Mazarinův drahokam / Mazarinov drahokam
Povídka od:
Arthur Conan Doyle
Z knihy:
Mazarinův drahokam / The Adventure of the Mazarin Stone, Z případů Sherlocka Holmese, Případy Sherlocka Holmese, Dobrodružstvá Sherlocka Holmesa 2, Poslední poklona Sherlocka Holmese, Z archivu Sherlocka Holmese
Další z vymykajících se povídek. Nevypráví ji ani Holmes, ani Watson, je celá v erformě. Navíc se celá odehrává v Holmesově bytě, kam Watson - podle vágní informace opět ženatý - zavítá na návštěvu a stane se na začátku a na konci svědkem zajímavého Sherlockova divadla a odevzdání nejen pachatele spravedlnosti.
The Adventure of the Mazarin Stone
Rok vydání originálu: 1921
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (7)
Přidat komentář
Hmmm proč ne. V tomto případě Doyle došel ještě o kousíček dál, než u Vojáka a příběh není vůbec vyprávěn homodiegetickým vypravěčem, ale svěřuje tuto úlohu nezávislému třetímu, heterodiegetickému vypravěči. To samozřejmě přináší prvek ozvláštnění a to je dobře, otázkou však je, jestli je to takto lepší. A to já si tedy nemyslím. Případ, který je nám předložen je zcela banální a nezajímavý, takže jedinou proměnnou je opravdu vypravěč. Nu a heterodiegetický vypravěč způsobuje sterilitu ve smyslu lineárního vyprávění. Fakty jsou nám podávány tak jak jdou po sobě, bez dramatického zásahu Watsona. A to jinde může být dobré, ale patrně to tak dobře nefunguje v přítomnosti Holmese. Experiment tak v tomto případě oceňuji, ale méně, než u Vojáka.
Povídka, kde, vyjímečně, není vypravěčem doktor Watson, ale je psaná v er-formě. Asi i proto to není tak úplně ono.
Povídka se celá odehrává v Holmesově pokoji, a proto musel autor opět sáhnout po nezvyklé formě zápisu - aby mohl zachytit rozhovor, u kterého není ani jeden z hlavních protagonistů, kteří by to mohli vyprávět. Docela komické fígly.
Pouze průměrná povídka, ve které se spíše uplatní důvtip a mazanost Sherlocka Holmese než jeho analytické myšlení.
Příběh je - opět výjimečně - vyprávěn v erformě. Watson, podle vágní informace opět ženatý, v Holmesově bytě opět vidí voskovou figurínu. Po Holmesovi jde nějaký proradný baron a zloděj v jedné osobě. Zatímco Watson jde pro policii, Holmes se dočká baronovy návštěvy a důmyslným trikem (mno, důmyslným...) z barona vyláká informaci, kde se skrývá ukradený drahokam - a v té chvíli přijde policie, barona s komplicem zatkne, klient se po škodolibém žertíku dočká drahokamu. Snad jen využití tehdy novinky v podobě gramofonu povídce dává jakési cosi navíc.
Povídka, která nijak nezaujme. Tři dny po přečtení si nejsem schopen vzpomenout, o čem vlastně byla, což vypovídá samo o sobě. Vzpomínám si, že zápletka nebyla nijak originální. 70% a 4*, 7.3.13.
Podruhé v sherlockovských příbězích je v akci vosková figurína za oknem představující Holmese. Detektiv se k tomu uchyluje, protože po něm jde hraběcí zloděj diamantů, kterého v přestrojení sledoval. Na hraběte, kterého tím k sobě vláká, vytáhne ještě další triky v podobě gramofonu a záclony s tajným průchodem ve své ložnici, detektivův byt je zkrátka plný pastí na zločince. Povídka ve mně nijak zvlášť nezůstala, ale nebyla špatná. Zvláštní je v kontextu předchozího stylu vyprávění v er-formě.