jan8470
komentáře u knih
Zresetuj mě
Michal Sirotek
Michal Sirotek napsal kvalitní kyberpunkovou detektivku, v níž dokáže střídáním dějových linek skvěle budovat napětí. Ponurý přetechnizovaný svět plný nespravedlnosti, diskriminace a strachu z technologií se mu podařilo oživit postavami, které čtenáře zaujmou. Sandra navzdory svým kariérním úspěchům čelí traumatům plynoucím ze ztráty člena rodiny a sama sebe viní z mnohých selhání, Čchen má také jako správný noirový policajt svých démonů plný pytel a Margue pro změnu trpí vykořeněním. Screw je pak kapitola sama pro sebe, stačí si vzpomenout, čím si prošel třeba poručík Taylor ve filmu Forrest Gump. Zkrátka a dobře, další ze silných stránek románu Zresetuj mě jsou jeho hrdinové.
Přestože bych mohl Sirotkovi vyčítat příliš natahovaný konec, zbytečně komplikované pasáže vysvětlující záporákovu minulost a pohnutky, je vidět, že autorsky vyzrál. Jeho kniha se směle může zařadit k tomu nejlepšímu, co z českého kyberpunku za několik posledních let vyšlo.
Ospalá slovanská díra
Petr Jaroněk
Příběh na pomezí křesťanství a pohanství, detektivky a fantasy.
Podle dostupných historických dokumentů v době vrcholného středověku tento kraj spadal pod vládu rodu pánů z Hustopečí. Jedním z jejich poddaných je válečný veterán Henslin, hlavní hrdina a vypravěč, který se po deseti letech v cizině vrací do rodného kraje, aby se konečně usadil a převzal dědictví po otci. Ale není mu přáno v klidu spočinout, neboť krajem se prohání přízračný jezdec z pekel a stíná hlavy mladým dívkám. Poddaní jsou vyděšení a moc nespolupracují. Navíc věrnému služebníku Viléma z Hustopečí vyšetřování komplikuje ještě druhý úkol. Postarat se o bezpečí pánova syna, který si do Zlína přijel povyrazit před chystanou svatbou.
Hrdinovo pátrání po démonickém jezdci je odrazovým můstkem pro temný příběh s přídechem tajemna. Henslin není typický pátrač. Spíš než že by dělal systematickou detektivní práci, je tažen a posouván okolnostmi a jeho „detektivní pátraní“ se velice záhy změní v takřka goticky strašidelnou pouť za poznáním své minulosti. Pouť plnou temných snů, podivných vizí a tajemných setkání.
Železné srdce
Martin Sládek
Kdo by si myslel, že je Železné srdce ryzí fantasy, byl by asi zklamán. V podstatě jde o detektivní pátrání, v němž se občas mihne trochu té magie, a to především díky Haraldovi a jeho léčebným metodám. Příběh plyne jako Seina a přinejmenším v první polovině je zčeřen peřejemi soubojů či bitek jen zřídka. Ale Paříž je jako pověstný soudek s prachem a intriky, spiknutí církve i šlechty jsou tu stejně běžné jako zákeřné bodnutí dýkou do zad. Proto i Haraldovi a jeho blízkým půjde záhy o život.
Železné srdce disponuje dobře vykresleným historickým pozadím a ve své druhé části skvěle vygradovaným pátráním. Jeho největší předností jsou však postavy, o jejichž život se budete bát. Těžko knize něco vytknout. Příběh je oproti Hladové smečce mnohem propracovanější a vyprávění plynulejší. K hrdinům si najdete vztah velice lehce a snad jen zbytečně protahovaný závěr románu trochu škodí. Naopak vyprávění z pohledu Haralda mu dodává na autentičnosti. Místy si dokonce budete připadat, jako byste hráli hru Kingdom Come: Deliverance. Citelně jsem však postrádal mapu Paříže.
Pokud máte rádi detektivky Juraje Červenáka, nemůžete s novou knihou Martina Sládka sáhnout vedle. Připravte se však spíše na Sherlocka Holmese než na Ragnara Lothbroka. A ještě jedno velké plus Železné srdce má. Můžete si ho přečíst, i když neznáte předchozí autorovu tvorbu.
Maková válka
R. F. Kuang (p)
V Makové válce se mísí nejen fantastika zastoupená starými bohy a magií, military reprezentovaná neutuchající válkou mezi Nikanskou říší, jejímž předobrazem byla Čína, a Mukenským svazem, pro který bylo předobrazem Japonsko, ale také japonská a čínská kultura zastoupená nejen krkolomnými jmény, ale především barvitě vylíčenými reáliemi. Pravda, je to brutální příběh, ve kterém není nouze o znásilnění či psychický teror.
Samarkand
Miroslav Žamboch
Ten příběh je docela prostý. Válečný veterán se živí jako automechanik, miluje svou ženu a těší se na dítě, které se má brzo narodit. Prostě obyčejný chlap, na jehož jméně ani moc nezáleží. Poklidný život se mu však změní v noční můru, když jeho dům přepadnou neznámí rabiáti a jeho ženu při tom nešťastnou náhodou postřelí. Naštěstí má Samarkand kliniku a hrdina má u jejích majitelů řekněme otevřený účet. Takový VIP klient si pak může dovolit nejen luxusní opancéřovanou sanitku, ale i nadstandardní lékařskou péči. Kdo zná Žambochovu tvorbu, už asi tuší, že z obyčejného automechanika s nejasnou pověstí se – zatímco boje houstnou a musí čelit čím dál silnějším protivníkům – stává takřka nadpřirozenými schopnostmi obdařený bijec. Přitom jde v rámci příběhu o přirozený vývoj hrdiny a to je potřeba autorovi přičíst k dobru. Stejně jako to, že šikovně přeskakuje mezi jím a táborem padouchů a tím dodává příběhu větší napětí.
Ostatně o autorově spisovatelském umu svědčí i to, jak mistrně dokázal i na ploše necelých dvou set stran postupně dávkovat informace. Fanoušky Drsného spasitele pak odměnil několika milými odkazy na něj. Samarkand je pro ně hezkým dárkem a pro ty, kteří se snad s touhle klasikou nesetkali, by mohl být hezkou vstupní branou do světa upírů, démonů a drsných mužů.
Kov
Karel Veselý
Kov obsahuje tři ne zrovna dobře vystavěné dějové linie. První hodně připomíná reálné vzpomínky mnohých fanoušků metalu a rocku z dob komunismu. Pirátské nahrávky na kazetách, zakázané koncerty, přísní rodiče. Pak se vše zvrhne v šílenou jízdu plnou drog a destrukce, která končí smrtí jednoho z kamarádů a rozpadem kapely. Druhá dějová linie je vystavěna na myšlence, že se bývalému Nikovu spoluhráči – ambicióznímu Satanovi – podařilo založit politickou Metalovou stranu a pomocí technologií ovlivňujících lidské emoce a myšlení nastolit svou vládu v zemi. To vše se ovšem Nik a s ním i čtenář dozvídá z náhodných útržků vložených mezi kapitoly věnované Nikově minulosti a rádoby existencionalistickému přemítání o dobru, zlu a zbytečnosti lidského života.
Až zhruba za polovinou více než dvousetstránkové knihy se před čtenářem začne pozvolna rýsovat dystopický rozvrácený svět, podobný těm, které známe z Falloutu či postapo románů. V této části příběhu se Nik vydává na svou poslední cestu – zabít původce všeho zlého, svého bývalého spoluhráče Satana. To, že je jedinou ultimátní zbraní proti tvůrci zkázy demo nahrávka, kterou kdysi Nikova kapela pořídila, už zní jako výplod naivního pohádkáře. Celá tato dějová linie je uspěchaná, zkratkovitá a plná nelogičností.
Celý příběh nedává moc smysl a působí jako prezentace autorových domněnek o tom, co je black metal a jak působí na lidi. Nutno podotknout, že pod fasádou rádoby dystopického příběhu o síle black metalu jde jen o polovičatě odprezentovanou snůšku klišé a předsudků o tomto hudebním žánru.
Košík plný hlav
Joe Hill (p)
Košík plný hlav má na první pohled celkem otřepanou zápletku. Parta uprchlých vězňů terorizuje ostrovní komunitu, jež je kvůli silné bouři odtržena od vnějšího světa. Zlým živlům se tedy postaví na odpor ta nejprofláknutější hrdinka slasherů, modrooká blondýnka v minimalistických kraťáskách. Vtip je ovšem v tom, že June není úplně tupá a záhy po prvním setkání s jedním z uprchlých kriminálníků začne zjišťovat, že se věci mají trošku jinak, než by se mohlo podle náčelníka Clausena zdát. V pátrání jí pomůže nejen odvaha, ale i hlavy padouchů, které při své cestě za pravdou setnula starou vikinskou sekerou.
Příběh funguje hned v několika úrovních. Dá se číst jako originálně pojatá detektivka, v níž Joe Hill na relativně krátkém prostoru šesti sešitů přináší několik opravdu překvapivých zvratů. Protože napsal příběh jako poctu slasherům a především splatteru, lze brát Košík plný hlav jako osmdesátkovou krvavou jízdu plnou nadsázky a černého humoru. Nebo můžete celé vyprávění vzít jako příběh o zneužití moci a také o převzetí zodpovědnosti za svůj život. Leomacs dokáže vybudovat perfektní hororovou atmosféru, z níž čtenáři bude běhat mráz po zádech. S citem pro detail vás například vtáhne do domu Clausenových, kde se June schovala v koši na prádlo. Střídavý pohled na dívčiny oči a vrahouna plížícího se domem jen tak z mysli nevymažete. Zároveň umí i násilí, jímž komiks přetéká, podat s velkou nadsázkou. Zdaleka nejde jen o černý humor sálající z obálek jednotlivých sešitů, kterým dominují useknuté hlavy a ruce. Scény, kdy si hrdinka vynucuje spolupráci štípáním nebožáků do nosu, fackováním či stříháním jejich uší, jsou stejně vtipné jako dialogy, které s nimi vede.
Když jsou všechny hlavy v košíku
Tohle všechno by mohlo stačit k nevšednímu a opravdu skvělému čtenářskému zážitku. Kniha ovšem obsahuje také sérii luxusních alternativních obálek různých komiksových kreslířů, jež odkazují na některé horory a komiksy, a také rozhovory s Hillem a Leomacsem pro časopis Red Ink. Kniha vyšla v pevné lesklé vazbě se snímatelným přebalem, pod nímž se skrývá ještě jedno pěkné a oku lahodící tajemství.
Konec liDCtva
Tom Taylor
Protože jde o apokalypsu globálních rozměrů, není zde příliš prostoru pro legraci a vtípky, těch si při čtení moc neužijete, zato na patosu Tom Taylor nešetří a v krvi, potu a slzách vykoupal snad všechny včetně Supermana. Pro fanoušky a znalce DC universa je příjemným překvapením, že se tady ke slovu dostávají i méně známí hrdinové. Big Barda či Green Lantern totiž patří po bok Supermana stejně jako Flash nebo Wonder Woman. Těch méně známých tváří je mnohem víc, stejně jako nechutných a tragických smrtí. Na tomhle komiksu je totiž nejzábavnější (a je to zvrhlé, to přiznávám) sledovat, jak všichni ti superhrdinové dostávají na frak a postupně se mění v zombie.
Trevor Hairsine a Stefano Gaudiano s výtvarnou stránkou nijak zvlášť neexperimentují, takže fajnšmekry z řad čtenářů spíše osloví obsáhlá galerie alternativních obálek než sice pěkná, nicméně mainstreamová kresba. V bonusech může potěšit původní koncept scénáře.
Vesmírná zásilkovna
Klára Smolíková
Vesmírná zásilkovna je příjemná dobrodružná knížka, která osloví spíš mladší čtenáře, tomu také odpovídá rozsah sto stran, větší font, krátké kapitoly a ilustrace Martina Hanschilda. Stejně jako v předchozích autorčiných knihách zde děti najdou několik jednoduchých testíků, rodiče zase ocení pár pop kulturních odkazů. Některé termíny (například efekt motýlích křídel, červí díra, či absolutní čas) budou muset rodiče dětem dovysvětlit. Ty zase na oplátku mohou tatínky a maminky seznámit s chlupatým praslíkem, který miluje čokoládu.
Vesmírná zásilkovna se asi nezařadí mezi nejlepší autorčiny knihy, ale kluci mezi sedmým až desátým rokem si ji rozhodně užijí.
Když padaly hvězdy
Jan Kucin
Kucinova kniha připomíná košatý strom, z jehož kmene vyrůstají tu silnější, tu tenčí větve. Tou první je Erik, který se na popud svého otce vydává do nitra kontinentu, aby zde v srdci Vrbenské vrchoviny pátral po magickém stromu, zatímco se jeho bratr snaží ovládnout zločinecké podsvětí hlavního města. Jenže pomyslnou korunu tohoto stromu netvoří jen tyhle hlavní větve, ale také spousta menších, ovšem neméně důležitých. Slovutný pirátský kapitán se znovu vydává na moře a čelí nejedné výzvě, zatímco na druhé straně světa tajemní horalové bojují proti démonům vzešlým z hlubin hvozdu. Potom jsou tu ještě příběhy od táborových ohňů a dávné legendy zachycené v kronikách. Všechny tyto větve a větvičky tvoří košatou korunu, jejíž vrchol se ztrácí v neznámu.
Originální svět, spousta atraktivních míst, hrdinové, kteří nejsou černobílí, a několik pěkných dějových zvratů jsou tím, co by mohlo čtenáře fantasy zaujmout. Ostatně kdo z nás rád nezavítá na palubu pirátské lodi nebo do tajemné divočiny? To všechno a ještě mnohem víc Jan Kucin ve své knize Když padaly hvězdy nabízí. Jen je třeba se obrnit trpělivostí. Tohle je běh na dlouhou trať a především díky zdlouhavým popisům občas pekelně zadrhává. Přitom by možná stačilo příběh trochu prostříhat a některé vedlejší větvičky odstranit úplně. Elisiánské království je však teprve na začátku nové éry a žádná dějová linka nedoběhla do úplného konce.
Mlsoun. Kniha první
Jeff Lemire
Sweet Tooth – Mlsoun je první ze tří vázaných knih a obsahuje původní sešity 1–12. V těch se vyprávění soustředí především na Guse, a to jak na jeho život s otcem, tak na jeho cestu s Jepperdem. Zatímco první polovina knihy popisuje jejich společnou pouť, v druhé se vrací jak do Gusovy, tak do Jepperdovy minulosti. Díky tomu čtenář pochopí, proč hromotluk jedná tak, jak jedná. Je to velice intimní zpověď a zároveň sonda do lidské duše, jak je tomu u Lemireho zvykem. V závěrečné části se pak čtenář navzdory chronologii seznámí s počátkem epidemie. Zdaleka vše není vyřčeno a na některé otázky snad přijdou odpovědi v dalších dílech. Společná cesta téhle nesourodé dvojice je plná nečekaných setkání a brutálního násilí. Zároveň je však i výpovědí o cestě jednoho ke druhému. Celý příběh těch dvou nepostrádá hlubokou symboliku.
Lemireho kresba plná ostrých hran a temných stínů asi nesedne každému. Ovšem po pár stránkách si na ni člověk zvykne. Díky formátu knihy 168 x 258 mm je dění na panelech mnohem přehlednější než například u Essex County. Na rozdíl od této hokejové ságy je Mlsoun v barvě a to mu pomáhá opravdu hodně. Mnohem lépe než já to vystihl herec Michael Sheen v předmluvě k této knize: „V Mlsounovi místy dosahuje až goyovských kvalit.“ Na Lemireho kresbách – a v této knize to vyniká více než v jiných – je také zajímavé, jak si inovativně pohrává s dělením stránek, stíny a úhly pohledu. Například se často v krátkém sledu několika panelů soustředí nejprve na celkový obraz a potom postupně na různé detaily. Těžko se jeho výtvarné postupy popisují, to se musí prostě vidět.
Pevná vazba a snímatelný obal potěší každého ctitele kvalitní knihařiny, jen záložku Mlsoun někde pozbyl. Stejně tak trošku zamrzí stejný obrázek na deskách i obalu. Luxusní křídový papír naopak potěší. Stejně jako devět stran z autorova skicáře s jeho komentáři. Na nich uvidíte nejen jeho kreslířské postupy, ale také vývoj vzhledu Guse a Jepperda od raných verzí až po tu finální. Celostránková číselná omalovánka s Gusem v hlavní roli je naopak spíše úsměvná.
Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
Pohádka o citlivé androidce a dospívající dívce vyšla i jako audiokniha. Ačkoli se britský prozaik japonského původu Kazuo Ishiguro nepočítá mezi autory fantastiky, jeho román Klára a Slunce její fanoušky pravděpodobně zaujme a ty citlivější nejspíše i dojme.
Věk mloků
Karolina Francová
JFK je po událostech z předchozích knih na indexu a Karolina Francová se s tím vypořádala s lehkostí pomocí agenturních záznamů v úvodu knihy. Tím dala šanci pochopit děj i čtenářům, kteří naskočili spolu s autorkou do rozjetého vlaku až v patnáctém díle. Elegantně se tak vyhnula zdlouhavému vysvětlování a mohla se spolu s hlavní hrdinkou Nikitou, asistentkou profesora Carla van Wondera, vrhnout do víru událostí.
Protože se Nikita od svého milence nakazila podivným virem, je nucena se vypravit do světa, kde tento virus vznikl. Jenže tahle mladá žena není žádný ostřílený operativec. Naštěstí však zná někoho, kdo by jí mohl pomoci v neznámém světě nejen přežít, ale také se z něj vrátit. Tou osobou je samozřejmě její kolega z agentury John Francis Kovář. Nikita ovšem musí překonat hlubokou averzi, kterou ke Kovářovi cítí. Ostatně ani on nemá kolegyni v lásce. Přesto se spolu vydají do paralelního světa, jenž se podobá tomu, který vytvořil Václav Semerád v knize Válka s mloky doktora Jaroše.
A tak se hrdinové ocitnou na Zemi, která je v důsledku globálního oteplování z velké části zaplavena vodou. Mloci zde postupně dobývají pevninu a unášejí lidi. Už to samo o sobě působí této dvojici, která přes antipatie hledá vzájemnou důvěru, velké komplikace. A jaké trable nastanou ve chvíli, kdy se na scéně objeví X-Hawk? Jeho fascinace hlavní hrdinkou není jen platonická. Zkrátka a dobře, Karolina Francová do světa Agenta JFK vnesla ženský prvek, který byl do té doby v sérii spíše upozaděn.
Součástí knihy je také temná novela Zřídlo moci. Popisuje alternativní verzi založení agentury Kovářů rovnováhy. I v ní je přítomna silná hrdinka – Andrea de Villefort. Její první setkání s X- Hawkem se místy blíží fantasy a sklouzává až k hororu, což není vůbec špatné. Celé knize to dává mnohem vážnější vyznění, než kdyby v ní zůstal jen Věk mloků.
Válka s Mloky
Karel Čapek
Příběh, v němž sledujeme cestu vzestupu mločí civilizace, a to od prvního setkání s námořním kapitánem van Tochem, který se s nimi spřátelí a naučí je lovit perly, přes jejich práci pro Pacifickou exportní společnost řízenou podnikatelem Bondym. Druhá část knihy vypráví (především formou novinových článků a výstřižků) o vědeckém výzkumu mloků a jejich rozšíření do světa jakožto levné pracovní síly. S tím jde ovšem ruku v ruce i vzdělávání mloků a vzestup jejich civilizace. To vede (v třetí části knihy) k prvnímu napadení lidí mloky a celosvětové vzpouře mloků.
A nyní se ozval chraptivý, unavený, ale přece jen velitelský hlas do nočního ticha. „Hallo, vy lidé! Tady Louisiana. Tady Kiangsu. Tady Senegambia. Litujeme lidských životů. Nechceme vám působit zbytečné ztráty. Chceme jenom, abyste vyklidili mořské břehy na místech, která vám předem označíme. Vy jste nás chtěli. Vy jste nás rozšířili po celém světě. Nyní nás máte. Chceme s vámi vyjít po dobrém. Budete nám dodávat ocel na naše vrtačky a krumpáče. Budete nám dodávat třaskaviny. Budete nám dodávat torpéda. Budete pro nás pracovat. Bez vás bychom nemohli odklidit staré pevniny. Hallo, vy lidé, Chief Salamander vám jménem všech Mloků světa nabízí spolupráci. Budete s námi pracovat na odbourání vašeho světa. Děkujeme vám. (str. 172)
V samotném závěru knihy se však znovu ozývá humanista Karel Čapek, který v poslední kapitole nejen nedává lidstvu zahynout, ale v rozhovoru autora s jeho vnitřním hlasem ukazuje, jak těžké je psaní a vyprávění příběhů.
Ocelové žezlo
Juraj Červenák
Ocelové žezlo zajímavým mixem akční fantastiky a výběru z ruských legend a také čtivým výletem do historie našich východních sousedů. Autor těží z dostupných faktů o historii Kyjevské Rusi z období vlády Svjatoslava I. Igoreviče. (962–972). Historická fakta i reálie zpracoval nejen čtivě, ale smíchal je s fantastickými prvky a vybranými legendami (které si přizpůsobil ke své potřebě) tak, že čtenář hltá stránku za stránkou, ovšem nemá ani nejmenší problém s věrohodností a autentičností celého vyprávění.
Pro větší přehled je kniha opatřena nejen mapou, ale především dodatky, jejichž obsahem je seznam míst a měst, starých kmenů a národů, skutečných historických postav a dávných bohů, mytických zvířat a míst. Sympatický je rovněž slovník, v němž najdeme váhové a délkové míry.
Řeka jezdců tryskala z lesních stínů a valila se po západním břehu jezera. V čele kníže a Bragi, bok po boku jako staří bratři ve zbrani. „Vpřed, Kyjeve, Vpřed!“ křičel Svjatoslav. (str. 243)
Juraj Červenák umí pěkně skloubit historii a fantastiku s pořádnou akcí, což už za ta léta nejednou dokázal. V trilogii Bohatýr zase předvedl, jak zvládá šikovně dávkovat akci, případně napínat čtenáře střídáním různých akčních scén v rychlém, takřka filmovém sledu. Zatímco česky vyšlo Ocelové žezlo už v roce 2006 v nakladatelství Wales, v autorově domovině si na své první vydání muselo počkat až do roku 2017. Juraj Červenák při té příležitosti celý román upravil, přepsal dialogy, upravil popisy, změnil dělení na kapitoly a celkově celý text vyladil k dokonalosti. Na ději však nezměnil ani čárku. Četl jsem obě česká vydání v překladu Roberta Pilcha a můžu říct, že jde o mnohem lepší čtenářský zážitek.
Obálku nového vydání (stejně jako toho původního) zdobí nestárnoucí kresba z dílny Michala Ivana, ale grafická úprava obálky je hezčí, a ne tolik dryáčnicky řvavá jako ta z roku 2006.
Elrik 1 a 2
Julien Blondel
S vykreslením Elrikova království, jemuž vládne dekadentní šlechta se sadistickým přístupem k poddaným, si Didier Poli vyhrál opravdu pěkně. A nejde jen o kulisy, v nichž se příběh odehrává. Dokonce i na relativně malých panelech vynikly emoce na tvářích hrdinů. Ovšem lepší než Poliho kresba je Blondelův scénář, který perfektně vykreslil Elrikovu proměnu z (na první pohled) slabošského vladaře v temnotou sžíraného hrdinu antické tragédie.
Zatímco v nakladatelství Titan Books vyšel Elrik v pevné vazbě o rozměrech 284 x 193 mm, rozměry českého vydání jsou 190 x 260 mm. Rozdíl tedy není nijak markantní a i v tomto formátu Poliho kresba pěkně vynikne.
Sám autor předlohy v předmluvě tuto mírně volnější adaptaci své knihy chválí, ba dokonce píše: „Scenárista Julien Blondel dodal s mým schválením příběhu několik zvratů navíc a ty původní děj zlepšily!“
Překladu se ujal Richard Podaný a s redaktorem Romanem Tilcerem vychytali v českém vydání i chyby, které vznikly při překladu z francouzštiny do angličtiny.
Němé duše
Jitka Ládrová
Jitka Ládrová si pro čtenáře připravila zajímavý vztahový propletenec, v němž není o zvraty nouze, a to především v druhé polovině knihy. Každý z aktérů téhle hry má totiž nejen své záměry a touhy, ale skoro všichni také ukrývají tajemství. Proto příběhu dominují především intriky a pletichy.
Svět, v němž sice magie funguje, ale čtenář se o ní mnoho nedozví, jako by vypadl z historického románu a jediným opravdu atraktivním místem tu je džungle. Bohužel jí a jejím obyvatelům autorka nevěnovala příliš prostoru.
Ve finále jsou Němé duše především o vztazích jednotlivých hrdinů. Ti jsou však předvídatelní a ploší. Charaktery jednotlivých postav si jsou navzájem podobné jako vejce vejci, přitom právě na nich celý román stojí a padá. A ani s uvěřitelností na tom nejsou bůhvíjak skvěle. Příkladem budiž Omdenův otec. Ten sice provozuje nevěstinec, ale když se zaměstnankyně, kterou si vypěstoval jako budoucí hvězdu podniku, rozhodne živnost opustit, bez mrknutí oka jí dá své požehnání.
Románu se ovšem nedá upřít spád a čtivost, a to především díky tomu, že autorka přeskakuje v pravidelném rytmu mezi jednotlivými postavami, a tím udržuje čtenáře v napětí. Také vývoj postav stojí za pochvalu. Ovšem největší obdiv patří Jitce Ládrové za neskonale precizní čtenářský servis, který na svých autorských stránkách pro čtenáře připravila. Přílohové materiály a zákulisní informace o vzniku knihy, mapa Skalního města či grafiky s citáty postav jistě potěší každého, komu by se po dočtení románu po světě Němých duší stýskalo.
Na knize je vidět, s jak velkou láskou na ní autorka pracovala. Pokud Němé duše budete číst jako vztahovku z ranku young ydult, pravděpodobně ve vás vzbudí nadšení. Staré kozáky či čtenáře toužící po komplexním fantasy světě však nejspíš neuhranou.
Vzpoura strašidel: Kristýna se (ne)v(z)dává!
Jiří Holub
Vtipný příběh plný svérázných strašidel a humoru vypráví o bývalém baletním mistru Pivoňkovi, který je kastelánem na malém zámku v jižních Čechách. Tam žije vcelku poklidně s kočkou Matyldou a partou místních duchů čítajících šlechtický pár, jejich nezvedeného synka a mladou chůvu Kristýnu. Bývalý baleťák by si tam důchod v poklidu užíval až do smrti (a možná i po ní), kdyby jednoho dne na zámek nedorazil zájezd učitelů v čele s matematikem Buštou. Ten na strašidla nejenže nevěří, ale je schopen napsat o dění na zámku (protože když o vás někdo tvrdí, že neexistujete, ukážete mu se vší parádou, že se mýlí) udání na ministerstvo. Zavilý ministerský úředník Kroupa se rozhodne všechna strašidla ze zámku vyhnat a chudáka Pivoňku přemístit do domova důchodců.
Pokud byste čekali jakoukoli historickou hodnověrnost, byli byste zklamáni. Eskapády kastelána Pivoňky a jeho svérázných strašidel se řadí k příběhům, jako jsou například Ať žijí duchové či Tajemný hrad Svojanov, v nichž autorova fantasie do reálných kulis zasazuje vlastní postavy, které nemají s historickými osobnostmi pranic společného.
Mlsoun. Kniha druhá
Jeff Lemire
Mezi Gusem a Jepperdem to i nadále váženě skřípe, nicméně na hádky není čas. Po nějakých dohadech se skupina rozhodla vyrazit směrem k Anchor Bay, kde snad doktor Sigh nalezne odpověď na otázku, jak se narodil Gus, který je podle jistých stop prvním ze zvířecích dětí. Ale než tam doputují, čeká je ještě spousta nových setkání. To nejnovější například s Walterem Fishem, záhadným přeživším, který obývá skvěle vybavený vault. Všechno je však mnohem složitější. Ani zde není o akci nouze a vzhledem k tomu, že se skupina několikrát rozdělí, má Jeff Lemire možnost i v Ohrožených druzích využít svůj dar paralelního vyprávění. Zde tedy novátorsky tak, že jednu dějovou linii vypráví pomocí panelů v horní části stránky, duhou zároveň na panelech dole.
Emocemi nabitá jízda plná dějových zvratů je zakončená, jak už je u autora zvykem, biblicky kryptickou snovou sekvencí a závěrečným cliffhangerem, který jasně ukazuje, že pokračování Mlsounovy cesty na Aljašku bude ještě drsnější.
Činžák
Jeff Lemire
Mistrovský vizuál Andrey Sorrentina v tandemu s Lemireho scénářem vytváří děsivou atmosféru. Zrnité kresby inkoustem realisticky vykreslují emoce, dlouhé stíny se plíží zdmi a všechny zneklidňují. Jeden dlouhý řetězec panelů předává vypravěčskou štafetu mezi postavami, které spolu komunikují. Sorrentino vykouzlí energii „kamerového“ záběru jako ve filmu, aby čtenář získal plnější představu o životě v domě. Kolorista David Stewart používá světlejší tóny a tlumené odstíny, aby nechal Sorrentinovy temné linie působit. Kreslíř se skutečně překonává, když náhle přejde do světlejších tónů. Ze scény s černým stromem na krvavě rudém pozadí bude čtenáři běhat mráz po zádech.
Stejně jako ve většině Lemireho děl, ani zde nepoutá pozornost nadpřirozeno, ale psychologické hrůzy. Díky jeho zkoumání lidské psychiky, melancholickému tónu a skvělému tempu působí i ty nejobyčejnější rozhovory důležitě. Andrea Sorrentino pomocí inkoustů a temného designu stránek buduje napětí, a tak už jen zbývá, aby Jeff Lemire spojil všechny prvky v odvážný cliffhanger.
