Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487870/bmid_klara-a-slunce-UgR-487870.jpg
4
560
560
Román je zpovědí vyřazené robotky jménem Klára, nadané pokročilou umělou inteligencí i pozoruhodnými pozorovacími schopnostmi. Klářiným úkolem je starat se o dospívající dítě, které si ji v obchodě vybralo, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klára ovšem coby výjimečný robot dostává výjimečný úkol – starat se o dítě vážně nemocné, na jehož nemoc není lék. V příběhu vyprávěném jazykem poznamenaným zvláštnostmi v Klářině vnímání a vyjadřování skutečnosti potvrzuje Ishiguro opět své literární mistrovství. Díky rafinovanosti, s níž Ishiguro vtahuje čtenáře do Klářiny snahy pochopit, jak vlastně lidi fungují, přesahuje román meze pouhé společenské kritiky, satiry či alegorie. Podobně jako dřívější Ishigurova próza Neopouštěj mě patří sice i jeho nový román do žánru sci-fi, daleko víc však připomíná tu tragikomickou, tu melancholickou pohádku. Pohádku o lidském světě odkázaném na nelidské Slunce, v jehož proměnlivém světle se dospělí nejednou jeví dětinštější než děti a roboti lidštější než lidé.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2022 , ArgoOriginální název:
Klara and the Sun, 2021
více info...
Přidat komentář
Sci-fi ani dystopie nevyhledávám, ale Ishiguro je sázka na kvalitu. Hlavní postavou je sice robotka, ale ve skutečnosti je kniha tak nějak hlavně o lidskosti.
(SPOILER) Klára je kombinací myšlenkově toporného majordoma Stevense a lidských klonů z autorových dřívějších románů. Oddaná robotka vzpomíná na časy v obchodě, na výlet k vodopádům, na nemoc Josie i na zázrak, který se jí podařilo vyjednat se všemocným Sluncem... Ishiguro zajímavě vystihl myšlenkové pochody umělé inteligence - neobyčejně všímavé a empatické, zároveň ale chybující a založené na nesprávných premisách a zaměňující náhodnou korelaci za kauzalitu. Je to variace na Platónovo podobenství o jeskyni, kdy ale Klára nikdy neopustí myšlenkové konstrukce získané za okny obchodu. Vždy tak zůstane pohybově i rozumově strnulá a jistě by se nemohla stát "pokračováním Josie", jak by si přála její matka pro případ, že by dcera zemřela kvůli zdravotním komplikacím po genetickém "pozvednutí". Je to odlišný pohled než v románu Stroje jako my (2019) od Iana McEwana, kde android Adam naopak nasává informace a vjemy tak intenzivně, že se stává "až příliš lidským". Oproti tomu Klára zůstává jednorázovou dětskou hračkou a když Josie odroste, je odložena do komory a nakonec do sběrného dvora. Ač to působí jako smutný konec, její krátký "život" měl hluboký smysl - matce dala naději a dceři život. Ishiguro nakousl řadu zajímavých témat (které shrnuje Alena Dvořáková v doslovu k českému vydání), jenže až příliš naznačuje, než aby příběhy odvyprávěl do konce. Dystopický svět je jen načrtnutý a ústřední zápletka kolem oběti Slunci prostřednictvím likvidace "znečišťujícího stroje" působí spíše jako ironie "až příliš strojového" učení a primitivních náboženských představ o světě. Vede ale k zamyšlení, nakolik je příklon člověka k technologiím znakem pokroku nebo civilizačního úpadku. Podobně jako u McEwana z toho ale vychází ponuré zjištění, že stroje by neměly mít duši, protože jim lidé nedovedou neubližovat.
Dočteno. Dočtení vyžadovalo pevnou vůli. Pevnou vůli poháněnou špatným svědomím, upozorňujícím, že si již příliš dlouho dopřávám toliko „oddechovky“ a mozek mi patrně krní. Možná ono mozek postihnuvší krnění je příčina, že jsem se při četbě této „ne-oddechovky“ nijak zvlášť nebavila. Pozornost roztěkaná. Mysl občas bloudila všude možně, jen ne ve světě Ishigurova románu. Co si tak z příliš potěchy mi nepřinášející četby ještě vybavím je uvěřitelné prostředí. Ano - pokud se nám lidem podaří nevyhodit se do vzduchu, případně opustit tuto planetu jinými způsoby, mohla by naše blízká budoucnost vypadat třebas tak, jak ji nastiňuje román „Klára a Slunce“. Potřebné znalosti z genetiky, robotiky máme nebo vbrzku budeme mít (co tak jako neodborník soudím). Kniha se ovšem soustředí na mikrokosmos jedné rodiny a jejích nejbližších přátel, vědu a případné etické otázky, spojené s výše zmíněnými vědeckými disciplinami, ponechává stranou. Poznatky oněch věd byly zkrátka aplikovány. Basta. Vznikl technicky vyspělý svět. Rozdělený svět, svět s elitami. Román se kromě otázek ohledně míry „lidskosti“ robotů koncentruje, jak praví anotace, na elitářství, neboli na fakt, že lidé jsou si rovni, jen někteří jsou si rovnější. Osobně existenci elitářství ve společnosti nepokládám za žádné novum, novinkou je snad jen ten fakt, že elita oné budoucí společnosti je elita geneticky vylepšená. A jako každá elita i tato elita je hmotně zajištěná - chlapci a dívky z vyvolené kasty mají vše co potřebují, včetně chápajících robotických společníků. Roboti doprovázejí „svého“ teenagera až po sám práh dospělosti, pokud se ovšem něco nepokazí a teenagerův geneticky upravený organismus neselže. Jako se tomu stalo v případě dívky, která si vyvolila za společnici robotku Kláru. Právě robotka Klára je vypravěčem příběhu. O čem to jen ten robot povídal – ach jo ta má nerobotická paměť – no jasně, vyprávěl hlavně o „svém“ člověku, oné nemocné dívce, jejím chování, o jejím lidském okolí a o sobě, přesněji o svých vývodech (někdy podivných) ze získaných vstupů. V základu se dozvíme, že lidé, kterým se stále ještě přes veškeré znalosti nepodařilo vymanit z pout smrtelnosti, se snaží alespoň vyhnout bolesti ze ztráty svých nejbližších. Jak přesně – to se dozvíte, když si vyprávění přečtete, poznamenám jen, že osobně jsem na onom konkrétním pokusu nalezla hned několik technických „much“ (etiku podobného konání ponechám bokem). Krom zmíněného jsou lidé zkrátka lidmi, a chovají se standardně. Pro ilustraci se chovají jinak ve smečce sobě rovných, a jinak jednají-li samostatně, smečkou nepozorováni – to si mohou „zadat“ i s jedinci s kast nižších a současně si nezadat v očích své kasty. Co se týče robotů, ti naštěstí zůstávají roboty a nepřekračují svůj „robotí stín“. Robot je umělý výtvor. Je to stroj, lidský výtvor. Jakkoli dokonalou umělou inteligencí je vybaven, duši nemá a mít nebude. Může se „naučit“ reagovat empaticky a může se, jak dokazuje například Ishigurův robot – robot Klára, dopracovat na základě vstupních dat i k jakési „mytologii“ – tahle „mytologická“ linka románu mne mimochodem nudila nejvíce. Neuvedu nic objevného, již v několika recenzích bylo uvedeno, že roboty a jejich možnostmi se zabývá vícero románů. Osobně nejvíce souzním s pojetím robota z románu „Blade Runner“ P. K. Dicka. Robot (popřípadě umělá inteligence), která je mi nejsympatičtější je neblbec Mike z Henleinova románu „Měsíc je drsná milenka“. Hlavním plusem tohoto konkrétního románu je pro mne skutečnost, že nejde o bůhvíjaký tlustospis.
Nejzajímavější pro mě byl vhled do myšlení robotky Kláry. Myšlení, které se na základě střípků informací, které jsou hrdince poskytnuty, snaží poskládat koherentní celek, který dává alespoň nějaký smysl. Kde logika nestačí, nastupuje podivná, ale i krásná fantazie, jakési magické a mýtické myšlení, jež pomáhá Kláře v chápání toho, co se kolem ní děje. Oceňuji ale i melancholickou, křehkou a posmutnělou atmosféru, která dokáže dojmout, ale zároveň nepůsobí nikterak prvoplánově. Hluboký čtenářský zážitek.
Knihu jsem docetla jen kvuli kniznimu klubu a nesnasela jsem kazdou minutu. Zakladni premisa je opravdu zajimava, ale kniha mohla byt polovicni. Navic ma osobni preference jsou knihy zamerene na dialogy, coz byl asi hlavni kamen urazu. Pokud si ale uzivate popis kazdeho smitka prachu, kamene a slunecniho paprsku, tak by se vam kniha mohla libit.
Moje první setkání s Ishigurem. Velice zajímavé.
Společenský román a zároveň sci-fi, které ale za pár let už za tak moc sci-fi být nemusí. (asi) Americká společnost, kde každý pozvednutý teenager má své úpéčko (robot na solární pohon), mimo jiné z důvodu snižování pocitu osamělosti. Klára, extrémně empatické úpéčko starší generace, se tak dostane do rodiny, jejíž teenagerka je vážně nemocná... A my sledujeme její životní cyklus.
Děsivá realita, kde se robotka dokáže tak moc přiblížit lidem. Téma (ne)etického chování, téma rozdělování společnosti, téma boje do poslední chvíle, téma víry a vděčnosti "vyšší" síle.
Moc mě to bavilo od první strany. V pasážích popisujících, jak Klára přemýšlí, mi to moc připomínalo učení se aktuálních aplikací založených na ChatGPT, a za mě to je fascinující.
Doporučuji ke čtení i těm, co sci-fi zase tak moc nebere.
Po překvapivě výborném Soumraku dne je pro mě Klára a Slunce docela zklamání.
Patrně to bylo námětem z budoucnosti, který mi přišel výborný leč nedotažený a v něčem zbytečně komplikovaný.
Výše jsou mi blízká zamyšlení uživatelů kristleko a brigita1501
Klára ovšem byla fajn a kniha se hodila do výzvy i poslouchala jsem s chutí, takže 5/10
Naprosto skvělá kniha. Jde o sci-fi, které se odehrává v době nepříliš vzdálené. V době, kdy jsou dětem kupováni androidi zvaní úpéčka. Tito androidi děti hlídají, hrají si s nimi, jsou velmi učenliví a konají v nejlepším zájmu dětí. Jednou z těchto androidek je právě hlavní postava knihy Klára. Klára funguje na solární pohon, což způsobuje, že má ke Slunci až náboženský vztah - odtud název knihy.
Klářinou paní je vážně nemocná dívka Josie, kterou se Klára pokusí zachránit,
čímž se ovšem dostane do konfliktu s lidským uvažováním a někdy i morálkou a představami rodičů o tom, co je pro jejich dcerku nejlepší.
Kazuo Ishiguro se touto knihou vytáhl a po geniálním Pohřbeném obru opět dokázal, že vskutku patří k nejlepším autorům dneška.
Téma knihy je velmi zajímavé a v současné době žádoucí. Způsob zpracování je ale nudný a málo promyšlený. Do četby jsem se musela nutit, očekávala jsem od knihy mnohem víc.
Pohádka o citlivé androidce a dospívající dívce vyšla i jako audiokniha. Ačkoli se britský prozaik japonského původu Kazuo Ishiguro nepočítá mezi autory fantastiky, jeho román Klára a Slunce její fanoušky pravděpodobně zaujme a ty citlivější nejspíše i dojme.
I když se odehrává (asi) v Americe, je kniha totálně japonská. Připomínám, že Japonsko miluju.
Začátek byl parádní, autor ani nevysvětluje, to je na každém soudruhovi, aby chápal. Pak to tak nějak zjaponštělo, bylo to rozvláčné, ale stále solidní 3-4 hvězdy, jsem si říkal. Konec mě nedojal, tak dám 3, jsem si říkal. Ovšem po konci následuje ještě vysvětlovací blábol od české překladatelky, a to už jsem oněměl. "Trumpovi fašisti bílé pleti", hm. Tys to holka tomu Ishigurovi u mě totálně podělala.
Pro mě nejlepší Ishiguro. Musel jsem to chvíli nechat doznít, ale na výsledku to nic nemění. Je to sci-fi, ale zároveň společenská próza. Autor zde ukazuje lidský příběh, ale ústředním bodem není člověk, nýbrž robot. Je to vcelku i trochu naivní pohádka, kterou by šlo vyprávět před spaním dětem, ale zároveň hodně sofistikovaná, co nutí člověka přemýšlet o tom, co je ještě lidské a co už ne. Samozřejmě, jako třeba u Pohřbeného obra, Ishiguro nevysvětluje spoustu věcí a nechává na čtenáři, aby si sám některé prvky příběhu domyslel a pospojoval. Tady jsem mu to zhltnul a na konci zamáčkl slzu...
Nutila jsem se pokračovatdo čtení této knihy, protože byla velmi nevýrazná a nic vás nezaujalo. Ale miloval jsem Kláru a jak moc jí na tom záleží.
Jak byste se dívali na svět, kdybyste byli vysoce inteligentní bytostí bez jakýchkoli zkušeností a s omezenou slovní zásobou? Popisovali byste ho se stejnou mírou zaujetí a zaměřením na nejmenší detaily tak, jako Klára? Vytvářeli byste si stejně jako ona náboženské mýty jako vysvětlení pro jevy, kterým (zatím) nerozumíte, právě na základě svých omezených znalostí? Já jsem jejímu stylu vyprávění ihned propadnul a právě tyto otázky mi na této velmi čtivé knize přišly nejzajímavější. I tak jsem musel ale občas knihu odložit, protože některé znaky společnosti, ve které Klára existuje (žije?), byly silně mrazivé a "creepy", možná výrazněji než ve většině známých dystopiích, a to i přes to, že byly dávkovány jen ve velmi zamlžených náznacích.
Jsem z toho nějaká rozpačitá. V knize se objevuje několik moudrých myšlenek a nápadů, ale i neskutečně rozvláčné a nezajímavé rozhovory. Do půlky jsem byla vcelku nadšená, pořád jsem čekala, co z toho vyleze, ale konec mě nijak nenadchnul ani nepřekvapil.
Názor na AI i humanoidní roboty je originální, ale naprosto mi chybí ve všem hloubka. Je to takové divné a nepravděpodobné, spousta věcí není dopovězena, hodně se naznačuje a člověk musí mít opravdu bujnou fantazii, aby si za vším něco představil. Jakoby jste sledovali film přes záclonu a se špatným zvukem. Většina lidí mi v knížce ke všemu lezla na nervy a možná ještě víc ty jejich vztahy - nevztahy.
Určitě to jednou stačilo.
Téma knihy je vysoce aktuální, protože s masivním rozvojem umělé inteligence se stále více diskutuje o tom, v čem je člověk jedinečný, co nelze sebelepšími algoritmy nahradit. Přemýšlí o tom i vypravěčka - robotka Klára. Přiznám se, že mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, protože se neustále vynořovaly otázky, na které jsem v knize nenacházela odpoveď. Proč je Klára na jednu stranu prezentovaná jako velmi vyspělý, byť ne nejnovější, model robota, na druhou stranu má ale podivně chudou slovní zásobu a zjevně postrádá některé základní znalosti? V jaké společnosti se vlastně příběh odehrává a jakou roli v ní roboti hrají? V určitém bodě však přestaly být tyto otázky podstatné a začaly se vynořovat jiné, důležitější. Paradoxně Klára, ač umělá bytost, mi v mnohém připadala lidštější než lidské postavy, autor ji vybavil schopností empatie i schopností podstoupit oběť. Rozhodně doporučuji.
(SPOILER) Nie, nepodarilo by sa uskutočniť núdzový plán ak by liečba Josie zlyhala, pretože Klára je až príliš dokonalo naprogramovaným UP. Nie je to človek s jeho prirodzenými odchýlkami ako aj Josie, ktorá v istých chvíľach môže pripomenúť skôr vykalkulovaného robota, evolučne naprogramovaného, aby prežil v skupine (napríklad interakčné stretnutie). Klára pre mňa predstavuje dokonalý vývojový stupeň robota-humanoida z pohľadu empatie. Z pohľadu problému v knihe, Klára je takmer dokonalý alebo dokonalý, no stále stroj. Dokázal by niekto preklenúť túto prekážku? Asi nie, ako to Klára predpokladala, no možno nakoniec predsa len áno a na konci dňa sa rozdiely úplne zotrú, koniec koncov, tam ako ľudstvo smerujeme. Už Klára bola natoľko (ne?)dokonalý UP, že Slnko tu nepredstavovalo len primárny, dobíjací zdroj energie pre UP, ale dokázalo poskytnúť aj špeciálne živiny a priam niekoho vyliečiť. Neviem, či som to pochopil správne, vidím v tom otázku viery a Boha - žeby aj UP potrebovali v niečo veriť? Bolo to, čo vykonali s otcom akýsi v prenesenom zmysle náboženský rituál? Neviem, každopádne Kazuo Ishiguro je úžasný spisovateľ, to viem na isto a zatiaľ viem na isto, že žiadna umelá inteligencia nedokáže verne napodobniť jeho unikátny literárny štýl. Bohužiaľ, či Bohuvďaka? Ak toto nastane, tak to bude znak, že sme zotreli hranice medzi človekom a robotom.
Sci fi příběh vyprávěný pohledem robotky Kláry, která spadá do kategorie úpéček, která se mají starat o dospívající, aby si nepřipadali osamoceně. Jejím prostřednictvím se ocitáme ve světě v nedaleké budoucnosti, kde je život rozdělen do kast a kde si již lidé pomáhají genovými úpravami. A kdo není upraven, nemá v systému moc šancí na uplatnění. Také můžete být nahrazeni nebo odzaměstnáni. A to vše na základě výživy od Slunce. Nebo alespoň tak si to myslí Klára. Sice je dost empatická, ale to je vše na základě jejich pozorovacích schopností. Vzdělaní a informací do ní moc nenahráli. Její život se odehrává v obchodě, poté v rodině a na závěr odchází vyhasnout do Dvora. Myslím, že celý příběh je alegorie, abychom se zamysleli nad tím, čeho jsme jako lidé schopni, kam až dokážeme zajít kvůli úspěchu, co obětujeme pro dítě. A hlavně, kde se skrývá "to" co dělá člověka člověkem.
Příběh o androidech z androidova pohledu
Autor se nám snažil v tomto příběhu ukázat, jak by to asi vypadalo, kdyby androidi byli více lidmi, než jsou sami lidé
A ano, povedlo se, jen mi přijde, že Kláru možná polidštil až moc i když vemu v potaz naivita, která je přirovnatelná k dítěti
Kolem a kolem se jedná o velmi příjemné čtení, jen ten konec mi přišel trochu unahlený
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Zpracováním velmi podobné jako Neopouštěj mě, tudíž i mé pocity jsou podobné. Mé hodnocení v průběhu čtení, tak i po dočtení různě oscilovalo od: geniálně vymyšlené umělecké dílo, až po: nuda a promrhaný potenciál. Pod povrchem příběhu je nastíněno hned několik zajímavých otázek, které jsou vzhledem ke stále rychlejšímu rozvoji umělé inteligence čím dál aktuálnější. Nečekejte ale, že jak ty samotné otázky, tak nějaké odpovědi dostanete na stříbrném podnose. Tohle by mohla být skvělá kniha do nějaké knižního klubu, protože diskuze, kterou má potenciál vyvolat, může být mnohem zajímavější než kniha samotná. Sama mám po dočtení pocit, že bych to potřebovala probrat s někým, kdo by mi pomohl to lépe pochopit.
Přestože nepopírám zajímavý a umělecky přínosný styl Ishigurova psaní, které se navíc i velmi dobře a lehce čte, není to zrovna čtení pro zábavu. Velká část knihy je opět vyprávění o obyčejných až nudných zážitcích a prožitcích a byť je to hezky napsané, tak to zajímavé stojí jakoby v pozadí. A co mi vyloženě vadilo byl ten "nadpřirozený" zásah, který ke konci dramaticky změnil děj a umožnil autorovi příběh jednoduše a rychle ukončit. Dodatečně, když nad tím přemýšlím, chápu, že to nemuselo být ve skutečnosti tak, jak je nám předkládáno pohledem nespolehlivé vypravěčky, že to mohla být jen shoda okolností, ale přesto to ukončení bylo takové divné. Nicméně na druhou stranu si cením toho, že to neskončilo jako řecká tragédie.
Pokud hledáte knihu, která dává spoustu otázek, ale prakticky žádné odpovědi, tak tohle bude rozhodně skvělá volba. A vzhledem k tomu, že se nemůžu rozhodnout, zda mám knihu hodnotit 2 nebo 4 hvězdičkami, tak dávám kompromisně 3