Mayflower II
Povídka od:
Stephen Baxter
Z knihy:
Plameny hvězd
Ledový měsíc Port Sol, spravovaný pěticí dlouhověkých faraonů, se díky spolupráci s Qaxy dostal do hledáčku Koalice. Ta poslala své bojové jednotky, aby Port Sol „vyčistily“. Jedinou nadějí na přežití pro vybrané obyvatele je pět generačních lodí. Jedna z nich - Mayflower II - se vydala až k pětadvacet milionů světelných let vzdálenému systému Canis Major. Kromě faraonky Andres se programu dlouhověkosti účastí i další elitní jedinci, mezi nimi nanochemik Rusel. A zatímco generace efemérů míjí jedna za druhou a upadají, on jako poslední z vyvolených přežívá, byť už ne jako člověk z masa a kostí, ale jako mysl spojená se samotnou lodí. A k cíli je to pořád nekonečně daleko...
Mayflower II
Rok vydání originálu: 2004
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (2)
Přidat komentář
Výborná povídka o jednom dlouhém, VELMI DLOUHÉM letu. Povídka se řadí k sérii „Xeelee“, bez problému si ji však užije i čtenář cyklu neznalý. Dostane se mu zejména zajímavých úvah na téma nesmrtelnost a lidskost. Poněkud mě rušilo, jaký důraz je kladen na povinnost posádky generační lodě udržovat čistotu manuálně, přece jen bych čekala nějaké dokonalejší mechanismy pro tuto činnost, ale jinak k výbornému příběhu Stephena Baxtera nemám výhrady. Osobně jsem z „Xeelee“ četla pouze „Vor“ a to ještě hodně dávno – „Mayflower II“ je příjemnou připomínkou, abych se k sérii vrátila. 90%
Podruhé se v této sbírce vydáme na palubě generační lodě vstříc ke hvězdám a své spáse, tentokrát na palubě lodi Mayflower. Ta si oproti Cestě za nadějí neveze časovanou bombu v podobě AI, ale v podobě nesmrtelných. I když časovaná bomba je to pouze dle úhlu pohledu a samotného vývoje posádky v dlouhodobém horizontu. A dlouhodobě je zde myšleno skutečně dlouhodoběji, že i význam slova nesmrtelný projde pořádným testem.
Generační lodě patří bezpochyby ke space opeře a tohle téma je zde skvěle a netradičně zpracováno a stejně jako v Jaderné propasti se i zde jedná o „sociální experiment“, na jehož výsledku závisí přežití lidské rasy (té „hodné“) v dlouhodobém horizontu. Povídka má skvělé tempo, dobře pracuje s postavami a rozebírá „pojem“ lidskosti ze všech možných stran. Více zde spíše pokulhává ta „sci-fi“ část, např. zmíněná čistota drhnutí palub lidmi nebo i „logika“ samotné cesty vzhledem k mezihvězdnému cestování a „naivitě“ nesmrtelných o jejich plánech a cíli. Nejedná se však o nic, co by zásadně bouralo požitek z této výpravy. A samotný závěr velice potěšil a překvapil zároveň, vzhledem k dosavadnímu vývoji situace jsem ho absolutně nečekal. Krásná práce.
Jinak podobně jako v Oceánu i zde povídka velice navnadila na četbu Xeelské ságy, která této výpravě předchází…