Jen aby nebyl Mikuláš hluchý
Povídka od:
Miloš Kratochvíl
Z knihy:
Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my
UKÁZKY Z KNIHY Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my:
JEN ABY NEBYL MIKULÁŠ HLUCHÝ
Jak se ve dveřích objeví Mikuláš, rychle pozdravím a řeknu hodně hlasitě své jméno. Bojím se, aby si mě nespletli s Otou Pivoňkou. My jsme si totiž podobní ostříháním hlavy, velikostí a ušima. Na školní fotografii si mě s Pivoňkou spletla i teta Máňa, tak proč by si mě s ním nemohli splést i Mikuláš a čert a rovnou se do mě pustit metlou. U Pivoňků tak prý nadílka vždycky začíná, protože Ota má kvůli své dobrodružné povaze na metlu vždycky nastřádáno.
Já bych se možná jinak Mikuláše a čerta ani tak nebál, ale bojím se jich taky proto, že na ně nejsem zvyklý. Třeba Babouček má dědu, který má stejně bílé vlasy a vousy jako Mikuláš, takže je na takovou osobu zvyklý, a klidně Mikulášovi tyká. Nebo Kotnour… Jeho strýc je kominíkem, takže když vidí čerta, připadá mu to, jako když přijde na návštěvu někdo z rodiny.
Pivoňka ani Kotnour Ježíškovi ještě nenapsali, ale Kubelka povídal, že mu už napsal. Moc rád bych viděl Ježíška, až ten jeho dopis bude číst. Kubelka totiž škrábe jako kocour a při písemce na volné listy po něm paní učitelka dokáže přečíst akorát podpis, protože ví, že to nečitelné vpravo nahoře je „Kubelka“. Jednou jsme měli napsat sloh o významné události v rodině. Učitelka myslela, že Kubelka vylíčil, jak se staral o nemocného dědu, když ležel se zápalem slepého střeva, a pochválila ho, že je obětavý chlapec. Kubelka nám však prozradil, že ten sloh byl o tom, jak dědovi zapálil kůlnu plnou suchého dřeva. Kůlna lehla nadobro popelem a děda musel dva dny ležet, protože se namohl tím, jak Kubelku zmydlil.
Ale když se píše dopis Ježíškovi, dá si asi každý víc záležet než ve škole…
***
ČERNÍ KRÁLOVÉ
Když tatínek v předvánočním čase přijde z půdy a má ve vlasech pavučiny, všichni víme, že byl hledat betlém.
Tatínek si na betlém velice potrpí. Když byl tak velký asi jako já, vyrobil mu ho jeho dědeček ze dřeva lesních stromů. Tatínkův dědeček nebyl řezbář, ale hajný, což je na betlému vidět. Že nebyl řezbář, se pozná podle toho, že postavičky nemají vlastně žádné obličeje. Z hranatých hlav jim trčí jen velké nosy. Jako zobany. A že byl hajný, se dá uhádnout z toho, že Ježíškova maminka Marie má sukni z šupinek smrkové šišky, pastýři mají kožíšky ze šišek borovic a ovečky jsou z malých šištiček modřínu. Ježíškovy jesličky vypadají přesně jako krmelec pro srnky. Ale Ježíškovi to může být jedno, protože v těch jesličkách neleží. Nikdy tam ani neležel. Na Ježíška si tatínkův dědeček netroufl.
A když se ho prý někdo zeptal, proč tam Ježíšek není, řekl pokaždé: „A viděl ho snad někdy někdo?“
Tak nám to tatínek každý rok vypráví.
A ještě má ten starý betlém jednu zvláštnost.
Ze tří králů, co šli k jesličkám, byl černý jenom Baltazar. My ale máme černého i Melichara. Tatínkův dědeček se totiž při jeho vyřezávání ošklivě pořezal a tou krví Melicharova dřevěná hlava napřed zrudla a potom zčernala.
Zatímco v jiných betlémech se to lidmi hemží jak na vánočním trhu, my máme kvůli pradědečkově nehodě s Melicharem figurek jen sedm. Říznutím ztratil spoustu krve a všechnu trpělivost, takže celý betlém sestává jenom z Josefa, Marie, dvou šiškových pastýřů a tří králů, z toho dvou černých.
„Je jedno, jakou kdo má tvář,“ říká tatínek pokaždé, když staví Melichara mezi ostatní figurky. A pak nás upozorní, že na betlému je nejkrásnější, jak jdou všichni v dobré vůli k jednomu cíli.
„Tohle kdyby lidi jednou pochopili,“ vzdychne a jemně pohladí zčernalého krále Melichara, který nese tím správným směrem krev našeho rodu.
V JESLIČKÁCH NA SENĚ PACHOLÁTKO
Na Štědrý den dopoledne chodíme k jesličkám. Ale ne do dobřejovického kostela. K jesličkám v lese. Ke krmelci nad hájovnou, který taky udělal tatínkův děda.
Mrzne, les voní zimou, v bukové stráni pod sněhem ještě šustí listí nebo praskají větvičky... Nikdy nejdeme po cestě, co mají lesáci protaženou pluhem. První jde táta, za ním Barča a pak já. Všichni máme na zádech batohy a v nich kaštany a starý chleba. My s Barčou i nějaké ořechy pro veverky, trochu máku pro lesní ptáčky a pár kousků vánočního pečiva.
Já měl v igelitovém pytlíku ještě myš, kterou jsem chytil v podkroví do pastičky. Ale o tom jsem neřekl ani Barče. Hrozně by pištěla, protože se myší bojí. A tak jsem tu myš musel sám nenápadně pověsit na větvičku. Pro káně myšilova. Líbí se mi, když krouží nad lesem jako větroň, a když už ho to tiché plachtění nebaví, vletí mezi stromy a mňouká jako poděšený kocour.
Šli jsme křupajícím sněhem a zpívali koledy. Umíme skoro všechny, jenže na cestu k jesličkám se každá nehodí. Když budete zpívat Tí-i-chá nóóóc, svá-a-tá nóóóc, tak ke krmelci dojdete až v noci. Vybíráme tedy hlavně ty rychlejší: Slyšte, slyšte, pastuškové, Nesem vám noviny nebo Pásli ovce Valaši. Když se blížíme ke krmelci, zpíváme koledy o jesličkách.
Zrovna jsme spustili: „Narodilo se děťátko v městě Betlémě, a tam leží, nebožátko, v chlévě na seně…“, když se lesem rozlehlo zakňourání.
„To je káně!“ vykřikl jsem a málem jsem se prozradil s tou myší. Jen mi bylo divné, že to nezamňoukalo za námi, kde jsem tu myš nechal, ale někde vpředu.
„Spíš to byla sojka,“ řekl tatínek. Zalitoval, že s sebou nemá kapesní atlas ptáků, a spustil další koledu: „Pojďme rychle k Betlému, k Ježíškovi malému, on tam leží na seně...“
A zase se ozvalo zakňourání. Jakoby od krmelce, co byl na dohled. Nekoumal jsem, jestli tam kňourá káně nebo sojka, zapomněl jsem i na zásadu, že k jesličkám vždycky přicházíme důstojným krokem jako poutníci betlémští. Pelášil jsem ke krmelci.
Na seně se tam rozvaloval Ota Pivoňka a culil se jak jezule!
To jsem zíral! Víc, než kdyby tam káně se sojkou mňoukáním vzkřísily tu mou myš.
„Těbůh, Oťasi!“ zahulákal jsem, ale „co tady děláš?“ jsem se už zeptat nestačil. Na to se už zeptal přísným hlasem tatínek , a taky se přísně tvářil.
„Pacholátko,“ odpověděl Ota a zamrskal rukama i nohama jako mimino.
„Mezi pacholátkem a pacholkem je velký rozdíl!“ řekl otec a už rval Pivoňku z krmelce.
„Vím, že sem chodíte! Tak jsem chtěl, abyste tu někoho našli, když nemáte pacholátko ani doma v betlému,“ vysvětloval Ota. Chytal se kulatinek, kterými srnky prostrkávají hlavy, ale otec by ho snad dokázal protáhnout i myší dírou. A mně přitom najednou proletělo hlavou jeho vyprávění o Ježíškovi. Jak to odmala neměl lehké, protože jeden král ho chtěl hned nechat zabít, aby se jednou nestal králem všech králů. Nemohl jsem si ale na jméno toho surovce úplně přesně vzpomenout, a možná i proto, že jsme byli pod Soví horou, se mi to nějak smíchalo a já vykřikl: „Pusť ho, ty Horoděsi!“
Otec okamžitě Otíka pustil a otočil se ke mně: „Herodes! Ten král se jmenoval Herodes.“
„Já už si to budu pamatovat,“ řekl jsem tiše.
Otec si takovým divným škubnutím strhnul čepici. Snad aby si ochladil hlavu. Viděl jsem na něm, jak ho to všechno mrzí, a že si to bude taky hodně dlouho pamatovat.
A do toho ticha, co vždycky na všechny padne, když někdo něco zpacká, vykřikla naše Barča: „Džůůů! Ota přines možná víc kaštanů než my tři!“ A s heknutím nadzvedla velikou tašku, opřenou za krmelcem.
„Promiň,“ řekl táta Otovi. „Tenhle krmelec stavěl můj děda, víš?“
„Jo,“ přikývl Ota a vysypal tu fůru kaštanů z tašky.
„Měl by z tebe radost. A… a nám jsi taky udělal radost,“ řekl tatínek a pohladil Báru. Ale koukal při tom na Otu. To pohlazení vlastně patřilo jemu. A já jsem na Oťase mrknul, protože oba víme, že hladit se můžou holky, kočky a mrňaví psi.
Cestou domů Ota vykládal, že to měl vymyšlené ještě líp. Přemlouval Řeháčka s Jíchou, aby na něj k tomu krmelci šli dýchat v přestrojení jako osel a vůl. Jenže Jícha mu dal za toho vola hned facku a Řeháček mu to chce spočítat, až skončí Vánoce, svátky klidu.
„To víš, každý neumí udělat druhému radost,“ řekl jsem moudře, jak to říkává pan Vrána. „Ale neboj, něco vymyslíme. A když ne, tak Řeháčka zmydlíme,“ ujistil jsem Otu.
Tatínek se na mě zamračil, chtěl mě nejspíš nějak pokárat, ale radši se otočil, a jak byl nadechnutý, spustil do tichého lesa: „Štěstí, zdraví, požehnání vinšujeme vám…“
Cestou domů pokaždé zpíváme koledy, jenomže jak se ukázalo, Ota uměl ze všech vánočních písní jen „hajdom hajdom tydlidom“. Takže jsme radši pěli pořád kolem dokola Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejte, přátelé!, což umí každý.
Když jsme se rozcházeli a přáli si bohatého Ježíška, řekl Oťas: „Já se do příštích Vánoc všechny koledy naučím. Abych třeba směl jít s vámi.“
To se mnou málem seklo. Když jsme se učili vyjmenovaná slova, klel jako pirát, a teď dobrovolně slíbí tohle! Možná se v něm něco hnulo, když byl v krmelci tím jezulátkem…
