Zrcadlo a maska

27.12.2023

„Mé vyprávění bude odpovídat skutečnosti, či alespoň mé vzpomínce na ni, což je totéž.“ (Ulrica)

Jen se ponořit do Borgesových textů
Nechat se jimi jen tak unášet.
Nechat se jimi inspirovat.
Nechat je na sebe působit.
Po každém, byť sebekratším textu, odložit knihu a nechat ho v sobě rezonovat.

„Jak vidno, člověk se musí prokousat hromadou nesmyslných skřeků, slovního harampádí a nesouvislých žvástů, aby se dostal k jedné rozumné řádce nebo přímému poznatku.“ (Babylónská knihovna)

26.12.2023

Asi nejlepší výběr Borgesových povídek, který znám. Některé na mě zapůsobily silněji, některé mě vzaly méně, některé jsem (bohužel) úplně nepochopil - ale každopádně jsem celkově z knihy nadšený (pořád)! Borgesův svět je opravdu fascinující a dokáže ve mě vyvolat pohnutí jako málokterá jiná kniha..

06.06.2023

Postupně přečíst tuto knihu mi trvalo několik let. Musel jsem ji několikrát odložit. A s překvapením jsem zjistil, že o na texty, které jsem znal se odkazuje spousta jiných, filozofických, kulturních apod. knih a autorů. Borges byl vizionář, který v beletrii ukazoval to, na co musely humanitní vědy často přijít až dlouho po něm.
Ne vždy mi sednul jeho styl, kdy je každý rukopis dlouze uváděn jako nalezený text (výčty míst, edic, historických autorů, stylystické poznámky atd. apod.) a podrobně popisováno prostředí, které ve výsledku téměř nikdy nehraje podstatnější roli.
Jakmile se ale dostaneme k jádru povídky, k tématu, je to nesmírný intelektuální požitek. Pokaždé. Takže nezbývá, než autorovi jeho libůstky odpustit.

02.11.2021

Nebudu zde předstírat, že se mi kniha líbila.
Nelíbila...
Není to ale tím, že by autor neměl dostatek invence či představivosti. Právě naopak: ve svých povídkách ji neustále prokazoval. Stejně tak potvrdil svůj intelekt, rozhled a nespornou erudici.
Co je to však všechno platné, když mě jeho povídky ničím nepřitahovaly - ani svými náměty, ani způsobem jejich zpracování. Jednoduše řečeno, jeho styl psaní mě nesedl.
Soudě však podle mnoha nadšených komentářů zde na DK, J.L.Borges si své obdivovatele našel. Já se zřejmě mezi ně řadit nebudu.

14.09.2021

O Borghesovi tu bylo napsáno mnoho dobrého. Chtěl bych jen upozornit na jeho pojetí času, od kterého se odvíjí celá jeho tvorba. Borghes píše:
"Popřít časový sled, popřít vlastní já, popřít vesmír - to vše je zdánlivě zoufalé počínání, ve skutečnosti však tajná útěcha. Náš životní úděl není (na rozdíl od pekla Swedenborgova a pekla tibetské mytologie) strašný proto, že by byl snad neskutečný. Je strašný, že probíhá s železnou nezvratností. Čas je látka, z které jsem utvořen. Čas je řeka, jejíž proud mě strhává, avšak ta řeka jsem já. Čas je tygr, jenž mě trhá na kusy, avšak ten tygr jsem já. Čas je oheň, jenž mě stravuje, avšak ten oheň jsem já. Svět je bohužel skutečný a já bohužel jsem Borghes."
Tak tedy: železná nezvratnost toho, co přijde (ať je to cokoli), je pro B. (i pro nás) onou hrozivou jistotou (do kolébky do hrobu), s kterou B. zápasí. A hledá důkazy pro změny, které prožívá ve své mysli - zde cituje S.T. Coleridge: "Kdyby člověk prošel ve snu rájem a dostal květinu na důkaz toho, že tam byl, a až by se probudil a našel tu květinu ve své ruce... co potom?"
V tom tkví magie jeho psaní, magie kterou vzývají jemu podobní snílci...

10.08.2021

Borges sám sebe považoval především za čtenáře a v povídkách v tomto souboru je patrná jeho mimořádná chápavost a láska k literatuře. Jeho texty nazřídka odkazují na více i méně známé literární památky, převlékají se za starověké texty či faktografické spisy, nebo odkazují sami na sebe. Je v tom až cosi mystifikačního, a zároveň je takováto intertextualita původcem mnoha fanstastických prvků v Borgesových povídkách. Podivnou úlohu v nich často hraje jejich autor, sám Borges či jeho alterega, který komunikuje se čtenářem, zdůvodňují formu povídky (a nacházejí mnohé zkratky, díky nimž žádné dílo není delší než 19 stran), zkrátka vnímají povídku spolu se čtenářem. Čtenář a autor, fantastická povídka a autobiografický text, to vše splývá, mísí se a končí v nekonečnu. Existuje jistý termín, tzv. Borgesova hádanka. Ta se ptá, utváří-li autor text, nebo text autora.
Borgesovy povídky jsou hádanky prosvé čtenáře. Mystifikují ha, matou jej, pohrávají si s ním, neodkrávají vše. Jsou světy samy pro sebe, mnohovrstevnaté, někdy se ani nedají jistě odlišit od autorovy tvorby esejistické. Jsou označovány mimo jiné i samotným autorem jako fantastická beletrie. Jak však takové označení chápat? Dnes se často zapomíná na to, že fantastická literatura je dvojího druhu -jedna vytvářícvlastní realitu, odpoutávajíc se od té naší, anebo ji používá jako berličku, ale nepopisuje ji. Sem se řadí téměř výhradně brak, který nepřekračuje hranice vlastního žánru (ať už fantasy či sci-fi). Jiný druh fantastické literatury se přímo vyjadřuje k naší realitě, často (a většinou výhradně) na metafyzické úrovni. Postihuje bytí na takové úrovni, ne které by to realismus se svými omezenými proatředky nedokázal, a tím, že so od realismu odpoutává, dosahuje docela jiné úrovně pravdivosti. Takový žánr můžeme sice mlhavě, ale výstižně nazvat magickým realismem. To je ovšem jen umělý název nutný v době, kdy si realismus jako takový nárokuje dominanci v hodnotné literatuře. Prvky tohoto druhu fantastiky nalézáme u autorů moderních, jako je Borges, Márquez, Kafka a další, ale kořeny lze hledat už v literatuře nejstarší, s nejrůznějšími ságami a eposy na jedné straně a s teosofickými texty na straně druhé. Ostatně realismus je vynález, který šel ruku v ruce s vývojem románu, od Cervantese přes Sterna a francouzské osvícence po klasiky 19. století, a který mohl skončit, ale neskončil v postmoderním experimentu, zdaleka však není jediný relevantní. Vždyť čistá podoba realismu existuje pouze asi dvě století. V tomto smyslu je Borges dědicem nejstarších literatur. Jeho povídky a eseje obsahují celé literární dějiny, kdybychom to tedy otočili, mohli bychom rozhodně ne zcela ironicky říct, že světové písemnictví vedlo od svýchpočátků k Borgesovi. A jemu podobným.

10.02.2021

Borgesovy povídky, to je nekončící čtenářský orgasmus

01.01.2021

„V prvním svazku Parerga und Paralipomena jsem si znovu přečetl, že všechno co jeden člověk může prožít od okamžiku zrození do okamžiku smrti, si sám předem určil. A tak každé opomenutí je záměrné, každé ponížení je pokáním, každý nezdar tajemným vítězstvím, každá smrt sebevraždou. Není obratnější útěchy nad myšlenku, že jsme si svá neštěstí sami zvolili. Taková individuální teologie nám zjevuje skrytý řád a zázračně nám dává splynout s božstvím.“

Dech beroucí sbírka, průřez autorovou tvorbou, vrchol imaginace. A to povídky příliš nevyhledávám. Napsané je to skvěle, některé kousky jsou složité, jiné jednoduché, další jsou hlubší než Macocha. Některé jsou čtivé, téměř akční, jiné méně, více filosofické, hloubavé a o to víc je pak čtenář konfrontován udivujícím a vzrušujícím závěrem. Jihoamerické reálie, prostupující téměř do všech textů, dodávají nádech exotična. Tajemno se však vine celou knihou. Autorova fascinace fikcí, metafyzikou a mysticismem je zřejmá, vlivy alchymie, Islámského Súfismu, dokonce Odinismu a kacířství jsou nepopiratelné. Alfou a omegou je pak čas, vnímání času a proměna. Při čtení jsem jen zřídkakdy měl pocit, že jsem tím krátkým formátem nějak ochuzen, že o něco přicházím. V naprosté většině případů jsem byl nadšen. Ano, některé povídky začínají a končí „nikde“, přesto nemá čtenář pocit něčeho neuzavřeného – v tom je autorovo mistrovství. Borges však čtenáře rozhodně nevede za ručičku, nic moc nedá zadarmo, neznalost neodpouští, několikrát jsem litoval, že nemám „víc načteno“, přesto je sbírka naplňující, texty jsou uspokojující, na konci povídek jsem často pocítil příslovečné uspokojivé zacvaknutí, kdy vše hladce zapadlo na své místo. Pokud bych měl vytáhnout jednu jedinou povídku, kvůli které po knize sáhnout, a že je to téměř nemožné, zvolil bych Babylónskou knihovnou, dystopickou, nelidskou vizi chaosu neomezeného počtu možností. V mém případě šlo o výjimečný čtenářský zážitek, doporučuji.

09.09.2020

Absolutní dokonalost. Inteligentní, ironické, hravé texty na pomezí povídky a eseje. Zlatý poklad světové fantastiky. Dalo by se namítnout, že Borgesovy příběhy jsou příliš literární, vyspekulované, papírové. To je jistě pravda, ale autor si uvědomuje, že spekulace není žádná od života odtržená nuda; je to naopak nesmírně zábavná intelektuální hra, která prolamuje zdánlivě pevné hranice všední skutečnosti do světa fantazie. Borges je spisovatel, který pochopil, že k žánrům fantastické literatury patří i metafyzika.

31.01.2020

Se soubory povídek, zvláště takto hutnými, mám trochu problém. Prostě mi zážitek z jedné překryje zážitek z té další a tak dále (asi jako když neodoláte a sníte celou bonboniéru naráz). Chtělo by to změnit styl a po každé povídce si dát pauzu a pořádně si ji vychutnat, ale na to nemám trpělivost. Takže můj pocit z povídkové knihy je vždycky takový matnější, neurčitější, hůře se mi tvoří postoj ke knize. Tahle povídková kniha ovšem určitě za přečtení stojí, Borges je opravdový mistr žánru. Jeho fantazie, nápady a nečekané pointy jsou fascinující a práce s jazykem výborná. Některé povídky ovšem byly na mě příliš složité či mě nezaujaly tematicky a kromě toho mi časem začalo trochu vadit opakování jeho oblíbených motivů či postupů (to je také daň za sloučení tolika příběhů do jednoho svazku). Proto tedy jen čtyři hvězdičky.

22.10.2019

keď mi ukradli Knihu z piesku, bol som rád, že som objavil aspoň Zrcadlo a masku. neviem, čím to je, ale slovenský preklad sa mi páči viac, takže tento výber som bral ako záchranný čln:)

24.01.2019

Borgese miluju, ale přitom mě zneklidňuje a štve. Myslím si, že opravdu poctivý čtenář s ním musí chtě nechtě zápasit, protože nikdy neprohlédne všechny vrstvy a na okraj všech významů. V jeho textech je i zvláštní napětí mezi suchopárnou, akademickou papírovostí a živelnou, odpoutanou imaginací. Jsou to texty na celý život, k opakovanému vracení se. Nikdy, právě tak jako obraz v zrcadle, nejsou a nebudou stejné. Kdy už je to opravdová tvář a kdy jen další maska? A je možné to odlišit? Název tohoto klasického souboru přesně vyjadřuje to zvláštní napětí, které asi nikdy nepoleví.

11.11.2018

klasicke vydani! mam radeni tlustou cernou knihu Nesmrtelnost.

26.06.2018

Hawthorne, Poe, Bradbury a Borges
Mohli by vyhrát literární soutěž
O nejlepšího autora krátkých povídek
Při čtení chvilku moudrý, chvilku snílek
Vypraven do neprozkoumaných krajin vědění
Navrátil poučen a ujištěn o své neschopnosti.

16.09.2017

Borgese lze číst znova a znova; žasnout nad komplexitou jeho světů. Díky němu jsem objevila kouzlo argentinských autorů. Povídky v Zrcadle a masce jsou podle mého názoru ukázkou toho nejlepšího.

27.08.2016

Náročná, velmi inspirativní kniha, ke které se určitě ještě minimálně jednou vrátím, jako jsem se vrátila k Meyrinkovu Golemovi.

31.05.2016

Moje prvé, ale osudové (pretože rozhodne nie posledné) stretnutie s týmto pánom: chodiacou knižnicou a majstrom mystifikácie v jednej (fascinujúcej) osobe. Dodnes si pamätám, ako mi z knihy začali následkom nekvalitnej (socialistickej) väzby vypadávať listy a ja som sa vybral do neďalekého nákupného strediska na sídlisku, kde sídlilo kníhviazačstvo. Bola to prvá kniha, ktorá mala pre mňa taký zásadný význam,že som zvolil polokoženú väzbu, ktorá stála niekoľko násobne viac, ako samotná kniha.
Neuveriteľné príbehy plné tajomstva a desu z ľudskej existencie v konečnom svete s nekonečným množstvom možností. Príbehy písané v prvej osobe (podobne ako božského E.A.Poa) kde rozprávačovi je od prvej chvíle jasné, že sa cesta končí poslednou, ale nie konečnou zastávkou. Neustále sa vracajúci motív labyrintu a sveta, ako obrovskej knižnice. Zdatný pokračovateľ Hawthorna, Poa, Kafku...pokračuje tam, kde skončili svoju autorskú, aj pozemskú púť a sám, kráča hodný kus cesty naznačeným smerom ďalej...

02.11.2013

Pro mou maličkost naprosto zásadní kniha, kterou opakovaně pročítám zhruba jednou za rok nebo za dva roky. A každý ten rok najdu něco nového, něco perfektího a chytrého. Jako by Borges neměl hranice a jeho šířka byla nekonečná...

14.02.2013

Pokud bych měl uvést jedno přídavné jméno vztahující se k Borgesovi, řekl bych - inspirující. A četba jeho spisů je - jak o něm napsal, Václav Cílek - inspirativní, ať už píše fantazii, nebo o argentinských gauchos, či o hanebnících, nebo své proslulé eseje. Avšak zvláště jeho "fantastické" povídky jsou jakoby bránou - nebo spíše klíčem k bráně? - kterou se vstupuje do tajemné zahrady. A teprve tam se odvíjí vše dál. Nikdy nezapomenu na jeho Babylonskou knihovnu.