Velice dlouhé schody
Jaroslav Velinský
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/26924/ota-fink-velice-dlou-26924.jpg
5
79
79
Otu Finka požádá o pomoc kolega ze soustružny. Ota vzápětí zjistí, že nezmizel jen známý fotbalista, ale také všetečná manželka pana Štechra, číšníka z restaurace U Kryštofa Haranta z Polžic. Další podivné okolnosti svědčí o tom, že v okolí dlouhého schodiště kdesi na pomezí Vršovic a Nuslí řádí bestiální vrah. Ví o tom něco podivný zadumaný hubeňour, procházející se po schodech? Podaří se Otovi odhalit tajemství dalšího záhadného zmizení a zbavit podezření krásnou Barboru, jejíž nástup do „mistrovny“ v nám známé dílně n. p. Pragokov vzbudil značné pozdvižení?... celý text
Přidat komentář
tyhle detektivky patří k těm, ke kterým se člověk může vracet, a je jedno, že už si pamatuje vraha. čte si je kvůli naprosto báječnému stylu vyprávění, všem těm fantastickým hláškám, tady i oceňuju všechny ty narážky na brakovou literaturu, starou Prahu, prostě bájo.
Není nad Otu Finka. Ženy se na něj lepí, jako sirup z červené řepy, kterou dělal jeho děda. Vraždy se kolem něj kupí jako výrobky u jeho (v té době našeho) soustruhu. A nakonec vše dobře dopadne. Jako vždy. Vždyť máme před sebou ještě pár dílů... :-)
p.s.: při některých větách bylo znát, že je to psané po '89. Ale i tak skvělé!
To bylo docela smutný... Když se chlápek zblázní, je to na pendrek. A když to odnesou nevinní, je to ještě horší.
Toto byl první díl série, u kterého mě vnější okolnosti donutily přečíst si vždycky jen před spaním pár stránek. Ale Ota Fink se prostě musí zhltnout, páč je k sežrání! I když poněkud zvážněl. A jako obyčejně - nejkrásnější je na knize duch místa a doby! Těším se na další díl a bojuju sama se sebou - hned teď, nebo si ho šetřit a těšit se?
Finkovky čtu na přeskáčku, podle toho, jak se mi dostanou do rukou. Tenhle příběh se odehrává v roce 1960. Opět chválím vypravěčský um, nádhernou hovorovou češtinu a lidový humor. Užíval jsem si dobovou atmosféru a pod kůži se mi dostaly i ony velice dlouhé schody. Jak by řekla holka House, bylo to epes. Už se těším na další případ, jen ještě nevím, který to bude.
Citát: Nemůžu říct, že by mi z toho nebylo kapánek smutno. Bylo. Asi tak, jako když jsme s dědečkem na louce odvalovali kameny a hledali pod nima kovově modrý lesklý střevlíky a občas jsme pod takovým krásným a slibným kamenem narazili na zrzavou stonožku a honem jsme ten šutrák položili zpátky.
Frajer Ota se, s lehkostí jemu už dávno vlastní, potuluje Prahou roku 1960, do názvu republiky právě naskočilo slovo socialistická, politické ledy tají. Násilných trestných činů se to ale netýká, takže náš hrdina, obklopen krásnými ženami, má zase co dělat a jeho očekávané soukromé pátrání plné originálních slovních obratů (i když to jeho věčné lhaní i v situacích, kdy je to zbytečné, mě už občas zlobí) dokončuje obvyklým hororovým finále. Kapitán Kid znovu dokazuje, že dialogy, humor a popis doby umí na výbornou, i když občas se nad některými reáliemi pozastavuji a zapátrám, zda to tenkrát opravdu tak bylo. Většinou má autor pravdu, tentokrát jsem ho ale dvakrát přistihl. Pětistovka, kterou Ota platí v hospodě, se dostala do oběhu až začátkem sedmdesátých let a Ford Cortina, o němž je tu často řeč, se začal vyrábět v Anglii až v roce 1962. To jsou samozřejmě odpustitelné drobné chybičky padající na vrub svižnému až zběsilému tempu jeho tvorby (73 knih, hudební texty, nakladatelství, kapela, organizace festivalu a kdo ví co ještě).
85 % (zatím 39 hodnotících s průměrem jako hrom - 94 %).
…
„Povídá se, že s ní něco máš.“
„No jasně. Na jednom konci haly stačí říct, že spolu dva něco maj, a na druhým konci už z toho jsou tři děti.“
Velice dlouhé schody působí rekapitulačně a vzpomínkově. Stejně jako kap66 si připadám jako na vrcholku svých dosavadních výšlapů s bezprostředním soustružníkem nadaným přirozeným fištrónem.
Už mě naučil humornému nadhledu i lehkosti a odnaučil brát ledacos příliš vážně.
Byla to velmi dobrá jízda trochu po hraně, ale v závěru dobře všechno zapadlo.
Taky čtu s respektem milary, ale fikaná finta dokonale sedí do černobílých filmů, které při čtení sleduje marlowe. Velká nádhera se vším všudy.
Holka House se svým prakem, co se z ní vyklubala Libuše.
Chorobná senzitivita čtenáře brakové literatury Letenského a všechny ostatní figurky hříšných lidí města socialistického :o)
Pro mě se navrch vše dokresluje důvěrnou znalostí všech uliček z příběhu. Po velice dlouhých schodech chodívám celkem často, teď už s mrazením v zádech :o)
5/6
Snad napsal někdo Medunkavera že šajtle není loket?
Po delší době příjemný návrat k Finkovi - nevýhodou je, že ze žárlivě hamouněných zásob tím pádem opět jeden "Otík" ubyl. Nemyslím, že bych kdy ohodnotila některý díl této série méně než čtyřmi hvězdičkami, a to z onoho asi tisíce důvodů, kterými se my, závisláci, vyznáváme z lásky k autorovi. Přesto zrovna tahle část je ten čtyřhvězdičkový případ.
Nějak jsem se nesžila s motivem masového vraha ani s "fikanou" fintou, kterou zlosyn na Otu uplatnil ve finálním dění, kdy už bylo celkem jasno i mně, - a to je co říct. (Jindy bystrý soustružník na ni ovšem naletěl ukázkově). S respektem čtu, co o věci píše trudoš. Rozumím, ale...ne.
Jinak paráda, samozřejmě, jako vždy.
ad marlowe:
Popis soustružení? No jasně, bomba! :) ...A ten telefonní seznam by vážně nebyl..?
(SPOILER)
Je to prostě epes!!! Oproti tomu současnému vládně-virovému ale úplně jiná liga. Ten je spíše ebil.
Může se stát, že po delší četbě tohoto příběhu vás rozbolí hlava. A není se proč divit (následuje drobný spoiler). Otík do té své dostane tolik pecek jako při nedělním naklepávání vepřových řízků. Ale nemějte obavy. House mu tu jeho hlavičku nakonec pofouká...
Jasně, že se to zajímavě rozvinulo. Pan Velinský to umí: Předehra a pak koncert.
Četla jsem hlavně v noci, kdy je ticho a klid a už se nemusí nic dělat a tak jsem si to mohla hezky vychutnat. Mám spoustu poznámek. Moc se mi líbila ta slova, která tam jsou. Slova z mého dětství. Slova už zapomenutá a už se nepoužívají. Dnes se používají slova většinou vulgární. Ale tak... je jiná doba, že? Tenkrát to bylo takový, dnes makový. Normální běh života.
Ty slova jsem si zapsala a hezky mě to vrátilo do dětství. Všem těm slovům jsem rozuměla, až na: ´otevřela si dveře šajtlí.´ To jsem ještě neslyšela.
Ale.. když si zavřela patičkou, tak mi došlo, že si otevřela loktem.
A co se týká děje.. Vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě. Ale.. když pominu ty hrůzy, bylo to hezky a srozumitelně napsané. Líbilo se mi to. Zase nové hlášky, perfektně jsem se bavila.
Ale stejně.. některé pasáže jsem nepochopila. Zapsala jsem si je a ještě je prozkoumám. Možná to budou narážky na něco z předchozích knih. A tady musím prosím upozornit ty, kteří se chystají pana Velinského číst, že musíte, musíte začít číst od první knihy. Říkám to z vlastní zkušenosti. Já to také nevěděla. Až když jsem přišla na to, že v každé knize je - třeba jen malá zmínka - z předchozí knihy, nebo z předchozích knih a vy nevíte, o čem je řeč.
Já jsem třeba udělala tu chybu, že jsem si přečetla poslední knihu pana Velinského. Ale.. to jsem tehdy ještě nevěděla. Nesledovala jsem, jak jdou ty knihy za sebou.
A zase ke knize: Teda.. ten Ota..
"Mařenko, je mi to trapný, ale něco potřebuju."
Trapný mi to bylo, protože jsem si najednou uvědomil, že mi taky čas od času slouží jako tělocvičný nářadí na srovnání hormonální hladiny.
-o-
Pak mě zarazilo, že Otova teta mluví plzeňským dialektem a tak jsem si našla tu obec, kde bydlí a ukázalo mi to Praha - východ. Že by se tam takhle mluvilo? No.. možná se teta narodila v plzeňském kraji a ten dialekt jí zůstal.
A už končím, protože to by bylo ještě tohle a tohle a jak si zase Vodsloň tahal triko...
Začínám novou finkovku.
Byla vydána v roce 2003, ale odehrává se v roce 1960. To mně bylo pět let.
No.. ze začátku nic moc. Vše se točí okolo hezké holky, která nastoupila na dílnu, ve které Ota pracuje.
Ten sám sebe přesvědčuje, že se mu nelíbí a že o ní nemá zájem.
Ale.. když se nikdo nedívá, tak si jí důkladně prohlíží a pak hezky popíše.
A navíc.. všichni ti nejbližší, se kterýma pracuje a kámoší, tak.. když k němu přícházejí, hází významě okem k mistrově boudě, kde ta holka sedí a popichují Otu, aby si s ní něco začal. Ten ale dělá, že je mu volná. .
Tak to jsou dojmy z prvních stránek nové finkovky, kterou začínám číst.
Snad se to nějak zajímavě rozvine.
V minulých komentářích jsem si tak trochu hrála na puberťačku zamilovanou do Oty Finka – a zapřeháněla si jen malounko (dívám se, jak dlouho jsem zatím bez něho vydržela: maximálně tři měsíce, a to se silou vůle držím, aby mi vydržel co nejdéle).
Pravda je ale taková: Velinského umění vtáhnout mě do svého světa, prožívat napětí, smutek i radost, zachytit věrohodně dobu jen lehce předcházející té, kterou si pamatuji, a to vše s postavou, která je schopná nadhledu, vtipu i sebeshození, je pro mě opravdu UMĚNÍ. Pro jeho schopnost používat češtinu tak, že díky ní mám chvíli v ústech chuť zralých jahod s mlékem a v mozku pocit něčeho stejně sladkého z dětství, ho miluji, naprosto zralou čtenářskou láskou. U Velice dlouhých schodů, které řadím zatím na první místo z devíti, jsem si to naplno uvědomila.
Tento příběh se mi zdál značně pesimistický, až mám podezření, že ho autor psal v době nějaké těžké nemoci. Spousta chmur, přemýšlení o smyslu života i nechuť k milostným dobrodružstvím. A taky těch mrtvol bylo docela dost. Příběh se odehrává v r. 1960, kdy byl dovršen socialismus a republika změnila název na Československá socialistická republika čili ČSSR. A k té zkratce se mi váže vzpomínka z mládí. Když jsme ji s maminkou poprvé uviděli v novinách, tak jsme přemýšlely, o jakém státě se to v těch novinách vlastně píše. Tak obyčejný dělný lid tehdy sledoval politiku.
Přečteno jedním dechem, až jsem si u toho připadal jak Zátopek v Helsinkách. Jedna z věcí, které na Jaroslavu Velinském obdivuji, je jeho přirozená práce s češtinou, která z ní dělá neuvěřitelně tvárný prostředek k vyjádření. Vlastě ani nepotřebuji zápletku, stačí mi jen užívat si slovních obratů a větných spojení. Přitom se drží ve srozumitelné lidské rovině, kdy se člověk nemusí probírat významy květnatých metafor, aby rozkryl jádro myšlenky. Zkrátka soustružník v životě i literatuře.
Velice dlouhé schody mají jednoduchou osnovu, která graduje pozvolna, ale o to dramatičtější má finále. Autor tentokrát opracovává motiv sériového vraha, obloukem se však vyhýbá zavedeným klišé anglo-amerických thrillerů a děsivě věrohodně jej umisťuje do pražských uliček. Jestli vám však v mysli automaticky naskočil ruch velkoměsta, s klidem jej můžete vypustit. Tohle není Kriminálka Anděl, ale poctivá detektivka ve vilovém prostředí. Včetně takřka hororového závěru, který mě dodnes straší ve snech.
Kdyby tento autor neprošel toliko povolání, tak asi by jeho knihy nebyly tak masakrálně čtivé. Vodsloň je soustružník, který dokáže v práci strhnout normu, pak hupsnout po práci na favouše a jet vyřešit zapeklitý případ. A vždycky ví, co je pro kriminalistu zhoubou...
Štítky knihy
Praha detektivní a krimi romány sérioví vrazi české detektivky a krimi zmizení lidí nevyřešené případy soukromý detektiv
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Zdá se, že jsem našla nového oblíbeného autora. Dosud jsem přehlížela české autory detektivek a jsem ráda, že jsem pana Velinského objevila.
Ovšem nejen autor se stává mým oblíbencem, ale i hrdina. Nedokážu pochopit jak je to možné, ale pan Velinský vytvořil hrdinu, který oplývá vlastnostmi jež na mužích všeobecně moc nemusíme, ale přesto jej i ve svém pozdně středním věku platonicky miluji :-).
Příběh je opět krásně detektivní a informace jsou servírovány hezky vyváženě jako degustační menu v michelinské restauraci. Hodně mě bavila postava pana Letenského, který je svou mluvou a distingovaností úžasným protipólem Oty Finka. Z toho vznikají hezké slovní přestřelky. Moc hezky jsou vykreslené vlastně všechny postavy od koketní Barbory až po tajemného pana Fialku.
Báječné počtení, opět.