Kaleidoskop
Povídka od:
Raymond Douglas Bradbury
Z knihy:
Kaleidoskop (70 povídek), Slunce a stín, Kaleidoskop (38 povídek), Ilustrovaný muž
Příběh astronautů, kteří při nehodě přišli o raketu.
Ocitnou se v prázdném prostoru vesmíru, jen ve svém skafandru, každý padá jiným směrem. Ví o sobě jen prostřednictvím radiového signálu, ale i ten se brzy ztratí.
Příběh popisuje poslední myšlenky a rozhovory členů posádky tváří v tvář blížící se nevyhnutelné smrti.
Kaleidoscope
Rok vydání originálu: 1949
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (8)
Přidat komentář
Pro mě nejlepší povídka z celého Kaleidoskopu. Nic, jen nekonečný, krutý a krásný vesmír. Povídka s pořádnou dávkou beznaděje a zoufalství. Úžasně krásná atmosféra, která se vám při čtení dostane pod kůži.!
Hezky psaná povídka. Bavila mě. Líbily se mi úvahy astronautů o životě. Některé části vedly k zamyšlení. Zaujalo mě přirovnání ke kaleidoskopu. Konec byl smutný, ale zároveň nečekaný.
„Je to jako veliký kaleidoskop. Člověk tu vidí nejrůznější tvary, barvy a rozměry.“
Od té doby, co jsem ji četl poprvé (skoro 30 let), se nic nezměnilo. Ta povídka je zkrátka parádní a má nezapomunetelný konec.
„There were differences between memories and dreams.”
Astronauti (posádka jedné rakety) zažívají poslední chvilky vzájemného zvukového kontaktu. Ví, že smrt je nablízku. Vidina blížícího se konce dělá s lidskou psychikou velké divy. V průběhu povídky sledujeme, jak se jednotliví astronauté v této nezáviděníhodné situaci projevují, jaké pocity zažívají (v návaznosti na prožitý život)… Umírání o samotě je dnes v době epidemie koronaviru děsivě aktuální. Lidé umírají nebo čekají na smrt v izolaci od svých nejbližších podobně jako Hollis, Stone, Applegate, Stimson a další z posádky.
Autor mi opět otevřel otázku, která mi dřív hodně vrtala hlavou: Jaký je smysl lidského života? Proč vlastně žijeme? … Povídka končí pro mne nádhernou myšlenkou. I když prožijeme nenaplněný život, můžeme někomu život zpříjemnit, udělat krásnější, byť by to mělo být i na nepatrný okamžik.
Pokud člověk žije plnohodnotný život, může si "na smrtelné posteli" (nebo "ve smrtelném skafandru") s klidem říct, že nežil nadarmo. Protože pak už je pozdě bycha honiti..
Při havárii rakety se každý kosmonaut s nastávajícím koncem vyrovnává po svém, ale ne každý má to štěstí, vrátit se na Zemi.
Hned po přečtení se stala jednou z mých nejoblíbenějších sci-fi povídek. Je to nějak čisté, geniálně jednoduché a smutné, přitom nesmírně poetické; a těch pár vět, které si astronauti stihnou vyměnit, jde až na dřeň. Konec vlastně nádherný.