu. Způsob vystavení narace, kdy autorka prokládá děj úvahami o knize a jejím smyslu či naopak zbytečnosti, je alibistický. Vlastně se mi na tom líbily jenom dvě věci - vztah hlavní hrdinky s rodiči, který je prostě tak obyčejně hezký a milostné scény s truhlářem (nebo kdo to byl).
Pobavila jsem se, spolu s hlavní hrdinkou vytáhla pár kostlivců z místních skříní, prošla se potemnělou vesnicí kolem Havířovny a fakt si těch něco málo přes 200 stránek užila nad očekávání hodně. Pro mě to bylo krásně reálné, vtipné, bez zbytečného patosu a do jisté míry i s tak trochu detektivní zápletkou, takže bylo ukojeno hned několik věcí, které mám v knihách ráda. HAVÍŘOVINA mě překvapila a potěšila.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Démon ze sídliště |
| 2022 | Havířovina |
| 2024 |  Těžké duše |
| 2020 | Šalina do stanice touha |
| 2020 | Hlavně na to nemysli |
Román o všem, čeho se bojíme, ale i o vzpomínkách a vlastních nepříjemných myšlenkách.
V jedné nevelké vesnici se nachází starý
dům. Takhle by mohla začít pohádka. Až na to, že tohle není druh uspávacího nebo zábavného vyprávění.
Iva po rozchodu s několika týpky neví co se svým nudnym životem. Ten splynul v nekonečné množství utíkajícìch dní zastíněných smutkem a vztekem. Ledabyle prohozená poznanka od matky o té Havířovině, která je známá svým tajemstvím a námět na knihu by asi byl. O něčem takovém přemýšlí i Iva. Po neúspěšných studiích se vrací zpět domů a zkouší psát knihu. Co chce vydat, nakonec nevydá, čtenáři si asi oblíbili jiný žánr. Hecne se, napíše novinku. Něco, aby si naklonila čtenáře na svou stranu. Místní klub starších vášnivých čtenářek jí nabídne rady. Jestli je vezme k srdci, záleží jen na ní.