Kongres
Povídka od:
Jorge Luis Borges
Z knihy:
Zrcadlo a maska, Brodiova zpráva / Kniha z písku / Shakespearova paměť, Nesmrtelnost, Kniha z piesku
Je příběhem o obrovském podniku, který měl nakonec zahrnout celý vesmír i souhrn všch dní. Kongres měl zastupovat všechno lidstvo a zahrnout i veškeré lidské dílo. Vypravěčem je osamělý 70-letý Alejandro Ferri, jenž vzpomíná, jak se v mládí stal členem Kongresu. Tedy všichni lidé na Zemi měli být členy Kongresu, ale nevěděli o tom. Vědělo to jen několik „vyvolených“ a ti postupně zemřeli, zůstal už jen Ferri a rozhodl se vyjevit „tajemství“. Vypráví o tom, co se na zasedáních Kongresu dělo: „vykutálenci“ donutili zakladatele a předsedu Kongresu, dona Alejandra, bohatého statkáže, aby Kongres za jeho peníze kupoval vše lidské, počínaje encyklopediemi přes všemožná literární díla, pak požadovali vyslání zástupců do paříže a Londýna, aby tam prostudovali otázku společného jazyka všech členů Kongresu na celém světě. Do Londána odjíždí právě Ferri, který se tam zamiluje , ale i přesto se pak vrací do Buenos Aires. Po jeho návratu nechává don Alejandro, už notně zchudlý, zapálit všechny zakoupené knihy a další majetek Kongresu a zaskočeným souvěrcům sdělí, že nejde o to shromažďovat, objedná kočár a všichni jedou městem a on jim ukazuje, že celosvětovému Kongresu přece patří vše lidské, tahle ulice, tamta továrna. Všechno je všech a všichni jsou šťastní. Ferri vzpomíná, že tenhle pocit už nikdy potom nezažil.
El congreso
Rok vydání originálu: 1971
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (2)
Přidat komentářBorgesova skoro by se řeklo až „levičácká“ povídka, mému vlastnímu světonázoru ale velmi blízká a sympatická. Otázka je, zda Borges tomu příběhu právě takové vyznění dal záměrně...Možná by se Kongres dal totiž vyložit ještě jedním způsobem: jako určitý výsměch, definice pošetilství a naivity na obou stranách barikády, tedy jak u hrabivých materialistů, tak stejně tak povznášejících se idealistů...Těžko říct.
Sám Borges o svém příběhu Kongres poznamenal: "Temný začátek chce napodobit začátky Kafkových próz; konec se snaží, dozajista marně, dosáhnout extází Chestertonových či Bunyanových. Vpletl jsem do něho, jak je mým zvykem, autobiografické rysy."