Kov
Karel Veselý
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/500934/bmid_kov-5fd-500934.jpg
4
41
41
Metal je víra i zákon. Hlavní hrdina dystopického románu hudebního publicisty Karla Veselého (Hudba ohně, Všechny kočky jsou šedé) podle něj žije, i když svět okolo něj se má trochu jiná pravidla. Má se přizpůsobit on, anebo je v pořádku neustupovat a řídit se vlastními pravidly? Jak se dá pohlížet na svět skrze ponurou mlhu bezútěšného black metalu? A může hudba změnit svět?... celý text
Přidat komentář
Tohle byla hodně zvláštní, temná, ale také originální a čtivá kniha. V pasážích z minulosti a současnosti dojde na představení hlavních postav, k seznamování s metalem, ponejvíce s tím černým, k založení kapely, k nahrání dema, ale taky na násilí, drogy a drobnou kriminalitu. Postavy jsou problematické, což není v žánru black metalu nikterak neobvyklé, škoda jen, že nejsou hlouběji vyprofilované. Budoucnost přináší dystopii podanou s velikou nadsázkou. Román hodnotím kladně, ale zaujme spíše vyznavače metalu. Na závěr pohaním obal knihy, ten není moc vhodný. Tisíckrát lepší by byla černobílá fotka lesa, nebo pár týpků s corpse paintem.
Citace: Celé to znělo ponuře, mrazivě a ztrápeně, jako by se někdo na pokraji sil plazil blátem, jenže při pozornějším poslechu jsme si uvědomili, že ten rytmus je vlastně neuvěřitelně rychlý. Tak rychlý, že to celé znělo, jako bych poslouchal nějakou sonickou šmouhu, z níž sotva rozeznávám obrysy. Bylo to něco úplně nového, metal posunutý do nového stupně brutality.
"Co to je? To zní fakt kurevsky skvěle!"
"Darkthrone. Říkají tomu black metal, teď se to objevilo v Norsku. Je to trochu jako starý Venom, Bathory nebo Mercyful Fate, ale ještě o něco brutálnější."
Hrozně těžko jsem se do knihy začítal. Vypadalo to trochu jako zárodek hnutí šířícího nenávist vůči všem. A vlastně to tak i dopadlo. Jenom doufám, že to není temná věštba. Moc naděje jsem tu nezískal.
Metalem jsem nepolíbená, proto jsem si v rámci čtení Kovu pouštěla ukázky zmiňovaných kapel, oprášila jsem Kmeny, ve kterých je kapitola věnovaná Black metalu, a ve starém čísel VICE jsem našla dvojstranu o zásadních metalových kapelách a jejich filosofii. Tohle jsem si odnesla.
Black metal je subkultura na okraji metalové scény vycházející z misantropie, tedy nenávisti k lidstvu (nikoli však prý k člověku jako jednotlivci) především za to, jak se chová k planetě. Na druhé straně je zde zásadní obdiv k přírodě. Původní blackové kapely vyznávaly satanismus, ten ale u současných kapel ustupuje do pozadí.
Co se týká účinku hudby na mě, zaprodance systému, mamynku nakupující ve slevách a stádní ovci, ten byl takový, jaký metalisti jistě zamýšleli - odpudivý. Jsem si ale vědoma toho, že kdybych black potkala v době dospívání, kdy jsem se musela popasovat se svoji rozervanou duši a identitou, že bych v něm dost možná našla útočiště, jako jsem je tenkrát našla v jiném hudebním směru. Nemít valné mínění o společnosti a mít komunitu a místo, kam se před světem můžu schovat, a když nemůžu, tak se aspoň zahalit do zvuku ze sluchátek, to dobře znám. V tom hlavnímu hrdinovi Nikovi rozumím.
Nikův příběh je jistě pozoruhodný, místy mrazivě dystopický, podle mě má však kolísavou kvalitu. Některé linky jsou skvěle propracované (například linka syna), mizí a objevují se, když to nečekáme. Jiné mi zůstaly záhadou. Jak se k moci dostala metalová strana a jaké byly vůbec její cíle? Místy mi život podle metalové strany připomínal anarcho-kapitalsmus, zároveň však šlo o totalitu, což si dost odporuje. Nevím. Asi bych se potřebovala zeptat autora.
Každopádně mám pocit, že Kov je jednou z knih, které si musíte (musím) přečíst víckrát, aby vynikla jejich celistvost. Na začátku knihy jsou útržkovité a bez kontextu fádní informace, které si jako čtenář nejsem schopna zapamatovat a propojit s pozdějšími informacemi v knize. Z konce knihy jsem proto přeskočila znovu na začátek a příběh mi zapadl do sebe.
Přes výhrady mi to přišlo dobré a dávám 3,5 hvězdy v pěti.
Drsné, temné, depresivní, metalové. A ještě drsnější, temnější, depresivnější a death/black... metalovější než jsem čekal. Pokud někdo knihu zvolil, jako já, kvůli příslibu zajímavě znějící metalové dystopie, musím ho hned ze začátku zklamat*. Je tam, ale jen jako něco v pozadí, co na hlavní postavu/y dopadá. Není to rozvedeno do hloubky/větší podrobnosti, kniha se na to cíleně nesoustředí a už vůbec to není její větší část...
...přesto je Kov více než zajímavý a v českém literárním prostředí něco podobného vítám všemi deseti. Je to o otcovství, zneužívání, depresi všeho druhu, vztazích (ale jinak, než v převážné většině české beletrie!), drogách, normálnosti, malo/měšťáctví (v B i Z)... Dokonce i seřazení kapitol cíleně míchající s roky (od 1981 po 2041), které může přijít čtenáři samoúčelné, získává na posledních stránkách důvodnost. A dramatičnost! I když ne překvapivost, dumavější čtenář ty zvraty končící "na jednom místě" očekává (a vlastně si ani nejsem jist, zda autor někoho překvapovat chtěl).
Proč potom jen tři hvězdy?
-1 za to, že je to na mě až moc pesimistické. Literaturu čtu kvůli novým myšlenkám/nápadům všeho druhu a utápět se až v takové depresi není pro mě. Čekal bych, že metalový román z "černé knihovny" na mě bude působit víc než Jane Austen, ale třeba Pýcha a předsudek přes veškeré své cílení na jinou čtenářskou skupinu dokáže tnout i do mě silněji (opravdu tady píšu takové přirovnání?).
-1 za to, že tomu nakladatel nedal dostatečnou péči. Ano, i v lépe připravených knihách se najdou hrubky a překlepy, ale tady jsou chyby nejen ve slovech, ale v celých časových linkách (kapitolách). Především je očividně špatně umístěn rok 2032 (patří pravděpodobně o šest let do budoucnosti), ale dalších drobných chyb je tam více (neodpovídající roky či návaznosti, viz komentáře na Goodreads). Přitom stačilo, aby si to redaktor/korektor/autor přečetl v chronologickém pořadí. A pak ta obálka, nejen, že je graficky opravdu nepovedená, ale i ten černý materiál na koruně se škrábe už jen, když knihu držím v ruce a čtu. Dvojí škoda, to si Kov nezaslouží.
*Že já TL;DR a Kulturák tehdy neposlouchal poctivěji, opakováno je to v obou podcastech. A v prvním zmíněném dokonce přichází s teorií, že jde jen do dystopie zabalené pokračování naší reality, jen s novými pojmy popisujícím dnes už věci známé/používané a jinak pojatým "táborem".
Tak jako samotný černý kov bývá nepříjemný, tak i život se s nikým nemazlí. Pozoruhodně vystavěný příběh. Bavil, mě od začátku do konce. Propracované, napínavé, místy hodně depresivní.
Wow, wow, wow. Jesteze si pred ctenim nedelam velke pruzkumy o knize. Tohle byla úžasná jízda. Román o metalu, ale jaký. Budete bloudit a budete nachazet, budete hledat a budete ztrácet.
Přiznám se, že jsem se do čtení nutil. Ale jsem rád, že jsem to nevzdal. Jako fanouška metalu bych chtěl víc o blackové kapele, ale vlastně nejvíc mě bavila linka se synem. Zvláštní kniha!
Lehčí zklamání pramení především z uvědomění si, jak málo stačilo k tomu, abych Kov považoval za klenot českého sektoru své knihovny.
Svým námětem ční nad velkou částí obvyklé české produkce, jenže s ním přichází určitá očekávání, jež bohužel zůstala naplněna sotva z poloviny.
Pasáže z minulosti či přítomnosti fungují skvěle. Seznámení se hlavních protagonistů, které vzájemně přitáhne jejich výstřednost a záliba v metalu, zrod kapely, bordel v hlavě, úlety, pochybnosti o sobě samém. Není to nikterak originální, ale funguje to. V těchto částech cítíte autorovo fanouškovství, které je vám schopen bez problému předat, pokud se alespoň trochu necháte. (Když nedojde na přímou řeč, která není úplně snadnou disciplínou a Veselý v ní, eufemicky řečeno, přiliš nevyniká.)
Bohužel autorovi vize budoucnosti na mě působí snad až odfláknutým dojmem, nedá se hovořit ani o zběžné skice. K tomu klišé střídá klišé, logika si ustřelila hlavu, narativ se spláchnul do hajzlu. Samozřejmě se objeví i drobnosti, které zájem v četbě podpoří, leč po roce 2030 je jich zoufale málo.
Kdyby autor napsal fikci o jedné blackové kapele bez dystopické vize, bylo by lépe. Čtenářům a možná i jemu samotnému, jelikož právě v pasážích z budoucnosti jsem nejvíc cítil autorskou bezradnost.
Přesto dávám palec nahoru. Za odvahu napsat něco originálního, více méně bez komerčního potenciálu, za několik strhujících pasáží, za the body.
PS: Jakožto posluchač podcastu RapSpot jsem dobře obeznámen se specifickou barvou hlasu Karla Veselého. Většinu četby jsem v hlavě vnímal tak, jako by mi knihu sám předčítal, díky čemuž jsem chvíli koketoval se čtvrtou hvězdičkou.
Hodně zvláštní kniha. Asi nejdepresivnější, co jsem kdy četl. Premisa v něčem asi trochu naivní. I tak jsou tam pasáže, které jsou více než hluboké za mě a kniha se četla sama. Dojezd už teda docela záhul pro tu temnost a bezmoc.
Já vlastně nevím, co si o té knize myslet. Líbila se mi, to jediné můžu říct jako zastřešující shrnutí.
Líbila se mi pro to, jak sugestivně je napsaná, pro to, jak barvitě líčí absurdní obraz světa, jemuž vládne metalová ideologie, pro to, jakých témat se to dotýká, pro to, jak mi rozšířila hudební obzory.
A líbilo se mi to i přes to, že to má spoustu logických problémů, i přes to, že časová osa nedává smysl, i přes to, že se to až moc topí v něčem, co nejde nazvat jinak než typická chlapská sebelítost, i přes to, že se to soustředí na jiné dějové linie, než které zajímaly mě.
A líbilo se mi to i přes to, že jsou některé stránky natištěné křivě, obálka je hnusná a redaktor tam nechal spoustu překlepů. Prostě i přes to, že se na výrobě knihy zjevně šetřilo, protože nemá komerční potenciál.
Líbilo se mi to, no. I když to celkem snadno mohlo být lepší.
No
Ty
Vole
Tohle byla jízda. Prvních pár kapitol je fajn, příběh o kapele, dospívání jednoho kluka kterého si nikdo moc nevšímá, a najednou se to úplně přepne do ponurého příběhu plného zvratů, a vyvrcholení celého příběhu bych opravdu ale opravdu nikdy neuhodl. Všechny vaše představy o konci se totiž změní tak 50 stran před ním, což mi přijde geniální. Tato kniha byla mnohem lepší než Bombafunk, a těším se na další prózu pana Veselého.
Nepíše se mi to vesele, ale tahle kniha je v podstatě jen dunící kov a zvučící zvon.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2011 |  Kmeny |
| 2020 | Všechny kočky jsou šedé: Hudba úzkosti |
| 2017 | Planeta Nippon |
| 2010 | Hudba ohně |
| 2014 | Made in Japan: Eseje o současné japonské popkultuře |
Knihu jsem si vybrala na základě poslechu TL;DR, i když názorově se s moderátorstvem rozcházím, jejich doporučení stran literatury jsou super. Nelitovala jsem, i když nejsem fanynka metalu, jednotlivé obrazy ze života hlavního hrdiny jsou tak sugestivně napsané, že mě čtení úplně pohltilo. Bez ohledu na to, jak depresivní ve skutečnosti kniha je a že místy děj nenavazuje tak, jak by bylo logické (ne, není to tím, že se skáče v čase tam a zpět). Celkově zapadla do řady románů, které jsem v poslední době četla a které tematizují jazyk, jen tím jazykem je zde hudba.