Luxusná žena za pár šupov
Povídka od:
Lucia Piussi
Z knihy:
Život je krátky
Krátká povídka, ve které tři kamarádky sedí na kávě a povídají si o životě. Zejména o mužích a o tom, jací někdy jsou. Atmosféra je uvolněná, veselá. Ale, tak jak to v životě bývá, do bezproblémového povídání se dostanou i vážná témata...
Rok vydání originálu: 2012
Moje srdeční záležitost. Slyšel jsem jako autorské čtení dlouho předtím, než jsem běžel do knihkupectví pro sbírku Život je krátky. A od té doby ještě tak ... no minimálně desetkrát.
Je to krátká povídka. Sedm stránek. V tom zmíněném autorském čtení to je sedmnáct minut (a to včetně úvodu, kde nezorientovaná autorka hledá ten správný mikrofon). Ale stejně mám pocit, že je to klenot, že když si odstraním ten (opravdu masivní) nános vulgarit a to kavárenské povídání (které je sice vtipné, ale ne podstatné), tak tam zůstane nějaké nedefinované něco, co se mě dotkne. Jako by mně někdo vzal srdce do ruky holou dlaní. Lidi se mi smějí, ale já si nemůžu pomoct, tak to na mě prostě působí. Poprvé i po desáté. Spolehlivěji než cibule.
Racionální vysvětlení pro to asi není. Popisovanou nemocniční zkušenost jsem neprožil a ani žádnou podobnou, takže to není, že bych se dojímal sám nad sebou „v zastoupení“. Tak nevím, proč to tak prožívám.
Možná pro postavu vypravěčky, která má tu vlastnost, že do uvolněné kavárenské diskuze vždy vnese nějaký závažný tón a pak si za to nadává. Ano, to je mi povědomé.
Ale spíš to bude přímo paní Lucií, protože ta pro mě není jen obyčejnou spisovatelkou. Je mojí oblíbenou textařkou/básnířkou a zpěvačkou písniček, které se dokážou „zahryznúť do sŕdc ako do zelených jabĺk“. A tak, pokud jde o mě, si může dovolit cokoli. I zpívat nedokonale, i mluvit sprostě.